Článek
Příběh, který vám povím, napsal sám život. Co si z něj ale vezmeme, to už je záležitost naše. A uvidíte, jaký potenciál z relativně nedůležitého románku, lze pro náš posun využít. Figuruju v něm já, v té době 30letý mladý muž, který v létě prožíval veškeré radosti, které k tomuto období patří. Sháněl jsem si zrovna práci, ve volnu jsem chodil na výlety a vydával se pravidelně také k vodě. A tam mě potkal „osud“, o kterém vám chci povědět.
Přijížděl jsem na kole k mému oblíbenému rybníku, který mám spojený se vzpomínkami na dospívání a u něj stál někdo, kdo mě na první pohled uhranul. Krásná ženská, ve věku okolo 45-50 let, vysoká, atraktivní. Dlouhé černé vlasy polétávaly s větrem a její štíhlé tělo mě přitahovalo. V obličeji člověk vyčetl jak sebevědomí, tak i určitou hloubku a vnitřní krásu.
Projel jsem okolo a zamířil si to k místu, kde si obvykle rozdělávám deku. Pustil jsem se do toho. Převlíkám se do plavek. Z mysli ovšem nemůžu vypustit ji.
Rozebrání situace v mé mysli
To, co vám teď popíši, se odehrálo v mé hlavě během několika desítek vteřin. Měl jsem asi půl minuty na to, se rozhodnout, jak se zachovat. Brzy bude procházet okolo mé deky. Mířila ke mně.
Uvědomoval jsem si 2 věci. Za prvé dlouho nemám vztah a toužil bych po něm. Ženská, která ke mně míří, se mi neskutečně líbí, přitahuje mě, táhne mě to k ní. A to opravdu silně. Na druhou stranu je o cca 15-20 let starší. Bude to mít do budoucna význam? Věděl jsem, že to bude všechno jen na chvíli. Stojí mně to za to? Zvažoval jsem, jaký postoj zvolit a co tedy udělat.
V tomto krátkém časovém úseku, kdy se blížila ke mně, jsem neměl čas na dlouhé rozmýšlení. Velice rychle jsem situaci vyhodnotil a i když jsem si uvědomoval nevýhody potenciálního vztahu s ní, rozhodl jsem se jí oslovit.
Co by se stalo, pokud bych to neudělal? Pokud bych se rozhodl jinak? Nenávratně by zmizela a já bych na ni zapomenul.
Sbalil jsem ji?
„Jestli hledáte dobrej vstup, tak Vám poradím. Musíte jít blíž k tam tomu stromu“ využil jsem znalosti rybníka „…a okolo toho velkýho kamene se dostanete do vody“, zvesela jsem jí jen tak mimoděk poradil, působilo to nenuceně a ona se hned chytla. Že se nejde koupat, ale že je tady poprvý, že je to tu pěkný, atd atd. Markéta, jak se jmenovala, byla hodně komunikativní a konverzace s ní plynula neskutečným tempem a s přirozeností. Sedli jsme si vedle sebe, za chvíli mi ona navrhla tykání a pak jsme si dali číslo. Když jsme si ukazovali fotky, její blízkost mě tak neskutečně vtahovala, opravdu hodně jsem po ní toužil.
Prohodili jsme jen občas pár zpráv a já věděl, že tady nesmím udělat chybičku. Hranice, kdy to s psaním přeženu, je velice tenká, a tím bych mohl náš začátek poslat ke dnu. Vyvíjelo se to celé trochu atypicky, protože jsem z ní cítil, že chce být iniciátorem našich setkání spíš ona. A já jí k tomu musel dát příležitost.
Rozmanité trávení volného času, sdílení a vzájemné obohacování. Tím nás vztah naplňoval. Spaní na podobné zřícenině jsme spolu opravdu zažili.
Nesmím na ni vyvíjet žádný tlak, cítil jsem, jak je na to citlivá a to byla pro mě zkouška. Ale prošel jsem jí. Poslal jsem jí fotku od vody. Bylo to pár dní po našem prvním setkání. A ona za mnou spontánně přijela. Vykoupali jsme se, povídali si a bylo to hodně pěkné. Takové nenucené, s příjemným napětím, které jsme oba cítili.
Třetí setkání byla procházka, na kterou jsem vzal s sebou kytaru a zahrál jí. Nebudu popisovat další detaily, ale poté už jsme sklouzli do normálního vztahu. Trávil jsem čas u ní, dala mi k sobě klíče. Občas jsem k ní dojel, když byla v práci, a uvařil jí. Věděl jsem, že si těchto věcí váží. Ta harmonie mě naplňovala. Jezdili jsme na výlety, vydali se dokonce na 2 dny na Vysočinu pod širák, kde jsme přespali na zřícenině. A i všední dny jsme trávili příjemně. Procházky, filmy, občas restaurace. Však to znáte.
Dovolená a její nečekané rozuzlení
Já si mezitím našel flexibilní práci kvůli podnikání, kterému jsem se okrajově věnoval. Jezdil jsem Boltem jako taxikář. S Markétou jsem byl šťastnej, náš vztah byl plný lásky, porozumění, ale taky velké tolerance, kterou jsme vůči sobě měli. Neřešili jsme kraviny a dokázali různé věci přejít. Milování s ní bylo nádherné a i to nás neskutečně spojovalo. Různé společné zájmy a koníčky, obohacování se navzájem v různých oblastech. Bylo to to, co jsem hledal. Někde v podvědomí jsem sice tušil, že to kvůli věku nebude trvat věčně, ale i tak jsem byl šťastnej.
A tak jsme se rozhodli, že si zajedeme na dovolenou. Jsem celkem dobrodruh, už jednou jsem se vydal na dalekou cestu autem, sám, a řešil po cestě různé problémy. Byl jsem už zkušený, a tak jsem navrhl, že by bylo super, vydat se autem odsud až do Gruzie. Ta cesta samotná by trvala asi 5-7 dní, my bychom na to měli 2 týdny. Ano, mohlo se plno věcí podělat, ale všechno by se dalo nějak vyřešit a věděl jsem, jak nádherná by tato cesta byla. Auto bych tam na nějaký čas nechal a letěl s ní do Česka zpátky. Takový byl plán.
Jenže kde byl potenciál krásné dovolené, tam byl potenciál i mnoha problémů. A o jednom z nich (a hlavně reakci na něj) jsem ani netušil. Zjistil jsem totiž, že mi na to nevyjdou peníze. Nejen, že taková dovča něco stojí, ale neuvědomil jsem si, že musím zrovna v tu dobu zaplatit i nájem, socko a zdravko jako OSVČ a taky že peníze z dalšího taxikaření nedostanu hned, ale s nějakým odstupem. Seknout se v penězích byla dost podstatná věc. Spočítal jsem si to ještě jednou a rozhodl se, že kvůli naprosto minimální finanční rezervě se na to raději vykašleme.
Ale pojedeme jinam. Markéta byla z té dovolené stejně hodně nervózní a zas až tolik se jí do toho nechtělo. Na všechno by bylo málo času, byli bychom přece jen pod tlakem. A ještě ty peníze. Bude to vlastně úleva pro oba. Vysvětlil jsem jí situaci a navrhl týden na Slovenské Velké Fatře, kde je nádherně. Oddechla si, „ufffff“. Cítil jsem, jak to z ní spadlo, a s návrhem souhlasila. Zároveň jsem ale u ní cítil i něco jiného. Pohnulo se v ní něco hluboko uvnitř, jako bych tím zradil její důvěru. Vždyť jsem ale nezrušil dovolenou, jen jsem ji změnil, a to ještě na lepší variantu pro ni. Nezradil jsem ji, nevykašlal jsem se na ni, prostě jsem si to poprvý jen špatně vypočítal a jet prostě nešlo.
Jenže ona to brala jinak. Něco jsem slíbil a pak to změnil. A to se jí dotklo. To se prostě nedělá, alespoň to si ona myslela. Nastartoval se u ní koloběh myšlenek, který pokračoval, aniž bych o tom věděl. Já mezitím tvrdě dřel, jezdil po nocích i 14 hodin, abych vydělal a měli jsme se na dovči líp. Dělal jsem to pro nás, ale ona si toho nevážila. Strávila jeden víkend sama, zatímco já kvůli penězům obětoval pro jednou náš společný čas. A tam to začalo. Cítil jsem chlad, odstup. Prý musí přemýšlet. Čekal jsem, že si bude chtít o něčem promluvit, ale bral to tak nějak v pohodě. Sešli jsme se.
Jenže ona se se mnou natvrdo rozešla. Uvědomila si náš věkový rozdíl, a že měla ohledně toho celou dobu nasazené růžové brýle. A až teď to vidí. Nechce mi bránit mít v budoucnu rodinu a že je prostě konec. Dostalo mě to, slyšet tohle. Chtělo se mně brečet. V klidu jsme si všechno vysvětlili, ale to na rozhodnutí nic neměnilo.
S Markétou je konec, kámo!
Existuje osud a jak ho ovládat? Odpověď naleznete mezi řádky
Bylo mě hrozně, jako by mě někdo odebral půlku mýho „já“ a já už k němu neměl přístup. A z té půlky, co mi zbyla, se to celé moje „já“ teprve obnoví, ale až za nějaký čas. Jel jsem na tu dovolenou sám a v podstatě celou dobu myslel na ni. Chodil jsem po kopcích, navštěvoval zajímavá místa, ale nedokázal jsem se odpoutat od těch myšlenek a bolesti.
Mechanismus osudu. Prolínání dvou osudů, které si oba lidé v páru sami vytvářejí.
Tento příběh ale není o lásce. Možná tak trochu ano, ale je hlavně o uvědomění, které jsem díky němu získal. Jak vlastně celý ten příběh začal? Před pár měsíci jsem jel na kole k rybníku a tam stála úžasná ženská. Měla šarm, kouzlo osobnosti, byla atraktivní. Ta černovláska kolem mě procházela, a já si plně uvědomoval, co mé oslovení může zapříčinit. Mohl jsem ji nechat projít. Kam by se můj život ubíral? Za den bych na ni přestal myslet, po týdnu bych si nedokázal vybavit ani její obličej. Za čas by nadobro z mého života zmizela a zapomněl bych na ni. Ani bych nevěděl, že taková žena existuje.
Pokud bych ji oslovil, ale moc tlačil na pilu, nikdy bychom se nesešli. A pokud ano, druhé setkání by již nenastalo zcela jistě.
Anebo bych jí mohl napsat, že jsem si to rozmyslel já. Že už to na setkání nevidím. I já jsem měl tu možnost to utnout.
A co v dřívějších časech, kdy jsem ještě tak tolerantní a vyspělý nebyl? V příběhu jsem zmínil, že tolerance byla jednou z věcí, které jsme k sobě navzájem měli. Dobře vím, že bez ní by náš vztah nemohl vůbec existovat. A já ji dřív nemíval.
Mnoho lidí věří v osud. Přijde mi do života někdo, s kým budu šťastný. Někoho mi osud pošle. Třeba je dané kdy, a třeba je to v ten správný okamžik.
Možná je v tom část pravdy, možná také ne. Ale je jisté, že pokud tato situace přijde, musíte ji využít. Pokud neoslovíte svůj protějšek, jen těžko s ním pak budete mít vztah, společné bydlení či děti. Tohle se bez oslovení a navázání konverzace prostě nestane.
Stejně tak průběh vztahu a jeho nástrahy. Jak chcete řešit problém se svým „osudovým“ partnerem, když vám chybí mentální vyspělost? Řešit všechno jen emocemi nelze, stejně tak prosazování si našich subjektivních pravd nás také nevede ke kompromisu a toleranci. Takže i ten průběh vztahu je definovaný tím, čeho jsme jako osobnosti dosáhli a čeho jsme ve vztahu schopni.
To je ten osud, o kterém se bavíme? Řekl bych, že je to spíš naše zásluha, které dosáhneme jen pokud budeme sami chtít. Ne za týden ani za měsíc. Je to neustálá vědomá práce na sobě, odbourávání svých špatných vlastností a nahrazování je dobrými. Je to napravování našich myšlenkových programů a vzorců chování. Naučit se i od člověka odpoutat, být vyzrálý, mít nadhled a naučit se věci řešit s klidem. To nepřijde hned. Přijde to postupně. A taky to nepřijde samo.
Je jen na nás, jestli budeme na sobě pracovat a poté budeme krásného a zdravého vztahu schopni. Až poté teprve můžeme narazit na partnery, kteří to mají nastavené stejně. Je na nás, jestli někoho oslovíme jen tak na ulici, anebo budeme sedět doma a na tu ulici ani nevyjdeme. A taky je na nás, jestli si ten vztah udržíme, jestli v něm uděláme chyby, na které doplatíme, anebo jestli se z nich poučíme a uděláme to příště jinak a lépe.
Osud je „věc“, která nám něco přináší a v určitou chvíli má pro nás význam. Ten ale pomine v momentě až pochopíme, že ten pravý osud držíme v rukou my sami a že si jej určujeme jen a jen my.
Dočetli jste až sem? Obětujte „pár korun“ a pošlete mi je prostřednictví tohoto odkazu. Všechny články vytvářím pro vás jako zábavu, inspiraci a obohacení a rád to budu dělat i nadále :)
