Článek
Psal se říjen 2025, a já jsem se toho dne ocitl s plným autem věcí na ulici. Vlastně jsem měl dvě auta a jedno bylo naskládané po střechu. Proč jsem to udělal? Vlastně jsem to tak trochu chtěl.
Zdravotní problémy mě donutily postupně přestat pracovat. Lenost a neschopnost se pohnout z místa mému rozhodnutí nahrávala, ale hlavně adrenalin, touha to vyzkoušet, psychicky zvládnout a prostě takový ten správný hec mě hnal k tomu tuto pro lidi naprosto nemyslitelnou věc uskutečnit.
Stal jsem se na rok bezdomovcem. A to vlastně dobrovolně. Věděl jsem, že je to správné rozhodnutí a že mi v mnohém pomůže. Nebudu se moct koukat pořád do mobilu - budu šetřit baterkou. Budu blíž k přírodě, v podstatě mi stačí vystoupit z auta a jsem v ní. A budu mít víc pohybu. Tohle všechno byly věci, které jsem potřeboval, abych něco v životě změnil.
Systematické lhaní všem
Uskladnil jsem věci u 2 kamarádek, které byly jedny z mála lidí, co o mně věděly pravdu. Pak to bylo už jen dalších pár lidí, se kterými jsem se neznal osobně, jen si s nimi psal. A dny jsem trávil asi tak, že jsem navštívil jednoho rodiče, byl tam pár dní, pak jel na pár dní za kamarádkou. Dal jsem si noc venku v autě a pak se odebral na návštěvu druhého rodiče. Pak zase auto. Nebyl jsem typický bezdomovec. Lidi se se mnou normálně bavili, nikdo by to ani nepoznal. Rodiče byli rádi za společnost a moje kamarádka taky. Ze svojí situace jsem si dělal víceméně srandu. Jen málokdy jsem si v mrazivé zimní noci v autě říkal, jak na tom vlastně jsu. Vůbec jsem si to nepřipouštěl. Psychicky mě to nesložilo.
Jediná věc, která byla horší, bylo mé okolí. Na jednu stranu jsem měl pocit, že bych se o svůj život rád podělil a s někým své zážitky sdílel. Ale k čemu by to vedlo? Rodiče bych tím trápil a pokud bych to jednou prozradil, nešlo by to vzít zpět. Už nikdy. A kamarádi? 90 % z nich by mě nechápalo. „Proč nejdeš normálně makat? Proč s tím něco neuděláš?“ takové by byly asi otázky většiny z nich. Ale člověk sám ví moc dobře, co by měl a neměl dělat. Jeho pocity nikdo jiný necítí, do jeho mysli nevidí. A tak jsem nikomu nic neříkal a dál si žil svým netradičním životem.
„Jooooo, se spolubydlícím jsme pokecali, pak jsem si odpoledne vyšel na kopeček a jen tak seděl, prošel jsem se… večer jsem si udělal omeletu“ - vyprávěl jsem tátovi o mých dnech, které jsem popisoval, jakoby se odehrávaly v mém posledním bydlení, které jsem už dávno opustil. Realita byla taková, že jsem žádného spolubydlícího neměl, na kopeček jsem už skoro zapomněl a teplý jídlo jsem skoro neznal. Vlastně jen občas u něj. Chladné noci mi dávaly zabrat a člověk ve spacáku se musí několikrát za noc dokopat k tomu, aby v polospánku nastartoval auto a zatopil si. Navíc ho ta zima neustále nutí k močení, a tak se skoro nevyspí. Je z toho rozlámanej, ale zvykne si.
S mamkou nerozebíráme tolik mé zážitky a volný čas, na její návštěvě jsem se ale preventivně taky zmínil o svém bydlení a celkově se snažil vědomě udržovat dojem toho, že žiji stále při starém, že je všechno u mě pořád stejné. Ani jeden z rodičů neměl vůbec ani tušení, že je všechno jinak. Chodil jsem k nim normálně upravený, navoněný, s vyčištěnými zuby. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že si je čistím v noci u auta a hlídám, aby mě u toho nikdo neviděl.
Přistihl jsem se, že se s kamarády vlastně ani nechcu tolik vídat, právě proto, že bych se musel rozvykládat o svém životě. Buďto bych jim lhal, anebo by se to dozvěděli a tím pádem by se to dostalo k dalším a dalším z nich. Nechtěl jsem to. Vlastně mi ani nechyběli, žil jsem si svým životem a snažil se ho vědomě ovládat. Vědomě lhát, vědomě na sobě pracovat, vědomě se něčeho snažit docílit. Mít své cíle, sny, nápady a vize. A za těmi si jít.
Zjistil jsem, že mi pomáhá meditace a jóga. Bylo to takové 15minutové cvičení, které jsem každý večer dělal, a to mi pomáhalo. Cítil jsem se po něm líp. Snažil jsem se nekoukat do mobilu, který byl strůjcem snad většiny mých problémů. Zní to možná směšně, ale byla to dlouholetá těžká závislost formovaná už od dětství. Vždycky když jsem se ale dostal zase k rodičům nebo kamarádce, rychle jsem sklouzl k nicnedělání a projíždění FB, psaní si s lidmi a dalším online neřestem. Po pár dnech jsem se do auta vyloženě těšil, cítil jsem, jak mi to prospěje.
Různá roční období a jak šel čas
Každé období bylo něčím specifické a vyzkoušel jsem si už všechny 4. Rozdělil bych to vlastně spíš na 3. Asi se divíte, ale vysvětlím vám to. První období je zima. V autě si musíte topit, málo kvůli tomu spíte a den trávíte tak, že se snažíte nějak zabavit, dostat se do tepla a něco vymýšlíte. Občas se projdete i po venku. Výhoda je, že se skoro nepotíte, a tak se nemusíte delší dobu sprchovat. V tomto období jsem spával víc u našich a do postele se vyloženě těšil. Nejtvrdší noci jsem si ale dával venku. Ne protože bych byl masochista, ale protože jsem si chtěl dokázat, že to zvládnu. A tak jsem strávil noc venku, na parkovišti u jedné z brněnských vysokých škol, když bylo nad ránem -12°C. V autě mi mezi topením klesla teplota až na -2°C, zamrzala mi voda, kterou jsem měl na pití, skoro jsem necítil konečky prstů. Při nastartování trvalo dlouho než začal vůbec z ventilátorů proudit teplý vzduch. A řekl jsem si, že teď už zvládnu v autě vše. Není si už co dokazovat.
Spaní v zimě v autě. V těch nejchladnějších nocích jsem měl nad ránem uvnitř i -2°C
Dalším obdobím bylo jaro či podzim, ale jen jeho malá část. Bylo to období, kdy je v autě tak akorát. Velmi zřídka se stává, že je vám tam opravdu příjemně. Trápí vás buď zima nebo vedro, ale pokud je tam přijatelně, zažíváte ty nejlepší dny v roce. I přestože jsem se nechtěl nikdy poddávat vnějším vlivům, jak fyzickým, tak emocionálním či psychickým, tyto dny mi i přesto vykouzlily vždy úsměv na tváři. Zalila mě energie a já měl větší chuť cokoliv dělat. Lepší spánek, víc elánu. Člověk by šel skoro až pracovat.
A nakonec léto. A že je letos opravdu parno. Když je 30 °C, je to vlastně chládek, někdy je totiž až 38 °C, a to už jde skoro až o zdraví. Teploměr mi prasknul už někdy zjara, kdy v autě bylo přes 60 °C, a já ho tak musel vyhodit. Tyto letní dny trávíte tak, že v noci spíte s otevřenými okny (pár nejteplejších nocí jsem musel mít i otevřené dveře!) a do spacáku ani nezalézáte. Nebudí vás naštěstí horko (lidé v panelácích mi můžou snad i závidět), ale jen nepohodlí sklopené sedačky a bolavých zad. Ráno je však nekompromisní, a v 6:00 je budíček v podobě slunce nad obzorem a vedra jako blázen. Pokud si šikovně schováte auto mezi paneláky či pod stromy, vzbudí vás třeba v 8. A tak vstanete, hodíte bobánka někam do keře, a pak sbalíte spacák a uklidíte si auto tak, aby ho nikdo nepoznal. Jediný, co v tomto vedru můžete dělat, je vyrazit k vodě. A tak to taky každej den dělám. Abych měl pohyb, dojdu pěšky do parku, kde je trocha přírody, napustím si vodu z pítka, čímž ušetřím každý den asi 15-20 Kč, a nakoupím si skromnou snídani v Bille. Zalezu do stínu, kde se najím, chvíli jen tak relaxuju a trávím. Poté si udělám další nákup k vodě, kam se pěšky vydám. Zavtípkuju s pokladní a už tam razím.
U vody to znám dobře, opakujou se tam i obličeje známých lidí. Děsím se, aby voda nezezelenala, ale to se naštěstí neděje. Společnost mi dělají i kačenky a vážky. Někdy se stane, jelikož jsu poměrně extrovertní, že seberu odvahu a jdu se seznámit s nějakou ženskou. Aby bylo jasno, tak je mně 33 let, působím snad inteligentně, slušně a nikoho by můj osud ani nenapadl. Mám několik balících hlášek, které pravidělně obměňuji, nebo se zeptám na nějakou záminku a pokračuju plynule v konverzaci. A takhle se mi stane i to, že se dám s někým dohromady a pak u něho trávím dny, který bych byl jinak ve svém autě. Hodně jsem i ženským pomohl s takovými těmi chlapskými pracemi na domě či bytě, a jim pak ani nevadilo, že mi za to dobře uvaří a moji společnost doma vítají. Chovám se k nim vždy mile a pár takových kratších vztahů mi i v životě dost pomohlo. Jim snad taky.
A mnoho z nich se ani nedozvědělo, a to ani zpětně, že jsem vůbec neměl bydlení. Neměl jsem potřebu se jim svěřovat, nechtěl jsem náš vztah zpětně shazovat a kazit ho prozrazením mé situace. Prostě to takhle bylo a bylo to tak v pořádku.
Léto v autě
A tak jsem takový vztah prožil v březnu, který však trval jen necelý měsíc. Na jednu stranu mě vyčerpával, ale poznal jsem ženu, která má stejný problém jako já. Dělalo se jí z nevysvětlitelného důvodu špatně, a já v ní viděl podobnost se mnou. Potlačovala svoje emoce! A tak jsem začal přemýšlet o sobě, abych to dělal jinak. Taky se mnou meditovala a její výsledky byly až neuvěřitelné. Po 15 minutách meditace působila jako úplně jiný člověk. Měla úplně jiný výraz v obličeji. Začal jsem chápat, že se sebou musím něco dělat. Myslím se svým nitrem.
Prázdniny se blížily a kamarádčin vnuk se měl stěhovat za Brno, ale školu měl tady. To znamenalo jediné. Bude 90 % času u ní! A co se mnou? Mám už smolíka. Pomoc byla vyčerpána, všechny božské snídaně od mé kamarádky snězeny a všechna voda z kohoutku již vytekla. A tak v létě trávím asi 5 nocí do týdne v autě. Tvrdá realita. Vlasy mám ztuhlé od vody z rybníka. Tělo se mi zpotí, než se vrátím k autu. A stejně musím sedět venku snad do 22h, než se horko sálající z asfaltu aspoň trochu zmírní.
Narazil jsem na ženskou u vody, se kterou jsem se dal do řeči a nezamýšlel ani nic dalšího. Byla z toho však 2hodinová konverzace, další den k večeru procházka a další den jsme jeli k vodě už spolu. Unavovala mě. Připadalo mi, že se ke mně dost připoutala, takovým nepříjemným, nezdravým způsobem. Rozloučil jsem se s ní a vyslechl si i jejích pár nepříjemných poznámek. Osud jí to ale asi vrátil a další den mi volala, že potřebuje pomoct, že jí vypadla brigádnice. Byl den před vysvědčením, a tak ve svém květinářství očekávala nával. Jel jsem ihned k ní a 4 hodiny seřezával kytky, odtrňoval růže a drátkoval gerbery. Celkem mě to bavilo a byla tam dobrá atmosféra. Shrábl jsem 1000 Kč, které mi opravdu bodly, a šel si dál žít svým životem.
V červenci jsem se seznámil u vody s holkou, u které jsem musel sbírat hodně odvahy, abych se jí pokusil oslovit. Ale vyšlo to. Nakonec jsme spolu byli u vody po celý zbytek dne a za další dva dny jeli za Tišnov pod stan. Bylo to fajn. No vlastně tak napolo. Ona byla totiž sice oduševnělá, jemná holka, ale byla tak přecitlivělá, že se ji nemohl člověk vůbec dotknout. Měla úzkosti, deprese, a mluvila jen o svých problémech, ve kterých se hrozně nimrala. Svěřil jsem se jí se svojí situací a pak strávil pár nocí u ní. Bylo to příjemné, trávili jsme čas spolu a já byl rád za nocleh, ona zase za společnost. Dokonce jsem si u ní i vypral.
Pak jsme se ale pohádali. Jednou, dvakrát, potřetí… Stačilo jen nesouhlasit a navrhnout jiné řešení, chtít po ní nějaký výkon a hned následovalo urážení, výčitky a obranný postoj. Věděl jsem to hned od začátku, že se na mě vykašle kvůli první blbosti, prostě jsem to vycítil. I tak ale bylo fajn ji poznat. Vedlo mě to minimálně k tomu, být ještě víc tolerantní, a nechat lidi dělat si své věci po svém i s mým vědomím, že jsu dál a že vím, že to dělají špatně. Nechat jim opravdovou volnost. V různých věcech měla naprostou pravdu.
A tak si takhle žiju, spím v autě, občas o sobě píšu… Občas se s někým seznámím, občas jsu sám. Rodičům nic neříkám a svoji situaci tajím… a třeba se někdy dočkám lepšího života, který si sám vytvořím, protože vím, že strůjcem svých osudů jsme jen a jen my sami!
Nezapomeňte mě také sledovat či podpořit odkazem níže.
Dočetli jste až sem? Obětujte „pár korun“ a pošlete mi je prostřednictví tohoto odkazu. Všechny články vytvářím pro vás jako zábavu, inspiraci a obohacení a rád to budu dělat i nadále :)
