Článek
Vystudoval jsem vysokou školu a všechno mi šlo tak nějak samo. Měl jsem fajn práci v kanceláři, pohodu, dobrého šéfa i peníze. Cestoval jsem po světě a neměl si vůbec na co stěžovat. I tak mi něco chybělo, větší hloubka smyslu mého bytí. Ze dne na den jsem se rozhodl to změnit. Dal jsem na stůl výpověď a šel dělat různé v podstatě podřadné práce. A tak jsem se postupně dostal k taxikaření.
Pracoval jsem pod flotilou, která mi půjčovala auta. Jen jsem si nahlásil směny přesně jak jsem potřeboval, a na parkovišti si ho vyzvedl a začal jezdit. Pauza, kdy jsem chtěl, pokec se zákazníky a do toho řízení, které jsem miloval. Prostě ideální práce pro mě. Rozjížděl jsem si u toho i své vlastní podnikání, taková služba pro lidi, co se potřebujou vypovídat. Dělal jsem to víceméně zadarmo. Jen tak mi to dávalo smysl, a přicházel jsem na způsoby, jak to změnit a jakým způsobem získat peníze. Jak si to nastavit ve svém životě i v podnikání správně. Byl jsem ještě na začátku.
Dny ubíhali a já jezdil denní směny v silném provozu, postupně jsem však objevoval kouzlo nočních. Žádný provoz, větší dýška, opilí lidi, se kterýma je sranda a víc si se mnou povídaj. Naplňovalo mě to. Zvládl jsem jezdit klidně 12-14 hodin za noc jen s jednou přestávkou. Pak vysát a umýt auto a nad ránem hurá do postele.
Jenže v tom byl problém - přes den jsem nemohl spát. Celkově jsu na spánek citlivý a doma se mi nespí úplně dobře. Necítím se po vyspání zregenerovanej tak, jak bych potřeboval. A přes den je to ještě horší. Budím se po 3-4 hodinách a pak už se jen převaluju, víc prostě nedám. Dávám si 2 směny za sebou a pak odpočinek a zase denní.
Najednou jsem vymyslel skvělý nápad. Budu dělat jenom noční! 2 dny práce, 2 dny volno, 3 dny práce, 2 dny volno, a tak dále… Třeba si tělo zvykne a všechno bude v pohodě, nanejvýš se vrátím k původním směnám. Ty noci byly úžasné. Dělal jsem takhle už 14 dní, křižování prázdných ulic města, opilí štědří zákazníci a atmosféra noci mě vtahovala. Pracoval jsem opět mých 12-14 hodin za noc a v pohodě to zvládal. Ale co to spaní?
Jednu noc jsem se cítil už opravdu hodně unavenej. Byla to druhá noc v kuse po 12tce a říkal jsem si, že to nějak vydržím. Dám si jen 8 hodin a půjdu se prospat. Pak mám už jen jednu další směnu a nějak to přece zvládnu. Ale nezvládnul jsem to. Udělalo se mi špatně, zamotala se hlava a já jsem zastavil se zákaznicí u silnice a oddechoval. „To je v pořádku, já to už dojdu pěšky, ježišmarja!“ Slečna byla víc vyjevená jak já, ale já s ní k cíli ještě dojel. Umyl jsem auto a směnu předčasně ukončil. Jel jsem dom a šel okamžitě do postele. Spánek byl nekvalitní, ale vydržel jsem v posteli snad 16 hodin, až do začátku další směny. Dám si „osmičku“ a půjdu dom, říkám si. Ale stalo se mi to stejné jako předešlý den. Zamotání hlavy, celkově slabo a směnu jsem ukončil už po hodince a půl.
Dělalo se mi špatně - jak to řešit?
Dal jsem si od ježdění pauzu. Nahlásil jsem 3týdenní volno a byl jen doma. Chodil jsem na procházky a snažil se dát do richtigu. Měl jsem ale pocity, jako by mi nefungoval mozek. Někdy jsem se nedokázal dobře soustředit, spíš ale jsem to dokázal, jen mi soustředění dělalo špatně a vytvářelo takový divný stav. Asi 10 dní v kuse jsem se cítil vyčerpanej, že stačí jen trocha únavy a už mi začíná ten stav od hlavy.
Nevěděl jsem, co se stalo, přišlo mi, že se v těle něco narušilo a že se to musí napravit. Začal jsem zase jezdit, ale necítil jsem se už tak jako dřív. Nebylo mi vyloženě špatně, ale určitě né taky dobře. Stačilo jen jedno malé nevyspání a udělalo se mi zle znovu. Jednou se vyspat 6 hodin za noc místo 8, a už to bylo.
Stávalo se mi to tak jednou do měsíce. Ukončení směny a odjezd domů. Pak zase týden neschopnost sednout za volant. Co dál, zlepší se to? Stav se nezlepšoval, spíš se měnil. Nejdřív ho doprovázelo zalehávání uší, poté to postupně vymizelo. Dělávalo se mi špatně celkem náhle, později to začalo přicházet postupně.
Trvalo to takhle půl roku a přišel zlom. Já svým stavům nechodil naproti, ale občas se stane asi každému, že se nevyspí. Peníze potřebuju jako každý jiný, a o práci také přijít nechcu. A tak jsem své stavy překonával a chtěl je nějak zdravě „porazit“. A tím se problém přesunul jinam. Poprvé se mi udělalo špatně jinak. Pnutí na hrudníku, píchání u srdce a pocit tepla, který se od hrudníku rozlíval. Dostal jsem strach. Směnu jsem ukončil jako vždycky a další den šel k doktorce.
„To může být od stresu“. Udělala mi EKG a vše vyšlo dobře. „Já ale žádný stres nemám“. Dívala se na mě zvláštním pohledem a já si připadal jako simulant. Doktory moc nemusím a nemám v nich důvěru. Jsou věci, na které jsou krátcí a já věřím v jiné zákonitosti, které měřitelné zatím nejsou. Proto k nim taky chodím jen v nutných případech. Teď jsem si ale rady nevěděl ani sám, ani nevěřil jim. Tak co mám dělat?
K dalším doktorům jsem nešel, prý mi nejspíš stejně nic nenajdou. S tím názorem jsem souhlasil. Jezdil jsem dál a své stavy zažíval čím dál častěji. Jednou za měsíc to bylo dříve, teď už jsem je měl jednou za 2 týdny. Vše se vyvíjelo a lehce se měnilo, ale jako celek se to spíš zhoršovalo. Místo 8hodinových směn jsem si bral „sedmičky“, pak už dokonce i „šestky“. Jezdil jsem jen 4 dny v týdnu, pak 3 a nakonec už jen 2. Nepomáhalo mi jezdit a překonávat to, ale ani odpočívat a nejezdit vůbec. Nevěděl jsem, jak to řešit.
Co bude dál? Z peněz, co jsem si v průběhu let našetřil, ubývalo a ubývalo. Čas se krátil. Takhle se žít nedá. Ale co dělat? Nedokázal jsem si představit jít v tomto stavu do kanclu - práce s PC by mi při soustředění (nebo spíš její neschopnosti) dělala špatně snad ještě víc, něco manuálního jsem měl namyšleno, ale chtěl si to nechat jako rezervu, záložní plán. A ne jako práci, ze které mě za měsíc vyhodí.
Přestal jsem jezdit úplně.
Líbil se Vám můj příběh? Podpořte mě v další tvorbě a pošlete mi prostřednictvím odkazu výše pár korun (kafe nepiju) na horkou čokoládu ;)) Za Vaši štědrost upřímně děkuji.
