Článek
Je to jednoduché. Šel jsem ven právě proto, že byla nejchladnější. Mělo to být tuto noc nejtěžší a já si chtěl dokázat, že to zvládnu. Mám na to a nic mě už nezaskočí. Dokážu, že chlad překonám.
Byla to pro mě vlastně spíš sranda než stres. S první nocí v autě ve mě nervozita opadla a já se do něho vždycky spíš těšil. Ta svoboda, příroda na dosah a v podstatě i dobrodružství, mě spíš lákalo, než abych se ho bál. Byla to pro mě výzva a já šel noci vstříc. Jen já a moje mini-autíčko, a všude kolem sníh a led.
Dojel jsem na mé „stanoviště“ a trávil čas jako vždycky. Projít se po okolí, přečíst si pár článků na mobilu, relaxovat… a až se mi začnou zavírat oči, sklopit sedadlo, pod zadek si dát polštář a zalízt do spacáku. Špunty v uších tlumí zvuky z okolí, škraboška na očích zajišťuje tvorbu melatoninu, a zamčené dveře zevnitř mi dávají alespoň nějaký pocit bezpečí.
Autentický snímek z auta - teplota 8°C, nad ránem však bylo i -2°C
Je mi tu vlastně dobře. Usínám. Spíš bych řekl, že jsem se dostal jen do polospánku, možná se mi zdály i plytké sny. Nemůžu spát snad kvůli nepohodlí? Asi je to spíš zimou. Nechcu si topit hned, ale za chvíli na to dojde. Startuju motor. Dnes má být ta největší zima, nad ránem -12°C. To už je celkem slušnej mráz. Auto reaguje tím, že zatopení trvá značně déle. Vzduch fouká studený snad 10 minut a až pak se dá nazvat teplým.
Jdu si zatím odskočit. Zima v autě způsobuje, že jdu na malou z auta snad 7× za noc, a i když se mezitím nenapiju, stejně to nepomůže. Za hodinu se mi chce znovu. Stejně se mi moc pít ani nechce, protože vodu jsem měl v kufru, a z té se stal už dávno led. Dávám si jednu láhev dovnitř, aby alespoň trochu roztála, když si budu topit. Upíjím z ní roztáté mililitry ledu, a další vodu, co jsem si donesl z obchodu, si šetřím na horší časy. I ta ale nad ránem mírně zamrzá. Je tak ledová, že piju jen po locích. Pokropím zdejší stromeček a jdu zase zpátky.
Ten kontrast venkovního mrazu a tepla v autě je zajímavý. Klepu se zimou a zuby mi cvakají o sebe. Prokřehlost v noci je typická, tělo si chce prostě odpočinout. „Jéééé, to je úleva“, přicházím dovnitř a ve spacáku mi je tak dobře. Přemýšlím, jak je to vlastně celé sranda a nechybí mi nic. Auto pode mnou vrní a teplej vzduch mě zahřívá. Ze sedadla mě bolí záda, ale vlastně jen trochu. Vypínám motor a jdu spát.
Moje odměna - horká čokoláda z automatu
Topil jsem si za noc 2×, chtěl jsem to vydržet a zároveň i šetřit. Spal jsem tak hodinku-dvě. Trochu se bojím, co udělá moje tělo, ale pobyt venku mi prospívá. Ráno se dívám na teploměr ležící hned vedle na sedadle. Ukazuje -2°C… dýchat ledovej vzduch je asi to nejhorší, trochu se bojím, že nastydnu. Zima na tělo mi skoro není, jen trošku. Nohy mě mrznou, ale ještě se to dá. To si mám jako začít stěžovat?
Začíná se mi chtít na velkou. Sbalím se a sroluju spacák. Všechno sklízím do batohu, kapes, a věci skládám do kufru. Rovnám sedadlo a odcházím. Vevnitř mám čisto, naprosto vysáto. Nikdo ani netuší, že v mém kufru jsou téměř veškeré věci, co k životu potřebuju. Mířím do fakulty vysoké školy, kterou dobře znám. Přicházím s batohem na zádech a tvářím se naprosto normálně, sebejistě. Je to vlastně veřejnej prostor, tak proč by mě měl někdo vyhazovat? Usedám na „trůn“ a pokládám hnědého krasavce. Tak takhle má vypadat perfektní začátek dne. Dopřávám si za odměnu horkou čokoládu a vyrážím se projít na kopec. Z keře vybíhá divoké prase a prchá pryč v dálce. Slunce je už kousek nad horizontem mezi mléčně bílými mraky a příjemně hřeje na kůži. A já si říkám - „Kolik lidí tohle zažije?“
Líbil se Vám můj příběh? Podpořte mě v další tvorbě a pošlete mi prostřednictvím odkazu výše pár korun na další horkou čokoládu ;)) Za Vaši štědrost upřímně děkuji.
