Článek
Znáte to. Jdete se prostě projít. Jen na rychlo, okolo pár bloků, a ani si s sebou neberete mobil. Nechcete být pořád online, na příjmu, a být otrokem svého vlastního chytrého telefonu. Každý by si měl takové chvíle dopřávat.
A i já jsem si ji dopřál.
Šel jsem jen kousek, v tom mě zaujali děti dívající se na strom. Asi veverka, říkal jsem si. Ale byl to ochočený krkavec. S těmi dětmi jsem strávil pár chvil jeho pozorováním a dokonce mě ten malý (vlastně byl celkem dost velký) uličník pokloval.
Ale to už z mého předešlého článku víte.
Co se dělo dál?
Starší ze sester odešla společné i s jejím bratrem. Ale ta 8letá malá holčička se pořád držela mě. Nejdřív jsme pozorovali krkavce, ale i pak byla stále se mnou a nechtěla vůbec odejít. Pořád mi něco povídala. Říkal jsem si, že ji asi doma nikdo neposlouchá. Tak to na mě působilo.
Postavila se na koloběžku, se kterou mě ukazovala nějaké „triky“, co se naučila. Do toho mi všechno možné říkala a já přemýšlel, jestli je „jen“ tak ukecaná, anebo ji prostě opravdu nikdo neposlouchá. Má pocit, že ji nikdo neslyší, že jsou její „poznatky“ a povídání všem doma jedno. Měl jsem pocit, že je to snad kombinace obojího.
Slyšel jsem z dálky koncert na náměstí a chtěl se podívat, co za skupinu tam vystupuje. Už ve mě cukalo a skoro bych měl až tendenci se loučit. Ale pořád mi něco říkalo, že tohle je důležitější než hudba. Že s ní mám přece jen ještě chvíli být.
Rozveselená holčička
Co měla za nápis na tričku?
Bylo mi zároveň blbé, že jsme se trochu vzdálili od jejího domu. Přece jen - malá holčička s cizím pánem. To ji takhle se mnou samotnou nechají? Udivovalo mě to. Není to divné? Raději jsem chtěl zůstat alespoň na dohled.
Ani nevím, proč se mi tohle občas stane. Asi něco takového vyzařuju. Jsu přirozená vrba, která ráda lidi vyslechne, cítí jejich úlevu, když si potřebujou pokecat, postěžovat si, anebo se třeba i něčím pochlubit. A asi to vnímají i děti.
A pak jsem se po několika dalších minutách poslouchání holčičky rozhodl, že už opravdu půjdu. A v hlavě měl ještě jednu myšlenku. Mám se jí dotknout? Jen tak ji pohladit po ramenu, třeba jí to chybí. Doma jí nikdo moc lásky nedá. Cítil jsem to z ní. Nebyla smutná, ale něco v ní jsem vnitřně cítil, že není úplně v pořádku.
A pak jsem si řekl, že je to divné. Že se přece nebudu dotýkat malé neznámé holčičky. Prostě mi to bylo celé trapné.
Už jsem se loučil, a v tom mi padl do oka nápis na jejím tričku. "TOUCH ME"! Dotkni se mě. Úplně ve mě hrklo. Teď už jsem si byl jistý, že to mám udělat. Pohladil jsem ji decentně po rameni. Ona nic neudělala, žádné emoce jsem necítil. Ale i tak to mohl být moment, který měl pro tu holčičku větší význam, než si možná myslím.
Nezapomeňte mě sledovat a podpořit mě v tvorbě odkazem níže.
Dočetli jste až sem? Podpořte mě prostřednictví tohoto odkazu. Všechny články vytvářím pro vás jako zábavu, inspiraci a obohacení, ale i hluboké zamyšlení. Přispěním libovolnou částkou mi umožníte, že to mohu dělat i nadále.
