Praktické tipy, jak se chovat „na ulici“ aneb psychologie uvědomělého bezdomovce

Ať už se ocitnete na ulici z jakéhokoliv důvodu, není to vůbec důvod ke smutku. Naopak je to příležitost si utřídit myšlenky a rozmyslet si směr, kterým se vydáte. Berte to tak, jako byste si vyzkoušeli něco, co mnoha lidem nebylo umožněno. Vykouknout tykadly z bubliny systému, o kterém si myslíme, že je zaběhlý, neměnný a jsme povinni v něm setrvávat.

To vůbec netvrdím. Máme v dnešní době jistoty, které dříve lidé neměli. V nemoci se o nás postarají doktoři a finančně nám pomůže stát, při ztrátě zaměstnání to samé a když už nevíme opravdu kam dál, lze požádat o pomoc a pobírat sociální dávky. Jsou případy, kdy systém selhává, ale když ho vezmeme jako celek, je postavený vcelku logicky a z většiny překvapivě dává smysl. Ve stáří nás stát také zabezpečí a tento luxus na světě také zdaleka každý nemá.

Je tedy z něj dobré utíkat? Jsou lidé, kteří se odstěhují z města na malou vesnici a budují si svoje hospodářství, chovají zvířátka a pěstují ovoce a zeleninu. Většinou jsou to alternativně smýšlející lidé, kteří se chtějí vymanit ze systému a já jim v podstatě i fandím. Chtějí být nezávislí, ale úplné nezávislosti nelze dosáhnout snad nikde na světě. Jsou závislí stále buď na komunitě, ve které žijí, anebo minimálně na počasí a množství úrody. Platí si vůbec sociální a zdravotní pojištění, které činí v roce 2026 přes 9.000 Kč měsíčně? Spíš mi připadá, že je to krok zpět a že raději před světem utíkají a budují vše od nuly, než aby chytře využívali veškeré možnosti, které nám moderní život přináší.

Stejně tak jako je lepší si koupit traktor místo používání pluhu, obdobný názor mám při využívání prostředků, které nám dává společnost a stát v oblasti financí a sociální jistoty. A tím myslím i zákony v pracovněprávních vztazích, o které se společnost opírá a kterými se firmy řídí. Ty nám dávají určitou úroveň a standard. Spíš než ze světa utíkat, je lepší naučit se v něm chodit, a určitě to neznamená stát se ovečkou, co si neumí říct svůj názor, nebo po sobě nechá šlapat. To určitě ne. Naopak, zastávat zdravé hodnoty, v práci nemakat s vyplazeným jazykem a šéfovi jasně naznačit, že mu na multitasking „kaká“ bílej tesák. Práce, volný čas, zábava a zdraví - to jsou všechno věci, které se v moderním světě dají udržovat v rovnováze a tento směr já podporuji.

Vraťme se ale k tématu. Řekněme, že jste skončili na ulici. Je jedno, jakou k tomu máte výmluvu, nebo dokonce i seriózní důvod, jako jsou třeba podlomené zdraví, s tím spojené finanční problémy, dluhy či exekuce, anebo třeba jen lenost či touha to ze srandy vyzkoušet jako měl i autor tohoto článku. Podstata je stejná. Jste na ulici a nevíte, co s tím.

První věc je psychika. Nesmí vás to vůbec rozhodit. Musíte to mít vlastně svým způsobem na háku. Tento pocit se dá i vsugerovat a jít na to emocionální cestou, druhou možností je, mít to v hlavě totálně srovnané a vědět, co děláte a proč. Kombinace obojího je nejlepší a je to kýžený stav, kterého by měl každý správný bezdomovec dosáhnout.

Dejme tomu, že sedíte v autě a v kufru máte veškeré nutné věci, zbytek jste rozdali či vyházeli. Co vám v tento moment chybí? Trápí vás snad žízeň nebo hlad? Na základní životní potřeby snad ještě máte. Co to tedy je, to dno, na kterém cítíte, že jste? Je to přeci jen a jen psychika. Je to pocit, který jste vědomě či nevědomě přijali, ale to není nic neměnného. Kdo vám brání v tom to změnit, anebo se od toho jednoduše oprostit?

Emocionální volnost je osvobozující. Zažili jste někdy moment, kdy jste se cítili šťastní v ty nejprostší chvíle vašeho života? A to je přesně ono. Vždyť tento je jedním z nich. Nemáte sice „nic“, ale zároveň vám přece nic nechybí. Tak proč chtít něco víc? Uvědomte si, že si vždycky můžete v daný moment vybrat. Situace je taková jaká je, ale máte na výběr, jestli být i přesto šťastný a veselý, anebo smutný. Osud máme ve svých rukou a jestli ho změníme, je jen a jen na nás a můžeme si ho vědomě tvořit a vybrat.

Dejme tomu, že si jdete nakoupit. Máte pocit, že se na vás lidi dívají a že je to na vás poznat? 2 dny jste nebyli ve sprše, anebo to lze vyčíst z vaší tváře? Je to jenom iluze. Mě, jako autora tohoto článku, který spí v autě už půl roku, nepoznal naprosto nikdo. Anebo o tom alespoň nevím. Té iluze se zbavte. Jste normální člověk, který má stejné kvality jako předtím, jenom na chvíli vyměnil svoji „postel“.

Jednejte a vystupujte stejně jako dříve. Sebevědomě, sebejistě, nenechejte se ovlivnit a semlít. Nedávejte na sobě nic znát. Tím nemyslím potlačování svých emocí, to rozhodně ne. Spíš se jim nepoddávejte. Uvědomujte si svoji situaci. Není neměnná a nedělá z vás horšího člověka. Je to jen situace, která jednou pomine a skončí.

Nikdy se nelitujte. To je to nejhorší, co můžete udělat - sebelítost. Ta vám v žádném případě nepomůže, a ani nechtějte po druhých, aby vás litovali oni. Naopak. Udělejte si z toho srandu, zasmějte se, berte to s humorem a s nadhledem.

Lidé okolo vás jsou sice s vámi „vnitřně spojení“, ale to je tak všechno. I když máte s někým blízký vztah, nikdo nežijeme pro štěstí druhých. Nemáme povinnost žít podle představ někoho druhého, ani souhlasit s každým jeho názorem, jen abychom s ním byli zadobře. Stejně tak nejsme povinní s nimi všechno sdílet a nikdo nemusí o všem vědět.

Nejen, že bychom různým lidem (našim nejbližším) mohli způsobit trápení a starost, nevíme také, jak by zareagovali. Odsouzení a dívání se na člověka „jinak“, by mohla být jednou z reakcí. Nálepka „bezdomovce“ by se mohla rozkřiknout mezi partou známých a lidé by vás už brali jinak, navíc by vám ještě dlouhou dobu zůstala.

Co ale odpovídat na jejich otázky? Jak se k tomu všemu postavit? Není potřeba lhát, ale říkat jim o všem také není vaší povinností. Vlastně není ani povinností na jejich dotazy vůbec odpovídat. Úplně dotaz přejít, nebo říct „to neřešme“ či „to je složitější“ a odklonění se k jinému tématu, je další z možností, jak si zachovat vnitřní svobodu. Nebýt pod tlakem otázek či soudů ostatních, nenechat se ovlivňovat jejich názory, protože si je tím vlastně ani nevyslechnete.

Většinou se to ale nikdo ani nedozví. Pokud se budete chovat pořád stejně a sami se o tom nezmiňovat, většinu lidí to ani samo od sebe nenapadne. A tak si můžete i nadále udržet kamarády, které znáte již léta a nic zbytečně nebořit.

Můžete mít třeba jednoho či dva blízké lidi, kteří se neznají s nikým dalším z vašeho okruhu známých. To proto, aby se informace o vás neroznesly dál. Těm, pokud sami naznáte, že by reagovali přívětivě, svoji situaci můžete prozradit. Občas si o tom pohovořit, zasmát se, zanadávat si, zkrátka vypustit emoce a ulevit si. Pokud to nedokážete v sobě zpracovat jinak, je to jedna z možných cest.

Tito lidé vám třeba můžou i pomoci. Dáte si u nich sprchu, rozvalíte se na chvíli na gauči a v pohodlí domova strávíte pár hodin. Třeba vás u sebe nechají i přespat, nebo vám uvaří oběd. Jak se k nim ale stavět? Nikdy za těmito lidmi nechoďte „s prosíkem“. Z psychologického hlediska je to automaticky nabádá k tomu, aby se na vás vykašlali, anebo nad vámi minimálně měli větší kontrolu. I tady je potřeba jednat sebevědomě a ukazovat tím svoji hodnotu. Místo pocitu poníženosti či podřazenosti jim nabídněte něco na oplátku. „Nechceš pohlídat děcka?“ nebo „Já Ti to pomůžu vyřídit“ můžou být věty, které vám k lidem otevírají cestu a vytvářejí ve vás hodnotu. Nabídnout pomoc s úklidem nebo praktickými věcmi, investování času a energie, jsou něco, co vytváří pomoc vzájemnou.

Něčím se bavte, něco vytvářejte, budujte. Nenechejte se zastavit či odradit životní situací či neúspěchem. Prodávejte nepotřebné věci přes Bazoš, Marketplace či Vinted, hledejte si brigádu či práci, věnujte se i zábavě. Jaro je tady, tak co jít natrhat pampelišky a u kamarádky z nich udělat sirup?

Tohle všechno jsou hodnoty a činnosti, které vás posouvají dál. Nezastavit se a prostě tvořit a žít, a dělat věci, co dávají smysl. A když si myslíte, že smysl nějaká věc nedává, tak ho v ní objevte. Každá věc smysl má, jen ji musíte dělat právě s tím vědomím, že smysl dává.

Neztrácejte hlavu a běžte naproti příležitostem, které vás osobnostně či v praktickém hledisku rozvíjí. Řešení potřebných věcí s úřady, zaměstnání, ale i koníčky nás vedou a rozkrývají směr našeho života. Nejdůležitější není situace, ve které jsme, ale způsob, jakým se k té situaci stavíme.

Ať už jsi bezdomovec, domovec, či jen zvědavý čtenář, přeji Ti jen to nejlepší do života a ať se Ti v něm ve všech ohledech daří. A i když se Ti v něm zrovna neděje něco podle Tvých představ, uvědom si, že ho máme přeci ve svých rukou a nic není tak žhavé, jak se zdá. Teplým postelím zdar, a optimismus v duši!

A jak řešit praktické věci od sprchování, přes praní či dobíjení telefonu? O tom si přečtěte zase v dalším z mých článků.

Nezapomeňte mě také sledovat či podpořit odkazem níže.

Dočetli jste až sem? Obětujte „korunku“ a pošlete mi ji prostřednictví tohoto odkazu. Všechny články vytvářím pro vás jako zábavu, inspiraci a obohacení a rád to budu dělat i nadále :)