Článek
Tématem smrti se zabývají všechna náboženství. Křesťanství má na to vlastní učení, které ovšem pojímá širší záběr než téma smrti. Říká se mu eschatologie: nauka o věcech posledních. Týká se nejen konce člověka, ale i konce lidstva a světa.
Vědomím vlastní smrtelnosti je prodchnut film Kocour v botách: poslední přání. Kocour v něm kvůli vlastní pýše a pohrdání nebezpečím ztratí svůj osmý život. Myšlenka na smrt ho provází po celý zbytek filmu. Nehodlá se smířit s tím, že by se měl odebrat do důchodu a chce hýřit jako dosud. Strach ho pohání hledat hvězdu přání, která by mu vrátila jeho ztracené životy zpátky. Během filmu ho pronásleduje smrt v podobě vlka. Kdykoliv se mu připomene, činí tak jemným hvízdáním jedné veselé melodie, z níž se kocourovi strachem ježí srst.
Kolik životů má demokracie? Jeden, dva? Devět jako kočka? Co všechno je schopna demokracie snést, než definitivně zemře? Co bude potom, až nastoupí dystopická éra totalitních vládců řídících zfanatizované davy?
20. století nám nastínilo, co všechno se může stát, jakmile demokracie padne. Apokalypsa, řecké slovo, které se v běžném povědomí vžilo jako synonymum pro konec světa, chaos a nesmírné utrpení. Toto označení původně nesla poslední kniha Nového zákona, známá jako Zjevení Janovo, pojednávající o průběhu konce světa a dějin, ale zejména co nastane potom.
Zazvonil zvonec…
Jak jinak propojit téma konce světa a smrti demokracie, než zmíněním amerického politologa Francise Fukuyamy a jeho proslulým dílem Konec dějin. Sovětský svaz padnul, zlo světa bylo poraženo a nastává zlatý věk lidstva. Nové milénium, nový začátek.
Fukuyama tvrdil, že liberální demokracie a kapitalismus jsou konečným stádiem vývoje lidské civilizace. „Zdá se, že století, které plné sebevědomí začínalo vírou ve vítězství západní liberální demokracie, na svém konci uzavírá kruh. (…) Vítězství Západu a západních myšlenek je především naprostým vyčerpáním životaschopných alternativ vůči západnímu liberalismu.“
Po všech válkách a totalitních režimech lidstvo konečně dospělo k ideálnímu modelu společnosti, který se postupně ustaví po celém světě. Někde dříve, jinde později, ale nakonec všude. Přece se nemůže stát, že by se lidstvo nepoučilo a chyby z 20. století se někdy zopakovaly.
Jenže nad tímto optimismem a výhledem na širé, nekonečné mořské pláně, s čerstvým větrem v plachtách a odhodláním pustit se do nových dobrodružství se začalo velmi brzy smrákat. A k tomu se odkudsi zdáli ozvalo ono děsivé hvízdání.
Čína vlně revolucí úspěšně odolala. Rozdělení Korejského poloostrova, divný to pozůstatek druhé světové války, přetrvává. Ani Vietnam a Kuba se nedemokratizovaly. Jinde demokratizační proces dlouho nevydržel. V Bělorusku trval tři roky. V Rusku, s vypíchnutím obou očí, deset let. V Maďarsku 20 let. Jinde byly slyšet ozvěny starých časů, například v Jihoafrické republice nebo ve Rwandě, kde docházelo k etnicky motivovaným konfliktům.
Ať žije demokracie!
Demokracie, jak ji známe, je novodobý, a zároveň velice křehký vynález. Zde je názorná tabulka, jak dlouho trvala demokracie ve vybraných evropských zemích v průběhu 20. století.
Výjimku tvoří severské státy spolu s Británií a Francií. Ve Francii, Norsku a Dánsku existovalo pouze krátké období druhoválečné diktatury. Tyto země měly také oproti jiným značný náskok, zatímco velká část Evropy se až do skončení první světové války (a někde ještě dlouho poté) křečovitě držela autokratických monarchií, kde byl jakýkoliv demokratizační proces spíše mírným pokrokem v mezích režimu.
Průměr délky demokratického období na základě čísel z tabulky činí zaokrouhleně 36 let. Z celého století sotva lehce přes třetinu. Nic moc. Medián vychází ještě hůř: pouhých 26 let. A to je tato depresivní statistika ještě celkem shovívavá a započítává i období, kdy demokracie kulhala na obě nohy nebo byla teprve v zárodku a na svou dobu zastávala svobodomyslné názory. Paradoxní je, že (Západní) Německo a Itálie mají v rámci 20. století jedno z nejvyšších čísel délky období demokracie.
A jak si na tom stojíme my? Česko v roce 2009 překonalo rekord v délce souvislého demokratického období z éry Československa. Pokud se nic nezvrtne, tak v roce 2030 trumfneme v délce demokracie 20. století. A o rok později dorovnáme 41 let existence sovětského satelitu.
Mrtvolná hniloba
Vraťme se na chvíli zpět k Fukuyamovi. Ten v jenom z rozhovorů dostal zdánlivě jednoduchou otázku: jaký je vztah liberalismu a konservatismu a jak se to promítá do vnímání pravice a levice. Jeho odpověď byla znepokojivá.
„To je celkem složité. Konservatismus má několik různých definicí. Konzervatismus znamená, že chcete zachovat z tradic maximum možného. A pokud žijete v liberální společnosti, pak to znamená zachování liberálních tradic. Myslím si, že problém, jemuž v současnosti čelíme, spočívá v tom, že konservatismus zmutoval do čehosi těžko rozpoznatelného. (…) Za éry (prezidenta) Ronalda Reagana byl konservatismus formou liberalismu. (…) Co se změnilo, je konservatismus samotný, jelikož se vydal etno-nacionalistickýn směrem a je svou implementací celkem autoritářský.“
Přeloženo do běžného jazyka: podle Fukuyamy se konservatismus stal obětí černé magie. Těžko říct, zda šlo o vlastní, možná trochu zoufalý, pokus o záchranu v časech, kdy se nezdá, že by měl co nabídnout. Nebo možná šlo o předem plánovanou operaci černokněžníků, kteří chtěli proniknout do lidského světa tím, že budou ovládat konservatismus za pomoci voodoo panenky.
Pokud si všímáte, co se v posledních letech děje s pravicí, tušíte, na co Fukuyama naráží. Ale nebuďme zase tak přízemní. Není potřeba, abychom naplňovali literu Godwinova zákona. Přece jen bychom neměli vyvolávat mrtvé.
Jak by řekl Fridrich Nietsche: konservatismus je mrtev, my jsme ho zabili. Nyní leží jeho rozkládající se mrtvola kdesi v lesích v tlejícím podzimním listí. Na jeho místě nezbyde nic než hlína a pár suchých kostí. Po čase vítr přivane na toto místo semínko a něco tam vyroste.
Co je vlastně zač ten autoritářský etno-nacionalismus, o němž se Fukuyama zmiňoval? Jednoduše řečeno, jde o návrat zpátky ke kmenovému uspořádání, jak ho známe z počátků vývoje lidstva. V tomto pojetí národa jsme jedna velká tlupa, jeden velký rod, protože jsme si všichni navzájem pokrevně příbuzní. Aby mohl být člověk jedním z nás, musí se mezi nás narodit, jinak to nejde. Ostatní nejsou naši lidé, nezajímají nás, nepatří k nám. Nechceme s nimi mít nic společného, pokud nepůjde o obchod nebo strategické partnerství. A protože v jednotě je síla, potřebujeme náčelníka kmene, aby nás držel pohromadě.
Etno-nacionalismus má k sobě ještě bratra v nenávisti: národní konzervatismus, který navíc přidává zachování kulturních hodnot, neboli kmenových rituálů. Platí, že změny rituálů, adaptace zvyklostí odjinud a tolerování odlišných zvyklostí v rámci kmene jsou nepřijatelné.
Toto kombo se, kdo ví proč, stalo součástí světového trendu jménem Nová pravice, jednoho z mnoha monster antidemokratického obludária, zjevujícího se nejčastěji jako kříženec Koniáše a Arthura de Gobineau. Jediným smyslem jeho existence je vést v kulturních válkách hrdinný boj proti hipízákům z Nové levice. A bohužel pro nás se tomuto monstru podařilo na několikátý pokus utéct ven. Nebo ho možná někdo záměrně vypustil…
Formy demokracie
Nemohli bychom mluvit o smrti demokracie, kdybychom se u demokracie samotné alespoň krátce nezastavili.
Co je to demokracie? Slovo o deseti písmenech, složenina původem z řečtiny, která se líně překládá jako vláda lidu. Je to podobná prasárna, jako když naši obrozenci udělali z německého Ausflug slovo výlet. Přitom nemá s létáním vůbec nic společného.
Z onoho líného překladu se vyvinula představa lidu (v angličtině The People, kde důležitost ještě umocnili velkým písmenem) jako záhadné, amorfní (beztvaré) a těžko uchopitelné společenské entity, která spravuje určité území a vše, co se na něm odehrává.
Naproti tomu můžeme vytyčit demokracii jako vládu lidí. Tedy nikoliv vládu beztvaré masy, ani anonymního davu, nýbrž vládu svobodných lidských bytostí. Někdo by mohl pedantsky namítnout, že za éry absolutistických monarchií a šlechtických rodů také fungovala vláda lidí. Jen to nebyli… obyčejní lidé.
Příchod populismu převrátil demokracii na ruby. Z vlády lidu se stal lid vlády. Místo angažované občanské společnosti, které slouží vláda jako nástroj, existuje do značné míry pasivní, ale především znechucená společnost, jejíž postoj k politice je velice vlažný.
Populismus je jeden velký podvod. Z nespokojeného davu vystoupí jakýsi člověk, který hezkými slovíčky manipuluje lidmi a říká jim, že vládce jim lže, protože upřednostňuje vlastní prospěch nad zájmy obyčejných lidí, a proto je potřeba změna. Lidé zajásají a zvolí si tohoto člověka za svého vůdce. Vymění tak jednoho elitáře za jiného, u něhož se tváří, že elitářem není, jelikož vzešel z obyčejného, přátelského lidu.
Takový člověk, přestože byl zvolen lidmi, není demokrat, ale nanejvýš demagog, v překladu lidový vůdce, vůdce davu. Můžeme si opakovat, že to s námi myslí dobře, protože je jedním z nás a chápe naše problémy, ale stejně v hloubi duše víme, že to není pravda. Jde totiž jen o dobře propracovanou přetvářku.
„Demagog je člověk, který hlásá věci, o nichž ví, že nejsou pravda, a to lidem, o nichž ví, že jsou hlupáci.“ Nejvýstižnější popis jakéhokoliv populistického politika na světě. Připisuje americkému satirikovi Henrymu Louisi Menckenovi.
Na populismu je zvláště pozoruhodné, že funguje jako politický katalyzátor. Sám o sobě nic nedělá, přesto se neobjevuje bezdůvodně. Vyskytuje se při přechodových fázích, a to jak z diktatury k demokracii, tak obráceně. Pokud je v případě již ukončeného přechodu k demokracii jeho přítomnost dlouhodobá, znamená to, že má demokracie namále.
Má to jeden pozoruhodný důsledek. S nástupem populistů se politika vrací v čase. Hnutí ANO se v počátcích tvářilo jako druhé Občanské fórum. Postupem času si osvojilo autoritářské praktiky a pohltilo takovou část voličů, že mu žádná samostatná strana nedokázala konkurovat.
Vyvolávání mrtvých
Nejlepší praktickou ukázkou dlouhodobého populismu jakožto příznaku plíživé diktatury jsou tzv. fantomové hranice. Politik může svým jednáním, ať už vědomě či omylem, vyvolat duchy mrtvých a nechat je ovlivňovat současnou politiku.
V Česku jsou příkladem fantomové hranice bývalé Sudety. Na mapě sice existovaly jen po dobu Protektorátu, vláda KSČ zajistila jejich neviditelné pokračování poválečnou etnickou čistkou a vlastními politickými experimenty v průběhu totality. Poprvé se důsledky vystěhování a znovuosídlení projevily ve volbách v roce 1946, v nichž KSČ značně zaostávala ve vnitrozemí, za to v Sudetech měla vysokou podporu.
Asi vás nepřekvapí, že v těchto místech měla úspěch i nástupnická KSČM. Jenže stará totalitní strana je dávno pryč, fantomová hranice nikoliv. Možná byste si řekli, že čím více se vzdalujeme totalitní minulosti, tím více se bude hranice stírat. Opak je pravdou. Od roku 2017, kdy poprvé zvítězilo hnutí ANO, se hranice objevila i přes propad KSČM. A S postupující Babišovou radikalizací roste efekt na síle. Je děsivé, jak diktatura zanechává následky i na lidech, kteří ji osobně nezažili.
Demokracie diktátorů
Málokdo chce žít v diktatuře, či dokonce v totalitě, přesto jsou tací, kteří na jednu stranu o sobě tvrdí, že demokracii podporují, a na druhou stranu oslavují autoritářské strany a politiky. Jak je to možné? Jednoduše: každý si představuje demokracii po svém.
Německý hitlerovský režim si zakládal na národní formě demokracie. Přední nacisté nazývali režim „autoritářskou demokracií“, „německou demokracií“, „nejpravější demokracií“, dokonce též „nejnoblesnější formou evropské demokracie“.
Státy sovětského bloku přijaly rovněž vlastní formu demokracie: lidová demokracie. V marxistickém žargonu totiž existuje lidová demokracie a buržoazní demokracie. Nesmíme zapomenout ani na starou známou diktaturu proletariátu. Komunistické strany berou z nějakého záhadného důvodu demokracii a diktaturu jako synonyma. Korunu tomu nasazuje Čína, která popisuje svůj systém vládnutí jako lidově demokratickou diktaturu.
Zatímco východní blok se snažil odstranit z demokracie buržoazní prvky, tak jiné režimy zase kritizovaly demokracii z konzervativních pozic. Na tom si zakládal zejména Viktor Orbán se svou neliberální demokracií. Obdobně na tom je i Putinův konzervativní režim. Jen kousek opodál stojí polská opoziční strana Právo a spravedlnost, američtí trumpisté a kvartet Tomia Okamury. Podobné odstíny najdete i v řadách ODS a své démony má i KDU-ČSL.
Znamená to tedy, že levicové diktatury už nejsou v kurzu? Výpady amerikanizovaných pravičáků, kteří vidí srp a kladivo za každým rohem, nelze brát příliš vážně. Což je nebezpečné, jelikož bychom kvůli tomu mohli druhou stranu podcenit. Nebudeme brát v potaz takové komické případy jako Ficův SMER-SD nebo Aliance Sahry Wagenknechtové, ty nejsou příliš přesvědčivé. Zato mládežnická revoluční hnutí, která nedávno rozpoutala revoluční požár po celé Evropě, nepochybně ano. Obzvláště ve Francii je to v poslední době třaskavé. Jean-Luc Mélenchon, předseda strany Nepoddajná Francie, působí jako bagetová verze Lenina pro 21. století.
Za demokracii se vydává kdejaká totalitní ideologie jako alternativa vůči neefektivní a společnost rozdělující liberální demokracii. Stačí, aby ji podomní prodejce hrnců správně vychválil.
Veřejnost se z příběhu těchto ideologií zpravidla dozví jenom to, jak se diktátor dostal k moci a jak o ni přišel. Ale už neví, co a jak prosazoval. A především proč. Jak známo, cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. To připomíná německý satirický film Er ist wieder da (Už je tady zase) o teleportaci Adolfa Hitlera do naší současnosti, který se snaží oslovit lidi stejným způsobem jako ve své době. A kupodivu se mu to daří.
Narůstající diktátorské manýry napříč Evropou, které pronásledují demokracii se svým povědomým hvízdáním, stejně jako vlk smrťák Kocoura v botách, jsou nejen momentem před katastrofou, ale především černým svědomím demokratických vlád, které se na poslední chvíli marně snaží najít hvězdu přání a problém zarazit.
Bulharský politolog Ivan Krastev v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl: „V Bulharsku v 90. letech platilo, že nejšťastnější lidé na světě jsou Němci. (…) Teď naopak Němci patří mezi ty nejnešťastnější lidi v Evropě. Protože pokud volí AfD, tak to není výraz štěstí.“
Německý spisovatel Ödön von Horváth napsal v roce 1937 divadelní hru Soudný den. V ní způsobí mladý přednosta stanice srážku vlaků, která si vyžádá deset mrtvých. Sám sebe se snaží přesvědčit, že se žádné chyby nedopustil. Jeho osud záleží pouze na veřejném mínění okolí. Na jeho adresu zazní věta: „Bude muset spáchat ještě něco horšího, aby mohl být potrestán.“
