Článek
Na první pohled nelehký úkol. Česká politická scéna je sice poměrně pestrá, nicméně nalézt nějakého „nástupce“ Václava Havla, jenž by se honosil respektem značné části společnosti a zanechal svůj nesmazatelný odkaz, není vůbec jednoduché. Už jenom kvůli tomu, že první český prezident stál u společenských změn po pádu komunismu, ale sehrál svou roli i v samotném procesu změny režimu.
Taková historická konstelace na dnešní politiky s největší pravděpodobností nečeká. Nicméně i dnešní doba je velmi turbulentní, geopolitická situace se může vyvíjet mnoha směry, gamechangerů dneška je opravdu spoustu: zapojení nových technologií a umělé inteligence, energetická situace, integrační procesy EU, ekonomická a sociální situace. Přesto zde schází politický velikán, který se po konci kariéry bude honosit odkazem, jaký si vybudoval Václav Havel. Nejde ani tak o to, aby se zrodil Václav Havel 2.0, spíše politik, jehož komparace s ním v určitém slova smyslu obstojí.
Česká republika totiž potřebuje silného politického lídra, jenž by byl většinou české společnosti uznáván. Nelze se samozřejmě zalíbit všem, jelikož například vysokoškoláky a příslušníky střední třídy nedostanete na stejnou vlnu s dezinformátory a popírači všeho druhu. Bavíme se zde o většinovém proudu české společnosti, který není zcela politicky vyhraněn, ale respektuje základní demokratické hodnoty a právní stát.
Pojďme se poohlédnout po konkrétních jménech. Nynější předseda vlády Petr Fiala je sice vzdělaný, pro některé inteligentní politik, nicméně k vyloženě silnému lídrovi má daleko. Působí sice jako klidná síla, která má ambici spojovat, ale katastrofálně nezvládá svou sebepropagaci, což platí i pro vládu jako takovou. Čtyři roky vládnutí jsou pro historický odkaz krátká doba, přičemž po dalších volbách se navíc snáší otazník na Fialovým setrváním v premiérském křesle.
Prezident Petr Pavel si dokázal získat značnou část sympatií, uspěl ve volební kampani, a ještě před nástupem do úřadu přitáhl velikou pozornost. Bývalý předseda vojenského výboru NATO má silnou erudici v zahraničně-politických záležitostech a obraně. Vzhledem k faktu, že pouze stovky kilometrů za našimi hranicemi zuří válka, se jeho profesní způsobilost může zdát jako velké plus. Nicméně Pavel zkrátka není typický Homo politicus, který by se v každodenní politice vyžíval. To se dá vyčíst i z některých jeho kroků na domácí politické scéně.
Jistě, současný prezident má za sebou pouze rok ve funkci a stále se z něj může svým způsobem vyklubat politický matador, k tomu ale vede dlouhá cesta. Přesto se právě on jeví jako ten, kdo v naší zemi může zanechat nesmazatelný odkaz.
Další jména se už hledají horko těžko. Výrazným politikem je sice takový Andrej Babiš, jeho hodnotová neukotvenost ale mluví za mnohé. Bývalý předseda vlády možná vyhraje příští parlamentní volby, nicméně on sám musí stále bojovat o svou reputaci, ať už u soudu nebo jinde. Zbývající političtí lídři pak nestojí při vší úctě ani za zmínku, většina z nich totiž bojuje o politické přežití a ti, kteří o něj nebojují, mají aktuálně spoustu jiných problémů.
