22 trosečníků strávilo 497 dní v mrazivé Antarktidě. Shackleton se pro ně navzdory osudu vrátil

Sir Ernest Shackleton stál opodál na úzké kamenité pláži a zkoumavě vzhlédl k strmé stěně útesu. Místo, kde s muži přistál, bylo sotva třicet metrů široké; na skalní stěně za nimi byly patrné tmavé pruhy starých příbojů.

Shackleton by za normálních okolností slavil – vždyť se mu podařilo dostat celé své 28členné mužstvo na pevnou zem po nekonečných 497 dnech v ledovém zajetí.

Teď však dobře věděl, že tahle skalnatá výspa na místě zvaném Elephant Island (Sloní ostrov) bude jen dočasným útočištěm. Pokud je brzy nenajde nějaká zbloudilá velrybářská loď – a v těchto vodách u Antarktidy to bylo krajně nepravděpodobné – budou se muset vydat znovu na cestu za civilizací, jinak je tu čeká smrt hladem a zimou.

Nebyl čas na odpočinek. Ještě téhož dne Shackleton vyslal svého zástupce Franka Wilda a několik mužů na malém člunu, aby prozkoumali pobřeží ostrova. Po sedmi mílích plavby objevili nízký oblázkový výběžek, jediný vhodný kus suché země v okolí.

Wild tomu místu s hořkou ironií říkal „ráj“ – ve skutečnosti mělo rozměry sotva 100×40 metrů, ze tří stran ho bičovalo moře a ze čtvrté se zvedal obří ledový útes. Bylo to ale to nejlepší, co měli: dalo se tu vylodit a zdálo se, že poblíž budou tuleni, tučňáci a pramen čerstvé vody.

Přesun do nového tábora (stále na Sloním ostrově) však představoval další zoufalý zápas s živly. Silný vítr hnal čluny zpět na otevřené moře; vyčerpaní muži museli přes šest hodin zuřivě pádlovat proti větru a příboji, aby neztratili kurz. Když konečně za černočerné tmy dosáhli Wildova výběžku, klesl strojník Lewis Rickinson na kolena s infarktem. Měl obrovské štěstí – záchvat přežil.

Pobřeží Sloního ostrova se proměnilo v nový tábor trosečníků. Muži z trosek dvou člunů a nasbíraných kamenů postavili chatrč, která je měla chránit před mrazivým větrem. Dva upnuté čluny posloužily jako střecha, plachty z stanů ucpaly škvíry a kamenné zídky sotva po pás vytyčily obvod přístřešku.

Všech 28 mužů se natěsnalo dovnitř na zem – unavení k smrti, ale na chvíli v bezpečí. Ráno však příroda ukázala svou sílu znovu. Přišla obří bouře: vichr rval stanové plachty, zaléval vchod slanou vodou a metal kameny po pláži. Kdo vyběhl ven, musel se zapřít, aby ho to nesmetlo do moře.

Z úpěnlivě střežených zásob se vítr zmocnil několika svršků a kotlíku – vzal je nemilosrdně, přímo před očima mužů, a zmizel s nimi v běsnících vlnách. Tábor Wild – jak si neoficiálně svůj nový domov pojmenovali – tak uvítal trosečníky nehezky: mrazem, vichrem a krutou nejistotou.

Bouře brzy odezněla, jenže vyhlídky zůstávaly chmurné. Sloní ostrov ležel stovky mil od nejbližší lidské osady – mimo veškeré námořní trasy. Shackleton spočítal zásoby jídla a petroleje a věděl, že nemohou čekat dlouho. Měli snad čekat na smrt?

Tato myšlenka byla nemyslitelná. Zvlášť poté, co si na vlastní oči ověřili, jak nelítostné umí být antarktické počasí. Pokud by je uvěznila zima a led, nikdo by už nepřišel. Shackleton cítil, že bez akce morálka mužstva brzy zkolabuje.

Začal tedy kout plán na odvážnou záchrannou výpravu. Vybral nejodolnější malý člun – pojmenovaný James Caird – a rozhodl, že se s několika muži pokusí doplout pro pomoc. Na mapě zvažoval různé směry: nejbližší obydlené místo, velrybářská stanice ve Stromness na Jižní Georgii, bylo přes 800 mil (1300 km) daleko, ale leželo na severovýchod – tedy po větru.

Druhá možnost, pobřeží Jižní Ameriky či Falklandy, byla sice blíž (asi 600 mil), avšak proti převládajícímu západnímu větru. Shackleton dobře věděl, co taková plavba znamená: nejdivočejší moře na světě. Oblast, do níž se měli vydat, přezdívali velrybáři Velký hřbitov – vlny tam dosahují velikosti domů a žádný tak malý člun ještě podobnou cestu nepřežil.

Jenže jiná šance nebyla. V mužích probleskla naděje. Věřili mu. Jestli na světě existoval člověk, který by to mohl dokázat, byl to právě Sir Ernest Shackleton.

Za svítání 24. dubna 1916 nastal čas loučení. Shackleton vybral pět mužů – kapitána Franka Worsleyho, zkušeného irského polárníka Toma Creana, lodního tesaře Harryho McNishe, námořníka Johna Vincenta a mladého kormidelníka Timothyho McCarthyho – a společně spustili člun James Caird na rozbouřené moře.

Než nastoupil, stiskl ruku Franku Wildovi, který zůstával jako velitel zbylých 22 polárníků na ostrově. Nikdo netušil, zda se ještě shledají. Shackleton se naposledy otočil: viděl své druhy, jak ztichle stojí na pobřeží – unavení, zarostlí a zoufale malí uprostřed prázdného oceánu.

Pak kývl na pozdrav a obrátil se k severovýchodu. Malý člun zmizel mezi vlnami. Dvaadvacet opuštěných mužů na břehu Sloního ostrova bylo odkázáno samo na sebe – a na Shackletonův slib, že pro ně co nejdříve přijede pomoc.

Během následujících měsíců na Sloním ostrově čelili hladu, zimě a všudypřítomnému strachu o život. Jejich přístřeší mělo zdi jen po pás, díry mezi kameny ucpané hadry a plachtami a dvě otevřené dřevěné lodi tvořily provizorní střechu. Každý z mužů nosil pořád tytéž šaty jako už půl roku – dávno promáčené mořem a nasáklé kouřem z provizorních kamen na tulení tuk. Ve snaze zahnat všudypřítomný chlad topili tukem a vařili maso tučňáků; mastnota a saze pokryly jejich obličeje i oděvy špínou.

Kouř štípal do očí a štěrbinou u stropu unikal jen zvolna. Omrzliny byly na denním pořádku – někteří nemohli v noci ani zamhouřit oka, jak je prsty na nohou a rukou pálily a tupě bolely mrazem. Nejhůře na tom byl nejmladší z party, dvacetiletý Percival „Perce“ Blackborow.

Jako nadšený dobrodruh se před rokem tajně vplížil na palubu Endurance coby černý pasažér – teď, o 16 měsíců později, mu omrzliny ohlodaly nohy až na kost a hrozila mu sněť.

Naštěstí měl Shackleton v týmu dva lékaře – chirurga Alexandra Macklina a lékaře Jamese McIlroye. Ti už během výpravy prokázali neocenitelnou vynalézavost a odvahu: na Sloním ostrově dokázali v polních podmínkách trhat bolavé zuby a řešit další problémy.

Nyní před nimi stál největší úkol – amputace všech prstů na Blackborowově levé noze. Uprostřed věčného mrazu to byl téměř nadlidský počin. Chirurgové přesto improvizovaně vyrobili náznak operačního sálu: utěsnili plachty, v plechových kamínkách topili jak o život a během pár hodin vytopili vnitřek na 27 °C.

Macklin měl k dispozici jen kapesní nůž a základní nástroje – pečlivě je vyvařil v kotlíku. Jako anestetikum zbylo pouhých 250 ml chloroformu, takže museli dávkovat opatrně, aby mladík nezemřel předávkováním nebo se naopak v půli zákroku neprobral.

15. června 1916 vše připravili. Blackborow naposledy pohlédl na kamarády kolem sebe, stiskl zuby a zhluboka nasál přes látkovou masku nasáklou chloroformem. Upadl do bezvědomí. V šeré chatrči jej přidržovali tři silní námořníci, zatímco Macklin s McIlroyem v pološeru odřezávali zčernalé články prstů jeden po druhém.

Padesát pět minut soustředěné práce – a bylo hotovo. Když Blackborow procitl, usmál se: „Mám hroznou chuť na cigaretu,“ zachraptěl. Wild se zasmál a ihned mu jednu z posledních cigaret strčil mezi rty. Mladík potáhl – přežil.

Ubíhaly týdny. Počasí se střídalo v bizarních cyklech zoufalství a naděje. Občas uhodily sněhové bouře a ubohou chatrč téměř zanesly závějemi. Jindy nečekaně vysvitlo slunce, led povolil a oceán se zdánlivě otevřel – to pak muži vylézali ven a s napjatým tichem pročesávali pohledem obzor v marné naději, že spatří loď.

Jejich spací pytle a deky byly stále vlhké od mořské vody; v noci v mrazu ztuhly na kámen a „byly jako brnění“, poznamenal Wild. Každé ráno znamenalo znovu boj se sebou samým. Vylézt z ledového pytle a přimět omrzlé prsty k pohybu.

Na některé padla apatická beznaděj: proč vůbec vstávat, když záchrana možná nikdy nepřijde? Co se jim asi honilo hlavou? Že jejich velitelé jsou už možná mrtví a oni budou následovat? Že je svět zapomněl? Jak dny míjely, „zmocňovalo se tábora čiré zoufalství,“ napsal později Shackleton.

Frank Wild to viděl v očích svých druhů. Jako velitel věděl, že pokud dovolí malomyslnosti zakořenit, odsoudí je to k záhubě. A tak Wild zavedl pevný režim, denní rutinu úkolů a drobných cílů – a hlavně rituál naděje. Každé ráno jako první vstal, jakoby ležérně pronesl: „Připravte se, hoši. Šéf by mohl dneska přijít.“

Rozhlédl se po osazenstvu a usmál se. Někteří mu to nevěřili. Ale potřebovali ho slyšet. Wild tuhle větu opakoval den co den, celých čtyři a půl měsíce. Nikdy ji nevynechal. A jeho neochvějná víra byla nakažlivá. Navzdory hladu, navzdory mrazu, muži znovu sbírali síly a plnili drobné úkoly: nanosit sníh, ulovit tuleně, vysušit palivo, spravit stan.

Drželi pohromadě. Každý večer se semkli v chladném šeru chatrče a někteří se snažili udržet veselou mysl – třeba meteorolog Leonard Hussey. Ten hrál na své své pětistrunné banjo, které s sebou vláčeli až z potopené lodi a vybrnkával veselé odrhovačky. Hussey hrál dvakrát až třikrát do týdne, pořádal malé „koncerty“ a svým šprýmem a nekonečnými variacemi vtípků dokázal na pár chvil vykouzlit na tvářích druhů úsměvy. V takových chvílích se v zšeřelé boudě ozval smích. Čirý, upřímný smích lidí, kteří se rozhodli neztratit naději.

Mezitím kdesi daleko na severu Shackleton bojoval svou vlastní bitvu s oceánem. Dne 10. května 1916 – po dvoutýdenní plavbě v sedmimetrovém člunu přes Drakeův průliv – úspěšně dorazil s pěti druhy na Jižní Georgii. Jenže tím jejich odysea neskončila: čekal je horský hřeben neprobádaného ostrova, který museli přejít pěšky, aby se dostali do velrybářské osady Stromness.

Když se konečně 20. května v rámusící mašinérii velrybářské továrny setkali s prvními lidmi, Shackletonovi tekly po tváři slzy. Byli zachráněni. Ale jeho myšlenky ihned mířily zpět k Slonámu ostrovu. Okamžitě začal organizovat záchranu svých mužů. Už za tři dny vyplul z Jižní Georgie na robustní lodi Southern Sky, aby se pokusil prosekat ledem k Slonímu ostrovu.

Naděje však záhy pohasla – už 70 mil od cíle je zastavila souvislá hráz mořského ledu, neproniknutelná bariéra, sahající od horizontu k horizontu. Shackleton se sebezapřením přiznal porážku a obrátil loď zpět. V hlavě mu znělo, že někde tam daleko na jihu, pouhých 70 mil od něj, možná právě v tuhle chvíli jeho druhové umírají…

Na Sloním ostrově zatím přelom května a června probíhal v otupělé jednotvárnosti – pomoc stále nepřicházela. Muži už pozřeli téměř vše, co ostrov nabízel. Tuleni i tučňáci, kteří jim zpočátku poskytovali maso a tuk, odtáhli s koncem léta na sever. Zbývaly nevábné náhražky: slávky, chaluhy, staré kosti ze zvířecích mršin vyhrabané ze sněhu – to všechno hodili do kotle, zalili mořskou vodou a dlouho vařili, aby vznikla jakási břečka dodávající alespoň minimum kalorií.

Shackleton mezitím podnikal další zoufalý pokus o záchranu. Ve Stanley na Falklandách získal podporu Britského námořnictva a s vypůjčenou uruguayskou lodí Instituto de Pesca No. 1 se 10. června 1916 opět vydal na jih. Tentokrát dojeli dál – na dohled Slonímu ostrovu spatřili na obzoru obrysy jeho hor.

Radost ale vystřídala frustrace: všude okolo plavaly přízračné bílé kry a zatarasily lodi cestu. Nešlo to objet. Led se srážel do jednolitého pole, které nepropustilo ani ocelový parník. Shackleton, drcen obavami, vydal rozkaz k ústupu. „Selhat tak blízko cíle bylo strašně těžké,“ napsal si do zápisníku, „ale musel jsem se smířit s fakty.“

Následující týdny jakoby z ostrova odsály všechnu naději. Mnozí z trosečníků již nevěřili v záchranu. Leželi vyčerpáním, pálili poslední zásoby tulelího tuku a byli smíření, že zemřou na tomhle kusu skály, pohřbeni v ledu a zapomnění.

Když se Shackleton v polovině července ocitl v Chile, neváhal investovat poslední zbytek svých prostředků do třetí záchranné výpravy. Najal menší parník Emma a 12. července potřetí vyplul vstříc svým mužům. Osud však zasáhl znovu: silná bouře poškodila motor Emmy a Shackleton musel se sebezapřením otočit i tentokrát.

Do Punta Arenas se vrátil zničený. Třikrát ztroskotal ve svém úsilí, ale odmítal se vzdát. Nevzdal to. V polovině srpna nakonec vyprosil u chilského námořnictva stářím ošuntělý, 36 metrů dlouhý parní remorkér jménem Yelcho.

Dne 25. srpna 1916 vyplul Yelcho z Punta Arenas vstříc Antarktidě. Shackleton věděl, že je to jeho poslední naděje – pokud tentokrát selže, britská admiralita mu další loď poskytne až za šest týdnů. A to už může být pozdě. Ledová zima mezitím poutníkům na Sloním ostrově nemilosrdně utahovala smyčku.

Odpoledne 30. srpna 1916 se malíř George Marston a fotograf Frank Hurley ploužili po pobřeží a sbírali mořské mušle. Hurley mlčky zíral na studený příboj, když vtom Marston strnul a vytřeštil oči k obzoru. Za výběžkem pevniny se v mlze něco pohnulo. „Loď na obzoru!“ zařval náhle směrem k táboru, až mu hlas přeskočil. Z nízké kamenné boudy nevyšel nikdo – mužstvo jeho řev neslyšelo nebo nechápalo.

Marston se bez váhání rozběhl; klouzal po kamenech, křičel a mával rukama. „Loď! Loď! Loď!“ vykřikoval rozechvěle. Když doběhl k chatrči, vyhrkl vyčerpán: „Franku, je tam loď! Zapálíme oheň?!“ Uvnitř nastalo ticho, pak zděšené mručení. Muži se hrnuli k úzkému otvoru dveří tak prudce, že plátěné závěsy trhlinami povolily a stěny chatrče se začaly rozpadat. Jeden druhého překřikovali radostí i strachem.

V tom úprku převrhli i svůj jediný hrnec s večeří – cenné mušle a řasy se vsákly do sněhu bez povšimnutí. Tohle byl důležitější boj. Všichni, kdo mohli chodit, se řítili k pláži. Co když je ta loď nezahlédne?

V dálce se zvolna vynořovala šedá lodní příď. Byl to parník. Bílá vlajka na stěžni – chilská? Loď plula kolem pobřeží a zdálo se, že snad nezamíří blíž. V tu chvíli však loď náhle zastavila motory. Chvíli ležela bokem ve vlnách, jako by si nebyla jistá. A pak muži na břehu spatřili malou záchrannou šalupu, spouštěnou z paluby jeřábem.

Po lanovém žebříku do ní slezla povědomá robustní postava. Shackleton. Všichni zírali jako v transu, jak se k nim zvolna blíží člun s anglickou vlaječkou na přídi.

Za pár minut člun přirazil k pláži. Shackleton vyskočil na břeh ještě dřív, než stačil dosáhnout suché země, a brodil se ledovou vodou vstříc svým mužům.

Všichni se smáli a brečeli zároveň. Nebyl čas na dlouhé obětí. Nikdo neprotestoval. Během pár minut měli všichni sbaleno to nejnutnější – deníky, mapy, foto desky Franka Hurleyho, lodní knihy. Zbytek světa, ten chladný, soucit nemající svět, zanechali za sebou na břehu Sloním ostrově.

Všech 22 mužů se po čtyřech měsících ocitlo na palubě opravdové lodi. Námořníci z lodi Yelcho je s úsměvy a úctou vytahovali na palubu, podávali jim suché deky a horký čaj. Když Yelcho zaburácela svými motory a otočila příď k severu, ostrov rychle mizel v mlze. Trosečníci stáli na palubě jako omámení.

Poprvé po 22 měsících věřili, že se opravdu vrátí do světa co znali – naposledy o něm slyšeli v říjnu 1914, ještě před vypuknutím války. Teď se vraceli jako muži probuzení z dlouhého spánku do neznámé reality světa ve válce. Málokdo z nich tušil, čím vším mezitím lidstvo prošlo; a jen oni sami navždy věděli, čím prošli oni.

Všech 28 členů Shackletonovy výpravy přežilo – a už za pár dnů je v chilském přístavu čekalo nevěřícné uvítání jako hrdinů. Jejich příběh je dodnes považován za jednu z nejneuvěřitelnějších ság lidské odolnosti a vůle k životu.

Zdroje:

https://hms.harvard.edu/news/extreme-surgery

https://www.rsgs.org/blog/shackleton-and-the-men-on-elephant-island-a-brotherhood-of-the-sea

https://www.atlasobscura.com/articles/shackleton-endurance-elephant-island

https://www.rsgs.org/blog/shackleton-and-the-men-on-elephant-island-a-brotherhood-of-the-sea

https://en.wikipedia.org/wiki/Leonard_Hussey

https://en.wikipedia.org/wiki/Ernest_Shackleton

https://en.wikipedia.org/wiki/Voyage_of_the_James_Caird

https://explorersweb.com/shackleton-1916-the-rescue-attempts-2016-06-14-50375/

https://en.wikisource.org/wiki/Page:South_-_the_story_of_Shackleton%27s_last_expedition,_1914-1917.djvu/344