Aronovi Ralstonovi bylo 27 let, když do pískovcové stěny začal vyrývat datum své smrti

O pět dní dříve stál Aron na kraji rozpálené pouště s horolezeckým lanem a batohem plným výbavy. Byla sobota 26. dubna 2003 a před zkušeným mladým horalem ležel ambiciózní plán: toulky a slaňování v systému odlehlých kaňonů poblíž Canyonlands, celodenní okruh o délce kolem padesáti kilometrů který absolvuje na kole i pěšky.

Ralston byl zvyklý překračovat hranice svých schopností – už roky zdolával vrcholy a kaňony sám, hnal se za adrenalinem a svobodou. V Coloradu již pokořil řadu hor nad 4 000 metrů, často o samotě uprostřed zimy. Nebezpečí bral jako daň za intenzivní životní zážitky a považoval se za dostatečně zdatného, aby si poradil s každou výzvou.

Tehdy v dubnu však udělal chybu, kterou sám později označil za „hloupou“: nikomu neřekl, kam přesně má namířeno. V neděli už měl být zpátky v práci – byl to jen rychlý výlet za dobrodružstvím, o němž nikdo neměl tušení.

Široko daleko nebyla živá duše, když se toho odpoledne spustil do úzkého zářezu jménem Bluejohn Canyon. Úvodní sestupy byly snadné: Aron s jistotou přeskakoval mezi skalními bloky uvázlými v průrvě a metodicky postupoval stále hlouběji. Slunce nahoře jasně svítilo, ale na dně štěrbiny vládl šerý klid. Když Ralston slézal další drobný skalní práh, opřel se rukama a nohama o stěny a spustil se dolů – stejný manévr udělal už nesčetněkrát.

Vtom se to stalo. Balvan o velikosti menší lednice, dosud zaklíněný mezi stěnami, se pohnul. Aron podvědomě odskočil, ale nebylo kam utéct. Kámen se s dunivým lomozem zřítil dolů a uvěznil jeho paži. Rána. Ticho. Když se usadil prach, Ralston nevěřícně zíral na svou pravou ruku, která zmizela v nepatrné škvíře pod balvanem. V zápětí se dostavil výkřik: ostrá bolest vystřelila z drceného zápěstí vzhůru a mladý muž se poprvé z hloubi plic rozeřval hrůzou a zoufalstvím.

Aron Ralston zůstal uvězněný v pasti, která se jen tak neotevře. Balvan vážící asi 360 kg sevřel jeho pravou paži jako ve svěráku. Zápěstí bylo zaklesnuté mezi obří skálou a stěnou kaňonu, ruka zpočátku necitlivá a bledá. Levá ruka zůstala volná, stejně tak nohy – ale to bylo k ničemu. Ralston byl zaklíněný v úzkém vertikálním tunelu, hluboko pod povrchem, s paží uvězněnou tak nešťastně, že se nemohl ani posadit ani lehnout.

Pokusil se balvan odstrčit či nadzvednout, napjal všechny svaly, zapřel se zády o stěnu a zapřel kolena pod okraj balvanu. „Hni se… prosím!“ hekal z plných plic a cítil, jak se mu hrubá skála zařezává do kůže. Kámen se ani nepohnul. Když se o to pokusil znovu, bolest v rozmačkané ruce mu vyrazila dech. Svaly povolily a balvan dosedl o to pevněji, tentokrát rozdrtil Aronu ruku ještě o kousek víc.

Chvíle paniky vystřídalo pragmatické soustředění. Aron věděl, že v kaňonu je sám. Uvědomil si, že pokud se má odsud dostat živý, bude to muset zvládnout vlastními silami. Začal rekapitulovat své zásoby. V batohu měl necelý litr a půl vody, dva burrito sendviče a pár čokoládových tyčinek – sotva zásoba na den či dva.

Na sobě jen tričko, kraťasy a lehké boty. Teplota v noci padala k bodu mrazu a jeho tenká výbava mu poskytovala pramalou ochranu před nočním chladem pouště. Navíc nebyl nikdo, kdo by ho pohřešoval – to uvědomění bodalo snad ještě silněji než kámen drtící kost v zápěstí.

První noc přinesla jen málo spánku a spoustu palčivých myšlenek. Ralston soustředěně promýšlel různé zoufalé plány na vysvobození. Zkoušel lámat či odštípat kámen kapesním nožíkem, ale ostří levného multifunkčního nože neudělalo do tvrdého pískovce ani rýhu. Pokoušel se pomocí lezeckého vybavení vytvořit kladku pomocí kterého by balvan šel odvalit – marně.

Každý další nápad selhával a situace se neměnila. Den druhý, třetí, čtvrtý… Slunce nad kaňonem mezitím několikrát vyšlo a zapadlo, zatímco tam dole se čas měřil jen ubývající vodou v lahvi a narůstající slabostí. Během třetího dne v pasti došla voda; unavený a dehydrovaný Aron se nakonec uchýlil k poslední možné náhradě a začal pít svou vlastní moč. Každým nadechnutím cítil ostře nasládlý pach rozkládající se tkáně – jeho uvězněná ruka pomalu odumírala bez krve a stala se mrtvým přívěskem vlastního těla.

S ubíhajícími hodinami se o něj začaly pokoušet halucinace. Před očima mu vytanuly tváře jeho blízkých – viděl svou matku a otce tak jasně, jako by tam stáli. S hrůzou myslel na to, co pro ně jeho smrt bude znamenat. Do skály začal nožíkem vyrývat své jméno, adresu a aktuální datum. Myslel si, že je to datum jeho smrti.

Třesoucí se levou rukou proto vytáhl malou videokameru, kterou měl v batohu, a začal natáčet vzkazy na rozloučenou.

Na zrnitém záznamu sedí ve tmě pohublý muž s kalným pohledem a monotónním hlasem sděluje své poslední přání. Říká své jméno, hláskuje adresu rodičů a omlouvá se: „Mrzí mě to,“ zašeptá do ticha kamenného hrobu. Na videu také zrazeně sám sobě spílá – jak mohl být tak nezodpovědný a nikomu o výpravě neříct?

„Kdybych tam venku měl parťáka, už by po mně dávno pátrali. Takhle ne. Hloupé… hloupé… hloupé,“ opakuje s očima plnýma slz. V polospánku pak Aronovi hlavou táhnou útržky života, vzpomínky i úvahy o smrti. Čtvrtá noc je nejhorší. Tělo je vyčerpané a ztrácí teplo, semknuté skalní stěny připomínají chladné stěny hrobu. Ralston cítí, že pokud ještě jednou usne, už se možná neprobudí.

Nad kaňonem se pomalu rozbřesklo páté ráno. Světlo proniklo úzkým průsvitem až dolů, kde muž znovu vyhodnocoval svou situaci. Jeho uvězněná paže byla mrtvá, začala se dokonce rozkládat. Neexistoval způsob, jak ji osvobodit – ne celou. Pokud chtěl Aron Ralston žít, musel udělat nemyslitelné. Už dříve ho napadlo, že by si ruku amputoval.

Kolem zápěstí měl dokonce zakrvácené šrámy po několika zkušebních říznutích nožem. Jenže čepel jeho kapesního nože byla tupá a navíc pouhé ostří nestačilo – ruku uvěznily i kosti, které se nožem přeřezat nedají. Teď však dostal nápad. Napřímil se, jak jen mu to skála dovolila, zhluboka se nadechl a začal silou páčit ruku zaklíněnou pod balvanem.

Kosti pravé ruky náhle povolily: s hrůzným křupnutím praskla vřetenní i loketní kost. Ralston vykřikl bolestí – ale v očích se mu poprvé po mnoha dnech zablesklo nadšení. „To je ono!“ pomyslel si. Kámen mu právě pomohl zlomit ruku – a tím i otevřel cestu k úniku.

Aron si kolem předloktí rychle utahuje provizorní škrtidlo z hadice vaku na vodu. Nůž už nepotřebuje na kámen, teď jím musí řezat vlastní maso. Položí chvějící se čepel na spodní stranu předloktí, těsně pod místem zaklínění, kde kosti praskly a trčí pod kůží. Přitlačí. Řeže. Žilami mu proudí adrenalin, který tlumí bolest prudkými výboji euforie.

V kaňonu je opět ticho, přerušované jen jeho namáhavým dechem. Kůže povoluje překvapivě snadno, stejně tak svaly; ty nejhouževnatější překážky jsou šlachy a vazy, které se vzpouzejí tupému nožíku. Tam pomohou kleštičky a hrubá síla – trhat, stříhat, dokud se i poslední vlákna nepřetrhnou.

Tepny si šetří nakonec, vědomě je drtí mezi zuby až po uvolnění zbytku paže. Hodiny na zápěstí se mu zastavily v čase 11:44 – další bizarní detail osudu. Trýznivá operace trvá přibližně hodinu. Pak se Aron Ralston naposledy v životě vysmekne zpod balvanu, který ho držel jako železná past.

Z úzkého tunelu se vynořil zkrvavený, polomrtvý – ale svobodný člověk. Po více než 127 hodinách od pádu balvanu se Aron Ralston znovu nadechl plnými doušky suchého pouštního vzduchu. Zakolísal, ale nevzdal to: ze zbytků trička si provizorně obvázal pahýl pravé paže a vydal se na cestu pro záchranu.

Musel ještě dostat své tělo ven z kaňonu. Ralston tedy zdravou levou rukou navázal lano a jednou rukou se spustil 65 stop (téměř 20 metrů) hlubokým srázem. Tento výkon zvládl i s pouhou jednou rukou – po šesti dnech bez jídla a s masivní ztrátou krve. Když dopadl na dno otevřeného kaňonu, čekal ho ještě pochod žhnoucí pouští.

K jeho autu, zaparkovanému v dálce, to bylo přes 10 kilometrů. Ralston byl na pokraji sil; v průběhu pěti dní uvěznění zhubl o 18 kg a přišel asi o čtvrtinu objemu krve. Věděl, že pokud rychle nenarazí na pomoc, vykrvácí dřív, než dojde k civilizaci.

Po několika kilometrech klopýtání kaňonem se stalo něco nečekaného: v dálce uviděl pohyb. Proti němu šla trojice turistů z Nizozemska – rodina na výletě. Šokovaní manželé a jejich malý syn zastavili vyčerpaného cizince a s hrůzou zjistili, v jakém je stavu. Okamžitě mu dali vodu a jídlo. Pak spěchali přivolat pomoc.

Záchranný vrtulník už byl tou dobou nablízku – Ralstonovi přátelé v Coloradu mezitím zalarmovali policii, když se nevrátil domů podle plánu. Pátrací týmy náhodou zúžily oblast hledání právě na Canyonlands. Když krátce nato vrtulník dosedl na nedalekou planinu, Aron Ralston se po šesti dnech hrůzy a naděje ocitl v péči záchranářů a lékařů.

V nemocnici na něj čekala už rodina. Lékaři ošetřili pahýl pravé ruky a shodli se, že svým neortodoxním zákrokem si pacient zachránil život – byť doslova za pět minut dvanáct. Kdyby totiž Aron odřízl ruku dříve, možná by vykrvácel dřív, než dorazila pomoc; kdyby čekal déle, nejspíše by zemřel.

Později s mrazivým humorem řekl, že ten balvan tam na něj vlastně čekal celý život: „Jako by mě k němu všechno vedlo. Ta skála dělala jen to, co kameny dělají – a já dostal přesně to, co jsem sám nechtěně způsobil“. Ralstonův příběh vešel ve známost jako jeden z nejúžasnějších případů sebezáchrany a odhodlání v moderní historii.

Parkoví rangeři později vynaložili značné úsilí, aby pod balvanem vyprostili Aronovu amputovanou paži. Bylo potřeba třináct mužů a hydraulický zvedák, než několikatunový blok odsunuli. Ralstonův otec nechal synovu ruku zpopelnit a popel uchoval, než bude Aron připravený.

O půl roku později, na své 28. narozeniny, se Aron Ralston vrátil k místu, kde téměř zemřel. V doprovodu televizního štábu a novináře Toma Brokawa se znovu spustil do kaňonu Bluejohn – tentokrát s prázdným pravým rukávem a náhradní kovovou protézou místo ruky. V chladném ranním slunci tam na dně vytáhl z batohu malou urnu.

Otevřel ji a do tichého pískovcového srdce pustiny vysypal šedý popel své vlastní končetiny. Prach, který z něj zbyl, se snášel na kameny, s nimiž tak splynul. Aron tu chvíli prožíval s posvátným klidem.

Po uzdravení se Ralston k horám neotočil zády. Navzdory tragédii v kaňonu dál zdolával vrcholy a v zimě roku 2005 dokončil výstupy na všech 59 nejvyšších hor Colorada – jako první člověk, kterému se to podařilo sólově v nejtěžších zimních podmínkách. Svůj příběh sepsal v memoárech Between a Rock and a Hard Place (Mezi skálou a tvrdým místem), které se ihned staly bestsellerem.

Jeho neuvěřitelný osud zaujal i filmaře: britský režisér Danny Boyle natočil v roce 2010 podle Arona strhující snímek 127 Hours (127 hodin). Film s Jamesem Francem v hlavní roli sklidil ovace na festivalech a získal šest nominací na Oscara. Ralston sám uvedl, že filmové zpracování je až nečekaně autentické – někteří diváci prý dokonce omdleli při drastické finální scéně.

V únoru 2010 se Aronu Ralstonovi narodil syn. Kdykoli ho bere do náruče svou jedinou rukou, dobře ví, že právě pro tento okamžik kdysi obětoval paži. Často říká, že ve skalách Utahu nakonec vůbec nic neztratil – ba naopak. Jak to sám shrnul v jednom veřejném projevu: přišel sice o pravou ruku, ale získal zpět svůj život.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Aron_Ralston

https://www.outsideonline.com/outdoor-adventure/exploration-survival/trapped/?scope=anon

https://www.ladbible.com/entertainment/film/aron-ralston-stuck-canyon-image-127-hours-film-706090-20250124

https://www.cmu.edu/magazine/03fall/aralston.html

https://www.theguardian.com/film/2010/dec/15/story-danny-boyles-127-hours

https://www.npr.org/2009/03/04/101420504/redux-a-climbers-survival-tale