Článek
Pavel Hromek se narodil 12. srpna 1911 v jihomoravských Prušánkách do prosté rolnické rodiny. Otec Martin hospodařil na malém statku, matka Františka vedla malý smíšený obchod. Dětství neměl lehké – musel od útlého věku tvrdě pracovat na rodinném hospodářství a každý den za každého počasí docházet kilometry do školy.
„Nikdy jsme neměli přebytku… život však vždy byl víc skromný a tvrdý a někdy až unavující,“ vzpomínal později na vyrůstání v chudých poměrech. Rodiče na něj byli přísní a nedovolovali mu téměř žádnou zábavu, což mladého Pavla naplňovalo vzdorem a posilovalo jeho paličatou povahu.
Sám o sobě po letech napsal, že byl „zatvrzelý paličák“. Jednou z mála radostí mu bylo cvičení v sokolské tělocvičně, kde mohl na chvíli zapomenout na strádání všedních dnů.
V osmnácti letech odmaturoval na reálném gymnáziu v Břeclavi a hned 1. října 1932 nastoupil vojenskou prezenční službu. Armáda ho lákala – možná i jako únik z rodinného prostředí. Tvrdou dřinu se nebál nahradit jinou dřinou, ale s jasným cílem.
Podepsal závazek stát se vojákem z povolání a v srpnu 1934 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. Tu dokončil v létě 1936 v hodnosti poručíka dělostřelectva. Mladý důstojník byl přímočarý moravský chasník – odolný a ambiciózní. Netajil se tím, že vojenská kariéra je pro něj cestou, jak najít sebe sama.
Když v březnu 1939 okupovala Československo nacistická armáda, Hromkova nadějně nastartovaná dráha byla náhle přervána. Rozpuštění čs. armády ho přinutilo vrátit se domů na rodinný statek. Pohled na vlající hákové kříže a ponížení národa v něm však rychle probudily vzdor.
S nastalou situací se – stejně jako mnozí jiní – odmítl smířit. Dlouho v sobě dusil rozhodnutí k útěku. 22. února 1940 se ve svých 28 letech konečně vydal přes hranice, odhodlaný přidat se k zahraničnímu odboji.
První pokus přes Slovensko a Maďarsko skončil nezdarem – byl chycen a vězněn v nechvalně proslulé budapešťské věznici Tolonczház. Ale paličatý Hromek to zkusil znovu. Po propuštění neváhal a již v květnu 1940 se takzvanou jižní cestou dostal do Francie. Válečná anabáze mohla začít.
Supervoják s podivínskou povahou
Ve Francii se Pavel Hromek dlouho neohřál – už za pár týdnů země kapitulovala pod německým útokem. Spolu s ostatními čs. vojáky byl evakuován do Británie, kam dorazil v červenci 1940. Zpočátku zůstal přidělen k dělostřelecké jednotce v Leamington Spa, ale frontové boje byly v nedohlednu.
Hromek, činorodý a odhodlaný bojovník, nechtěl čekat v zázemí. Několikrát se hlásil k letectvu, toužil po akci – ačkoli neuspěl, zanedlouho přišla jiná nabídka: náročný výcvik pro výsadkáře plnící zvláštní úkoly v týlu nepřítele.
Od léta 1942 procházel v Británii extrémně obtížným výcvikem, který z něj měl učinit dokonalého parašutistu-agenta. Britští instruktoři si brzy všimli Hromkovy mimořádné fyzické kondice a nezdolnosti.
Při tvrdém zimním kurzu ve skotských horách v únoru 1944 Hromek ohromil všechny kolem – spal venku v závějích sněhu a sám ušel desítky mil v těžkém horském terénu. Byl to „chlap ze železa“, jak se mezi spolubojovníky říkalo.
Britové o něm ve výcvikových hodnoceních psali s uznáním: „Typ tvrdého bojovníka. Entusiastický důstojník, vyhledávající obtížnou práci…“. V boji zblízka patřil k nejlepším, ovládal sabotážní techniky i radiotelegrafii.
Za skvělou fyzickou schránkou se však skrývala komplikovaná povaha. Pavla Hromka provázela pověst svérázného podivína, který obtížně vychází s ostatními. Příliš nedbal na společenské nuance a vyžadoval od druhých stejné nasazení a disciplínu jako od sebe – což ne každý snesl.
Kolegové ho považovali za konfliktního samotáře, „osamělého vlka“, který se nedokáže začlenit do smečky. Navíc měl nezvyklý problém: v noci ze spaní mluvil a dokonce odpovídal na kladené otázky.
Tato bizarní spánková porucha v očích velitelů zpochybňovala jeho nasazení do utajené mise – co kdyby v poli v bezpečném úkrytu prozradil ze spaní něco, co nemá? Pro složitou povahu a „upovídaný“ spánek byl Hromek dokonce vyřazen z jedné připravované operace, kde měl původně dělat velitele.
Místo něj tam poslali kolegy a on zůstal dál na základně v Británii. Jak se asi cítil muž, který se celý život rval za uznání, když ho odsunuli stranou? Vydržel to – a odměnou mu měl být úkol mimořádný: samostatný výsadek do vlasti.
Poslední výsadek
Na sklonku roku 1944 dostal Pavel Hromek novou šanci. Z Londýna přišel rozkaz k operaci s krycím názvem Bauxite. Tentokrát měl seskočit do protektorátu úplně sám – jako solitér, bez parťáků, pouze se zásobami. Pro zkušeného, leč samotářského vojáka to byl úkol šitý na míru.
V lednu 1945 se přesunul do Itálie a čekal na vhodnou příležitost k odletu. Jenže měsíc za měsícem přicházely komplikace: špatné počasí nad Alpami, zmatek v odboji i rychlý postup fronty. Letadlo s Pavlem Hromkem na palubě vzlétlo k nočnímu letu celkem pětkrát, ale pokaždé muselo akci přerušit.
Jednou pilot marně kroužil nad domluvenou zónou 49 minut a nikde neviděl světelné signály odbojářů, jindy nepřálo počasí. Až na šestý pokus – v noci z 22. na 23. března 1945 – se operace konečně zdařila.
Pavel Hromek seskočil nedaleko obce Křižanov na Českomoravské vysočině, poblíž Velkého Meziříčí. Na zem dopadl spolu s nožním zásobníkem a sedmi velkými kontejnery plnými zbraní a radiomateriálu. Jakmile se v mrazivé tmě vyprostil z padáku, rozhlédl se po známé krajině rodné země – poprvé ji spatřil po pěti letech exilu.
Nebyl čas na dojetí. Okamžitě ukryl padák i výstroj a vydal se podle instrukcí navázat kontakt s místní odbojovou sítí. Zakrátko se spojil se členy paradesantních skupin vysazených před ním a s partyzánskou organizací Rada tří.
Konečně mohl začít pracovat: připravoval plochy pro shozy dalších zbraní, zpravodajsky spolupracoval s Londýnem a chystal půdu pro finální povstání. Jenže ani po šťastném seskoku ho potíže neopustily.
Hned první noc ho rozčílila neukázněnost místních odbojářů – při sběru jeho materiálu prý přišli nešikovností o všechny baterie do radiomajáku Eureka, který měl Hromkovi usnadnit komunikaci s letectvem. Vztek v něm vřel, ale musel pokračovat i bez techniky.
Další zklamání přišlo vzápětí. Velitel Rady tří kpt. Karel Veselý-Štainer, k němuž byl Hromek formálně přidělen, se ukázal jako chaotický a nespolehlivý patron. Neustále měnil Hromkovi úkoly a pokyny, až parašutista nakonec nemohl svůj potenciál využít naplno.
Frustrovaný Hromek přesto vytrval v terénu až do konce války – plnil dílčí zpravodajské úkoly, dočkal se osvobození země a v pořádku přežil. Když se v květnu 1945 vynořil z ilegality, byl to poslední západní výsadkář, který se v protektorátu dočkal konce války. Jeho mise splnila účel, ale hořkost z promarněných příležitostí v něm zůstala.
Po válce dokonce požadoval, aby byl kapitán Veselý-Štainer za svou zmatečnou „péči“ vyšetřován a postaven před soud. Z toho však samozřejmě sešlo – z Veselého se stal komunista a vysoký důstojník Sboru národní bezpečnosti, takže na nějakou sebereflexi nebylo ani pomyšlení. Osamělý vlk Hromek tak zůstal i mezi „svými“ tak trochu stranou, nepochopen a ne doceněn.
Hořký mír a další boj
Po válce čekalo Pavla Hromka přivítání jako hrdiny – ale ne na dlouho. V červenci 1945 byl povýšen na majora a v říjnu téhož roku zahájil studium na prestižní Vysoké škole válečné v Praze.
Na Hradě ho přijal prezident Beneš spolu s dalšími parašutisty, Hromkova tvář se dokonce mihla na filmovém plátně: ve válečném dramatu Muži bez křídel si zahrál epizodní roli radiotelegrafisty. Zdálo se, že mlčenlivý bojovník konečně najde uznání a klid v budování poválečné kariéry.
Klid však nenašel. Hromkův osobní život byl po návratu do svobodné vlasti divoký. V prosinci 1945 se sice oženil, ale manželství vydrželo pouhý rok a skončilo rozvodem. Krátce nato navázal nový vztah – hlubokou lásku se Zdeňkou, se kterou plánoval budoucnost.
V srpnu 1946 přivedla Zdeňka na svět jeho prvorozeného chlapce. Na sklonku roku 1947 tak Hromek stál před vidinou obyčejného rodinného štěstí: měl syna, milovanou ženu a před sebou kariéru důstojníka demokratické armády. Osud však zasáhl znovu.
V únoru 1948 převzali moc v zemi komunisté. Pro Pavla Hromka to byla další rána, se kterou se nedokázal smířit. Nahlas odmítal nový totalitní režim a brzy byl označen za politicky nespolehlivého. Vyloučili ho ve 3. ročníku ze studií na Vysoké škole válečné a hrozila mu perzekuce.
Hromek stál před neřešitelným dilematem: zůstat doma a ohrozit sebe i rodinu, nebo znovu odejít do exilu a vše opustit. Rozhodl se pro útěk. 10. dubna 1948 překročil ilegálně hranice, po boku svého bratra Františka. Manželku ani malého synka s sebou nevzal – zřejmě to nešlo, možná nechtěl riskovat jejich životy. Odešel sám, potřetí v životě do neznáma.
Zatímco bratr zůstal v uprchlickém táboře v Německu, Pavel Hromek pokračoval dál. Na čas zakotvil v Anglii a aby se uživil, pracoval tam jako dělník – pokládal asfalt na silnicích. Voják tělem i duší se však s lopatou v ruce nehodlal smířit nadobro. Ještě v roce 1948 podepsal roční závazek u francouzské cizinecké legie a okusil tak další kapitolu života dobrodruha.
Po roce služby v Indočíně se mu podařilo legii opustit a konečně zamířil za oceán. Ve Spojených státech našel svobodu, ale začínal od nuly. Usadil se ve státě New York, živil se manuální prací v hutích a továrnách. Bez uznání, bez řádů a frček – prostě jeden z mnoha emigrantů, který v tichosti vzpomíná na minulý život.
Ve stínu až do konce
Hromek se ani za mořem nevzdal úplně boje. Když se v Československu rozhořel třetí odboj, neváhal riskovat. Jako tajný kurýr a agent-chodec se nejméně dvakrát vrátil ilegálně do vlasti, aby pomáhal doma organizovat odboj proti komunistům.
V listopadu 1951 byl dokonce spatřen v Praze, jak vychází ze stanice SNB v uniformě důstojníka – dokázal se nepoznán infiltrovat mezi nepřátele. Chladnokrevnou odvahu těchto návratů potvrdila i výpověď jeho partnerky Zdeňky.
StB ji vyslýchala a ona přiznala, že ji Pavel po únoru 1948 několikrát tajně navštívil v Praze, aby viděl ji a malého syna.
Definitivně se Hromek usadil v USA na počátku 50. let. Zbytek života dožíval v ústraní. V roce 1962 se ještě jednou oženil, snad aby nalezl přeci jen štěstí v osobním životě. O jeho druhé manželce či případných dalších dětech není mnoho známo – Pavel Hromek už se v exilu držel stranou pozornosti.
Do vlasti se nikdy nevrátil. Žil skromně, pracoval jako řadový dělník a svůj válečný příběh nikomu nevnucoval. Za železnou oponou zatím rostly mýty o jiných hrdinech. Jeho nečernobílý osud plný odvahy i vnitřních rozporů do oficiálního obrazu hrdiny nezapadal. A tak zůstal zapomenut.
Pavel Hromek zemřel daleko od domova. 10. září 1977 dostihlo 66letého „osamělého vlka“ selhání srdce, když žil v exilu ve vesnici Cocsaike ve státě New York. Pohřben byl v cizí zemi, bez pompézních poct. Až po dlouhých letech se na něj doma nezapomnělo: po pádu komunistického režimu byl Pavel Hromek v roce 1990 plně rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Hromek
https://www.vhu.cz/en/muz-z-operace-bauxite/
https://www.forum24.cz/pavel-hromek-zapomenuty-valecny-hrdina-s-ponekud-problematickou-povahou
https://www.valka.cz/Hromek-Pavel-t26885
https://www.konzervativninoviny.cz/nasi-hrdinove-ocima-eduarda-stehlika-pavel-hromek/
