Článek
Andrea (38) z Havlíčkova Brodu byla nadšená, když se seznámila s Pavlem, mužem, který se na první pohled zdál neuvěřitelně empatický a starostlivý. Fascinovalo ji, jak věnuje čas svým rodičům, a okamžitě v tom rozpoznala důkaz jeho dobrého srdce. „Sama jsem vždycky obdivovala lidi, co se dokážou starat o nemocné nejbližší. Myslela jsem si, že má Pavel v sobě něco výjimečného,“ vzpomíná. Postupně však vyšlo najevo, že péče o rodiče se pro ni může proměnit v každodenní rutinu, o kterou vlastně nikdy nežádala.
Jeho matka trpí onemocněním, při němž se občas neudrží na nohou a potřebuje asistenci při základních úkonech. Pavel dlouho pracoval na zkrácený úvazek, aby ji mohl vozit na kontroly a pomáhat také otci, který byl odkázaný na invalidní vozík po těžkém úrazu. Andrea se zpočátku cítila ráda užitečná, když mohla přiložit ruku k dílu. Bylo to jen jednou za týden či dva, třeba se zastavit a nakoupit, nebo připravit oběd, když Pavel nestíhal. Jenže postupně začala přibývat drobná přání a požadavky, které se na ni snášely čím dál častěji.
Když jednou o víkendu přijela ke svým rodičům, aby s nimi strávila den, čekalo ji od Pavla rozladěné volání. „Myslel jsem, že zajedeš k našim, máma potřebuje pomoct s jídlem. “ oznámil poněkud vyčítavě. Andrea se pokusila vysvětlit, že se na tyto věci nestihla připravit. Pavel ale jen stručně odvětil, že mu teď nezbývá čas, protože má spoustu práce, a prostě to nechal na ní. Připadala si provinile a zbytek víkendu měla stejně pokažený, protože neustále přemýšlela, jestli je sobec, když nepomohla.
„Najednou jsem si uvědomila, že se mnou vůbec nediskutuje, zda chci převzít část zodpovědnosti, ale bere to jako fakt, že když jsem jeho přítelkyně, musím do toho naskočit,“ popisuje Andrea. Situace se začala vršit, Pavel postupně ubíral hodiny na péči o své rodiče a naopak nabíral další práci. Když se ho zeptala, co se změnilo, zamumlal, že je unavený a potřebuje si trochu odpočinout. Andrea pochopila, že část jeho oddechu zahrnuje i to, že se starost o rodiče přesouvá na ni.
Svým způsobem by jí to nevadilo, kdyby se na tom vzájemně dohodli. Chtěla by mít kontrolu nad tím, kdy a jak bude pomáhat, ne aby jí partner náhle volal a činil z ní viníka, jestliže nemůže okamžitě přispěchat. „Jsou to milí lidé, mám je ráda, ale fakt to nejsou moji rodiče. Navíc tu péči nedělám zadarmo, dělám ji z lásky k Pavlovi a z respektu k jeho rodině,“ dodává rozhořčeně. Cítí se ohrožená představou, že to v budoucnu může být ještě náročnější, až se situace rodičů zhorší.
Nejvíc Andreu bolí, že když se snažila Pavlovi popsat, jak se cítí, odvětil, že se přece „před rokem tvářila, jak je tohle všechno skvělé.“ Nedokáže mu vysvětlit, že obdiv k jeho obětavosti a touha občas pomoci neznamená ochotu převzít kompletně povinnosti, za které on dokonce pobírá určitý příspěvek od státu. Podle ní by měl hledat profesionální pečovatelskou službu, pokud je už na tak velké vytížení sám krátký, nebo se s ní aspoň domluvit na rovnocenném rozdělení.
„Když jsem mu řekla, že bychom mohli zkusit najmout pečovatelku na dvě dopoledne týdně, skoro mi vynadal, že to je příliš drahé. Jenže já nechci být někdo, kdo přijde domů z práce a hned jede k jeho rodičům řešit léky nebo praní. Potřebuju mít vlastní život.“ Ve vztahu se teď rodí nepříjemné pnutí, protože Andrea se cítí zatlačená do kouta.
Někdy se bojí, aby se nerozhádala i s jeho rodiči, za které docela nic nemůžou. Oni se k ní chovají laskavě, docela si ji oblíbili, ale nejsou to lidé, se kterými vyrůstala nebo k nim chová celoživotní emoční vazbu. „Nerada bych dopadla tak, že se s ním rozejdu, i když ho mám fakt ráda. Jenže si nedovedu představit, že takhle budu fungovat dalších patnáct let.“
