Článek
Před natáčením si vždy připomene jeho hlas a své oči upře do prázdna jeviště – právě v nich nese celé své nitro. Její pohled prozradí víc než tisíce slov. Je jí 76 let a nedávno slavila padesát let po boku jednoho muže a šedesát let od chvíle, kdy poprvé vkročila na divadelní prkna.
Narodila se 25. května 1949 na Valašsku, ve Vsetíně, do rodiny, která jí do vínku dala temperament i lásku k divadlu. Maminka byla vášnivou ochotnickou herečkou – malou Elišku vodila potají na zkoušky a nechala ji nasávat kouzlo jeviště.
Holčička sedávala v šeru hlediště s otevřenýma očima, pozorovala matku na prknech a cítila zvláštní mrazení. Divadlo jí zavonělo – pach starých kulis, světlo lamp i smích publika. Doma možná neměli tušení, že právě tam, v zákulisí zapadlého sálu, se v ní probouzí osudová vášeň.
Po letech s úsměvem vzpomíná: „Načichla jsem tím, maminka hrála a já jen koukala na mámu na scéně.“ Když později přišlo rozhodování o škole, měla vyhlédnuté jiné dráhy – možná učitelství nebo medicínu. Jenže pak uviděla letáček konzervatoře a bylo rozhodnuto. Její maminka zprvu váhala, ale nakonec řekla: Naučí tě tam hrát divadlo. A sedmnáctiletá Eliška, tehdy ještě Havránková, odjela do Brna.
Na brněnskou konzervatoř nastoupila jako plachá dívka z venkova. Hned na začátku ji tam překvapili spolužáci: většina z nich už byli světáci, děti velkých měst nebo uměleckých rodin. Ona vyrostla na Moravě, v poklidném městečku Moravské Budějovice, a najednou se ocitla mezi budoucími hvězdami.
Bylo jí pouhých patnáct, když si jí všiml slavný režisér Evžen Sokolovský v divadelním kroužku. Dostal nápad obsadit tu drobnou hnědookou studentku do malé role v inscenaci Každý má svou pravdu. Eliška si tehdy zahrála mladičkou Dinu – první postavu svého života. „To jsem byla hrozně pyšná,“ vzpomíná. Na jevišti stála po boku zkušených herců a cítila vzrušení i posvátný strach. Když dozněl potlesk publika, uvědomila si, že našla své místo v životě. Zůstala na těch prknech už navždy.
Ve třídě konzervatoře vyrostla mezi budoucí elitou českého herectví: sedávala vedle Bolka Polívky, Jiřího Bartošky, Jany Švandové či Karla Heřmánka. Tahle parta žila naplno. Večírky končily až nad ránem, muzika hrála, cigaretový kouř stoupal ke stropu a mladá Eliška se přestávala bát. „Byla jsem holka z vesnice, hodná a pilná studentka. Švanďa (Jana Švandová) pořád někde běhala,“ vypráví pobaveně.
Jana Švandová ji prý naučila i kouřit – a nejen cigarety. Po návratu z Paříže přivezla semínka konopí a společně pěstovaly na koleji malé rostlinky. Sušily je tajně za oknem a smotávaly nedělní cigarety. „Nádherně nám to rostlo… ale bylo nám děsně blbě a žádný efekt,“ směje se dnes Balzerová nad vzpomínkou na naivní pokusy s marihuanou. Tehdy byly krásné, nebojácné a svět jim ležel u nohou.
„Jako studentky jsme si urvaly z večírku nějakého hezkého kluka a hotovo,“ přiznává po letech bez rozpaků. Nebyla žádná puťka – muži ji obdivovali a ona si užívala svobodu. Dodnes se nestydí za žádnou kapitolu svého života. Divoké mládí ji zocelilo stejně jako přísná škola herecké disciplíny.
Měla teprve 22 let, když získala první stálé angažmá. Psala se roku 1971, v Československu doznívala doba temné normalizace, ale v Jihočeském divadle v Budějovicích se hrál Shakespeare i klasické české hry. Mladá absolventka JAMU tam nastoupila plná ideálů. Realita ovšem nebyla jen romantická: ocitla se jako náplava z města v malém souboru a všichni na ni byli zvědaví.
Zpočátku se prala s disciplínou – z volného studentského režimu sklouznout do pevného řádu divadla nebylo snadné. „Nemohli jsme si zvyknout být zaměstnanci, psát si povolenky a plnit povinnosti. Bylo kruté přejít z volného života do práce,“ líčí pocity tehdejší generace.
V srpnu 1968 navíc divadlo zažilo dramatické chvíle: v den sovětské invaze se Budějovicemi rozezněl alarm a herci strávili noc v budově, zatímco městem projížděly tanky. Místní rozhlas se tehdy schoval v útrobách divadla a vysílal ilegálně zprávy, zatímco venku duněly pásy obrněnců. Devatenáctiletá Eliška seděla s kolegy v ukryté režii a slyšela z dálky výstřely.
K ránu vyšla ven a naskytla se jí mrazivá scéna: pláč vojáka na tanku, který se omlouval, že sem nechtěl jet, a vyděšení lidé, kteří stáli proti hlavním samopalů. Tahle vzpomínka v ní zůstala navždy jako temný stín. Okupace ji připravila o některé přátele – mnoho jich emigrovalo na Západ.
Ona sama zůstala. „Byla jsem vychovaná, že se to tady musí nějak vydržet,“ říká. Už tehdy se v ní projevila tvrdohlavost, kterou zdědila z rodného kraje. „Jsem valašská palice,“ říkávala o sobě s úsměvem – a právě to odhodlání jí pomohlo překonávat překážky dalšího života.
V Budějovicích prožila pět let, které dnes označuje za zásadní. Byla tam šťastná i zklamaná, zamilovaná i opuštěná – zkrátka mladá. Na jevišti se vyhrála k prvním významným rolím. Hrála Shakespearovu Regan v Králi Learovi, Vivie ve Živnosti paní Warrenové či temperamentní Mančinku v Našich furiantech.
Diváci si ji oblíbili, a dokonce dostala svou první cenu: mladé publikum jí udělilo ocenění za roli Vivie. V hledišti tenkrát seděl i jistý student, který pro ni nadšeně hlasoval – jak se později ukázalo, byl to budoucí ředitel divadla.
Mladičká herečka se drala vzhůru. Po představeních v létě jezdívala s kamarádkami k jihočeským rybníkům. Ráno se koupaly v rose, odpoledne sedly opálené do autobusu plného kolegů a večer už stály zase pod reflektory třeba v točivém hledišti v Českém Krumlově. Život byl tehdy opojný a zdál se nekonečný.
Rozhodujícím zlomem se však pro Elišku stala Praha. V roce 1977 dostala nabídku, jaká se neodmítá: stát se členkou prestižního Divadla na Vinohradech. Ve stejnou dobu ji režisér Jaroslav Dietl obsadil do nového televizního seriálu Nemocnice na kraji města. Bylo jí teprve 28 let a najednou se z ní přes noc stala známá tvář.
Mladá Eliška Balzerová...❤️
Posted by Helena Walterová on Tuesday, April 1, 2025
Jako ambiciózní dr. Alžběta Čeňková se objevovala každý týden na obrazovkách po celé zemi. „Tím jsem vešla do skoro každé československé domácnosti,“ říká bez nadsázky. Popularita mladé lékařky Čeňkové rostla díl od dílu a Eliška Balzerová se stala miláčkem publika. Půvabná tmavovlasá herečka se seriózním pohledem – tak si ji zamilovali diváci v Československu i v Německu, kde seriál také běžel. Za tuto roli dokonce obdržela v zahraničí cenu Bambi pro nejlepší herečku. Jenže zatímco na obrazovce ztělesňovala ambiciózní lékařku, ve skutečnosti prožívala něco docela jiného.
Právě v tom rušném období se jí totiž narodil první syn Jan. Mateřství pro ni bylo splněním velkého snu – vždycky toužila po rodině. A tak, když se kolem ní strhl vír slávy, ona po večerech uspávala miminko a přes den vařila kašičky. „Když jsem do toho spadla, měla jsem malé dítě. Cítila jsem se víc matkou a manželkou, profese byla na druhém místě,“ přiznává otevřeně.
Popularita pro ni nebyla vším. Měla zázemí doma, a to jí dalo pevnou půdu pod nohama. Když přišla nabídka do filmu nebo televize, samozřejmě se těšila – ale pokud nepřišla, netrápila se tím. „Říkala jsem si, že pokud mě bude v práci něco bolet, budu mít kam utéct. A to se i stalo,“ vysvětluje.
V 80. letech skutečně nastalo období, kdy velké role nepřicházely tak často. Nebyla členkou komunistické strany, a přestože zůstávala ve Vinohradském divadle, nedostávala tam tolik příležitostí. Režim ji přehlížel – a ona tu křivdu tiše přijímala a raději se věnovala rodině. V roce 1983 přivedla na svět dceru Adélu. Zůstala s dětmi doma tak dlouho, dokud nebyly větší.
„Neuniklo mi vůbec nic, ty roky s dětmi mě naopak obohatily. O nic jsem nepřišla, všechno bylo tak, jak má být, a ty roky jsem si užila,“ říká dnes spokojeně. Život má totiž různá období a ona nikdy nelitovala, že část svého času věnovala hlavně roli maminky. „Dětem je třeba vždy dát kus svého života,“ prohlašuje s přesvědčením v hlase. Svému synovi a dceři dala, co mohla – učila je mluvit, hrála si s nimi, vedla je k hodnotám. A nikdy nezapomněla na svou další lásku: herectví.
I když v socialismu nepatřila ke stranické elitě protežovaných umělců, dokázala se prosadit díky talentu a píli. V Divadle na Vinohradech vytvořila řadu krásných rolí – a leckteré i přes to, že nebyla v kurzu u mocných. Pořád ale čekala na příležitost, která by ji vyvedla ze škatulky „sympatická intelektuálka“, do níž ji televize trochu uvěznila. Osud měl přijít až později. Než se tak stalo, přišla ještě sametová revoluce a všechno se změnilo.
Po roce 1989 se konečně otevřely možnosti, o jakých dříve jen snila. Mohla svobodně hrát, podnikat, tvořit a říkat, co si myslí. Eliška Balzerová zůstala věrná divadlu. V polovině 90. let se odhodlala ke kroku, který definoval celou druhou polovinu její kariéry: rozhodla se vzkřísit zchátralou divadelní budovu v pražských Nuslích.
Spolu s kolegou Tomášem Töpferem vzali pod svá křídla bývalé Tylovo divadlo, tehdy polorozpadlou budovu, která léta chátrala. Roku 1998 společně založili Divadlo Na Fidlovačce. Tvrdohlavost se jí opět vyplatila – léta vyřizovali dotace, sháněli sponzory, organizovali sbírky a vlastníma rukama uklízeli stavební suť z hlediště. „Když si něco vezmu do palice, tak to udělám,“ říkávala Balzerová a přesně tak se stalo.
Zatímco jiní pochybovali, ona věřila. Fidlovačka se díky nim znovu otevřela divákům a stala se živou kulturní scénou. Balzerová tu hrála jednu z hlavních rolí v legendárním muzikálu Šumař na střeše, později excelovala v monodramatu Můj báječný rozvod, kde sama na jevišti ztvárňuje osmnáct různých postav. Diváci ji tam milovali – „to představení je zázrak, hráli jsme ho skoro devět setkrát a chtěla bych to dotáhnout na tisícovku,“ říkávala s nadějí.
Jenže život přináší i nečekané zvraty. Po více než patnácti letech úspěšného provozu Fidlovačky přišly problémy. V roce 2012 odešel Tomáš Töpfer řídit jiné divadlo a s ním odešla z Nuslí i část týmu a sponzorů. Eliška Balzerová se stala ředitelkou a musela bojovat s finanční krizí i vnitřními spory.
Nakonec přišla zpráva, že jejich divadlo nedostane klíčový grant, na kterém záviselo. Balzerová to nesla statečně, ale zasáhlo ji to hluboce. V roce 2015 rezignovala na post ředitelky a o dva roky později odešla z Fidlovačky úplně. Odcházela se zlomeným srdcem – to divadlo bylo jako její třetí dítě. Dodnes o tom nerada mluví. „Nebyla jsem vyhozena, odešla jsem dobrovolně, ale v divadle byla atmosféra, ve které už jsem nemohla dál pracovat,“ vysvětlila tehdy hořce.
Nestihla se s milovanou scénou ani rozloučit s publikem. Ze dne na den sbalila kostýmy a odešla. „Už to přebolelo, rány zhojeny,“ řekla o pár měsíců později v rozhovoru s tichou rezignací. Tenkrát se možná zdálo, že je to neveselý konec jedné éry. Jenže jak už tolikrát, i tentokrát se ukázalo, že něco nového teprve čeká.
Ještě než definitivně uzavřela kapitolu Fidlovačky, stalo se totiž něco nečekaného. Po dlouhé době, kdy se věnovala hlavně divadlu, přišla v roce 2010 velká filmová příležitost. Režisér Jiří Vejdělek tehdy chystal svěží komedii Ženy v pokušení o třech generacích žen. A pro jednu z hlavních rolí, nespoutanou „babičku Vilmu“, hledal zkušenou herečku, která by se role nebála.
Podle vlastních slov se mu prý jednou Eliška Balzerová zjevila ve snu, naštvaně mu vlepila facku a houkla: Ty nevíš, kdo by tu roli měl hrát? Vejdělek se smál – a druhý den jí opravdu zavolal. Když Balzerová slyšela, co je to za postavu, neváhala ani vteřinu. „Byla jsem rozhodnutá, že roli přijmu,“ říká. Vilma byla totiž přesně taková, jakou herečka kdysi znala svoji blízkou kamarádku – Laďku Kozderkovou.
Tahle skvělá kolegyně s obrovským temperamentem i humorem bohužel v mládí podlehla rakovině. „Řekla jsem režisérovi, že já jsem takovou ženu poznala,“ vzpomíná Balzerová. Postavu Vilmy jí potají věnovala – jako poctu nezapomenutelné přítelkyni. Možná i proto Vilmu ztvárnila tak přesvědčivě, s lehkostí i hloubkou zároveň. Natáčení si užívala plnými doušky a vůbec se nebála odvážných scén, které scénář vyžadoval.
V jednu chvíli se dokonce svlékla do naha, protože děj to vyžadoval – její postava pózuje na přebal vlastní knihy. Média z toho tenkrát udělala senzaci: „Vejdělkovy Ženy v pokušení svlékly šedesátiletou Balzerovou,“ psaly novinové titulky. Ona sama však zůstala nad věcí. „To prostě patří k filmu,“ mávla rukou s úsměvem. Dokonce s humorem dodávala: „Když mrknete, možná to ani neuvidíte.“
Manžel Jan ten rozruch nesl klidně. Novináři pátrali, jestli mu nevadí, že jeho žena v šedesáti fotila akty. On však jen pokrčil rameny: Je to moudrý a dospělý muž, kterému taková prkotina nemůže rozhodit život, říká o něm Balzerová s láskou v hlase. A má pravdu – vždyť spolu žijí už přes padesát let, důvěřují si a společně se smějí bulvárním aférkám.
Film Ženy v pokušení se stal obrovským hitem. Po jeho úspěchu se ocitla znovu ve středu pozornosti, tentokrát však zralejší a moudřejší. „První vlnu popularity jsem si užila velmi mladá, takže mě už nemůže moc zaskočit,“ konstatuje. Slávu tehdy vnímala s nadhledem – a totéž platilo i nyní, o čtyřicet let později. Přesto se rozzářila radostí, když stoupala na pódium pro sošku Českého lva. Královna večera – tak o ní psali v novinách. Ona sama se v zákulisí usmívala a říkala, že se už dlouho necítila tak mladě.
Od té doby jsme ji mohli vidět v dalších krásných filmech: zahrála si v dojemném rodinném dramatu Teorie tygra, v road-movie Tátova volha, v komedii Poslední aristokratka i ve filmové sérii Láska je láska. Stále častěji dostávala role matek a babiček – což přijímala s pokorou. „Vklouzla jsem do rolí babiček, jdu přirozenou cestou,“ poznamenala jednou s úsměvem.
Její manželství je kapitola sama o sobě: je jako zjevení, že herečka strávila padesát let po boku jediného muže – a dodnes se na něj dívá se stejnou láskou jako na začátku. S Janem Balzerem, původně filmovým producentem, se seznámila už na studiích. Vzali se v létě 1974 a od té doby jej neopustila. Žádné skandály, žádné dramatické rozchody – jen tichá podpora a vzájemná úcta.
V jedné slabší etapě kariéry dokonce uvažovala, že s hraním skončí, protože pro ni nebylo uplatnění. „Byly časy, kdy jsem neměla co dělat a byla jsem z toho velmi smutná,“ přiznala. A co jí dodalo sílu? „Manžel. Pomohl mi zrealizovat v malém divadle Viola krásné představení o Marii Callasové. S jeho pomocí jsem vytrvala a neodešla od herectví. Byl mi velkou oporou,“ říká vděčně.
Jan Balzer stál vždy nenápadně v pozadí, přesto neúnavně držel ochrannou ruku nad jejími sny. Když pak viděl, jak se jeho žena ve svých jedenašedesáti letech vrací na filmové plátno a sklízí ovace, prý jen s úsměvem konstatoval: „Hodně let strávil u filmu a ví, co je to být takhle nečekaně úspěšný,“ popisuje Eliška a v očích se jí zableskne hrdost. Před časem spolu oslavili zlatou svatbu. Pořád se mají rádi jako dva studenti, co si slíbili věrnost před oltářem.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%C5%A1ka_Balzerov%C3%A1
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-oslavenkyne-eliska-balzerova-hlavne-nevylepsovat-minulost-253956
https://www.kinobox.cz/clanky/tema/3723-eliska-balzerova-na-otocku-jsem-jezdila-hrat-rovnou-od-rybnika
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/eliska-balzerova-mladi-jana-svandova-marihuana-brno.A220412_093252_lidicky_zar
https://www.krajskelisty.cz/praha/15010-meli-jsme-setkani-se-spoluzaky-z-konzervatore-po-triceti-letech-a-najednou-jsem-zjistila-eliska-balzerova-vypravi-o-tom-proc-se-herecky-nekamaradi-ale-to-coromoro-se-svandovou-no-radeji-ctete.htm
https://www.denik.cz/film-a-televize/eliska-balzerova-na-otocku-jsem20100323.html
https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-vip-rozhovory/138023/eliska-balzerova-61-o-odhalenych-nadrech-manzel-akty-rozdychal.html
https://zlinsky.denik.cz/volny-cas/eliska-balzerova-divadlo-je-zazrak-carodejnictvi.html
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/balzerova-poprve-rekla-co-se-stalo-na-fidlovacce-k-odchodu-jsem-byla-donucena-34682
https://zeny.iprima.cz/milostna-zkusenost-lenky-vlasakove-a-vojty-dyka-je-poznamenala-na-cely-zivot-106571
https://radiozurnal.rozhlas.cz/vklouzla-jsem-do-roli-babicek-jdu-prirozenou-cestou-priznava-herecka-eliska-8295525
