Čarodějnické procesy na severní Moravě: Šílenství inkvizitora Bobliga a touha po penězích

Jenže malý ministrant si jejího počínání všimne a spustí povyk. Místní farář Eusebius Schmidt, známý svými fanatickými kázáními o ďábelských rejdech, okamžitě bije na poplach: na panství Velké Losiny se prý usídlilo čarodějnictví!

Zpráva o „čarodějnici“ kradoucí svátost se rychle donese až k majitelce losinského panství, hraběnce Angelii Anně Sibyle z Galle, rozené Žerotínové. Tato mladá šlechtična, spravující panství za své nezletilé synovce, se zděšením naslouchá detailům. Vybavují se jí rodinné tragédie i pověry: je přesvědčena, že jejího bratra kdosi zákeřně otrávil, a dokonce že srdce její zesnulé švagrové někdo ukradl a zneužil k čarodějnickým kejklům.

Neváhá ani chvíli a svolává poradu – panství potřebuje zkušeného inkvizitora, který tu neřest vyšetří a vymýtí. Místní soudce Kašpar Hutter, který radí k opatrnosti, je odmítnut. Hraběnka chce odborníka přímo na hony na čarodějnice, nejlépe někoho s „osvědčenou praxí“. Osudová volba padá na Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, starého vyučeného justiciára z Olomouce, který se chlubí čtyřicetiletými zkušenostmi z inkvizičních procesů ve Slezsku.

Je září 1678 a na nádvoří losinského zámku přijíždí kočár s inkvizitorem Bobligem a jeho písařem Ignácem. Sedmadvacetileté panství čeká nová vlna hrůzy, aniž to tuší. Boblig – drobný, leč čilý stařec s pichlavýma očima – se chopí zřízení inkvizičního tribunálu přímo na zámku Velké Losiny. Okamžitě rozvíjí činnost, kterou sám považuje za bohulibou misi: vymýtit ďáblovy služebníky. Inspiraci a legitimitu čerpá z prastaré příručky Malleus Maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice, která kdysi učila inkvizitory „jak poznat a zničit čarodějnici“.

První obvinění na sebe nedají čekat. Maryna Schuchová a další ženy z jejího okolí (včetně porodní báby Doroty Groerové) jsou předvedeny před tribunál. Strach a pověry začínají otáčet sousedy proti sobě – jakmile jedna „čarodějnice“ padne do rukou inkvizice, záhy pod nátlakem označuje své známé či příbuzné jako komplice. Bobligův tribunál rozjíždí kolotoč zatýkání. Kdo se jednou ocitne v drápech inkvizitora, má jen mizivou naději na záchranu.

Obviněné nečeká spravedlivý soud, nýbrž mučírna v podzemí zámku. Tam tribunál postupuje podle práva útrpného – tortury. Fyzické týrání je klíčem ke „skutečné pravdě“, kterou je ovšem předem daná vina z čarodějnictví.

První ženy po opakovaném mučení zlomeně chrlí „doznání“ k těm nejohavnějším zločinům: líčí sabaty na opuštěných kopcích, orgie s ďáblem, lety na košťatech, otravování studní či znesvěcování hostií při ďábelských mších. Přiznávají i nemožné – strach a bolest stírají hranici mezi realitou a noční můrou. Z perspektivy inkvizitora je vše jasné: ďábel řádí na severní Moravě a skrze tato ústa se právě usvědčuje.

Boblig a jeho pomocníci postupují podle osvědčeného scénáře a stupňují útrapy obviněných:

Nejprve použijí palečnice. Ty působují palčivou bolest drcením kostí prstů. Následuje Španělská bota. To jsou železné desky s utahovacími šrouby drtící lýtka a kotníky. A na závěr nastupuje skřipec: natahovací žebřík (či zavěšení na laně), které vykloubí ruce i nohy.

Tyto tři stupně tortury jsou aplikovány postupně. Pokud obviněný nevypoví ani po nejhorším, soudní praxe jej má považovat za nevinného. Jenže Boblig si takový výsledek nepřipouští. Tvrdí, že ďábel mučeným otupuje tělo a proto je třeba je drásat tak dlouho, dokud nepřiznají vše nebo nezemřou.

„Vydržet utrpení těla“ podle starých zákonů sice znamená důkaz neviny, Boblig však prohlašuje opak: prý jde o zvlášť nebezpečné kouzelníky, kterým sílu dodává sám Satan, takže musejí být zničeni za každou cenu. Mnozí nešťastníci tak zemřou v krutých bolestech ještě před vynesením rozsudku – a těm „šťastnějším“ je umožněno podepsat doznání, které je stejně posílá na smrt.

Mučení se odehrává za zavřenými dveřmi žaláře, ale jeho ozvěny pronikají ven. Na chodbách zámku slýchají sloužící výkřiky trýzněných obětí i Bobligovy chladné příkazy. V dochovaných záznamech lze nalézt cynické poznámky soudců, kteří se výslechu účastní.

Když například jedna z obviněných vzdoruje bolesti, dočteme se, že mučitele „popadl vztek, že do ní nemůže dostat slovo“. Na jiném místě stojí, že vězně vracejí na skřipec znovu a znovu, „aby z něho mohli být vyhnáni daemones tacurnitatis – démoni mlčenlivosti“. Nakonec se téměř každý zlomí. Kdo ne, toho čeká smrt v kobce – a posmrtně stigma spolčeného s ďáblem, kterého si prý raději vzal do pekla sám Lucifer, než by jej nechal promluvit.

Po několika měsících vyšetřování přichází první veřejné exekuce. V srpnu 1679 jsou k popravě předány první čtyři „usvědčené“ ženy z vesnice Vernířovice. Na popraviště u Velkých Losin se sjíždějí zvědavci z okolí. Hraběnka z Galle, dychtivá očisty svého panství, neuděluje žádné milosti – čarodějnice musejí zemřít.

Tyto nešťastnice končí na hranici v plamenech. Oheň má očistit jejich duše a zároveň vyděsit všechny, kdo by snad pochybovali o spravedlnosti procesu. Popel z upálených je pak potajmu zakopán, aby po „čarodějnicích“ nezůstala ani památka. Inkviziční šílenství ale teprve nabírá obrátky.

Tribunál pod Bobligovým vedením pokračuje neúprosně dál. Každá popravená osoba před smrtí v bolestech jmenuje další a další „spolupachatele sabatu“. Strach se šíří krajem. Nikdo si nemůže být jistý, že zítra někdo neoznačí právě jeho. Nevinní lidé se v zoufalství navzájem křivě obviňují, jen aby unikli z mučírny – a tím roztáčejí děsivou spirálu.

Boblig ovšem nemá v úmyslu zůstat jen u chudých venkovanů. Brzy kouká po bohatších měšťanech z nedalekého Šumperka. Na losinském panství se začínají objevovat jména vážených občanů – a inkvizitor nastraží uši. Ví, že náklady na procesy i jeho vlastní odměna mohou být pohodlně hrazeny z majetků odsouzených boháčů.

Z konfiskací popravovaných totiž profituje vrchnost, včetně hraběnky z Galle, a část peněz plyne i na chod tribunálu. Dnes jsme překvapeni, že oběti musely platit svůj pobyt ve vězení, katovy služby i dříví a slámu na vlastní hranici!.

Zvěsti o losinských procesech doléhají do Šumperka, města plného kupců a řemeslníků. Šumperský pán, kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna, zpočátku váhá vpustit toto běsnění na své území. Nechce přijít o své poddané ani narušit pořádek. Ale tlak pověr je silný – a jakmile i v Šumperku dojde na první udání, situace se mění. V listopadu 1679 je zatčena měšťanka Marie Sattlerová, manželka významného barvíře a radního Kašpara Sattlera.

Pro knížete je to nepříjemnost: Sattlerovi patří k elitě města. Lichtenštejn se proto zdráhá dát svolení k tortuře Marie Sattlerové a proces se na čas pozastavuje. Teprve osobní dopis císaře Leopolda I. jej v únoru 1681 přiměje povolit pokračování – sám císař označí Sattlerovou za „obviněnou z nejohavnějšího zločinu“ a doporučí využít útrpné právo.

Jakmile Boblig dostává zelenou, rozjíždí tribunál i v Šumperku (v srpnu 1681 za odměnu přechází do Lichtenštejnových služeb s platem 3 zlaté denně, dvakrát vyšším než v Losinách). A právě bohatá paní Sattlerová se stane jeho „korunní svědkyní“. Tato nešťastná žena stráví ve vězení dva roky, během nichž je opakovaně mučena.

Nakonec zlomena vypoví, co Boblig potřebuje: označí za čaroděje nejen sebe, ale i svého manžela Kašpara, dceru Alžbětu, a dokonce i šumperského děkana – katolického kněze Kryštofa Aloise Lautnera. Boblig ze Sattlerové vykonstruuje „královnu sabatu“, která měla svést k ďáblu svou rodinu i duchovního.

Sattlerová podepíše každé slovo. Její odměnou je milost v podobě „mírnější“ popravy – v prosinci 1682 jí kat nejprve usekne ruku, potom setne hlavu a až bezhlavé tělo je spáleno na hranici. Ani tyto hrůzy ale jejímu muži a dceři život nezachrání. Šumperská smetánka je v šoku: lov čarodějnic začal požírat i vážené měšťany, kteří do té doby tribunál spíše schvalovali.

Mezi těmi, kdo začínají nahlas kritizovat Bobligovo běsnění, je právě jmenovaný šumperský děkan Kryštof Alois Lautner. Tento duchovní je sám pro šumperské občany morální autoritou – vzdělaný, sečtělý muž tolerantní k prostým lidem i bývalým nekatolíkům. Lautner zprvu nechce uvěřit, že se na panství děje opravdové čarodějnictví.

Ze spisů známých učených osob (Johann Sprenger, Friedrich Spee či Anton Praetorius) dobře ví, že hon na čarodějnice bývá spíš zástěrkou pro fanatismus, ziskuchtivost a mocenské cíle. Když tedy v okolí Losin a Šumperka přibývá zatčených a upalovaných sousedů, začne otevřeně kázat proti probíhajícím procesům. Varuje před nevinnou krví a kritizuje mučení jako ďábelský nástroj. Přidávají se k němu i další kněží z okolních farností – děsí je, že Boblig je ochoten lámat na skřipci kohokoliv.

Inkvizitor Boblig zpozorní. Jeho podezřívavost se obrací i proti vlastním řadám – proti duchovenstvu. Pociťuje, že vzdělaní kněží mohou zpochybnit výsledky tribunálu, a tedy ohrozit jeho pověst i poslání. Boblig dobře ví, že když dokázal na hranici poslat bohaté měšťany, proč by ho mělo zastavit několik nepohodlných kněží?

Rozhodne se tedy nastražit past přímo na Lautnera. V tichosti nechá své zatčené „svědky“ z řad čarodějnic vypovídat i proti tomuto oblíbenému děkanovi. Zatýkáno je postupně Lautnerovo nejbližší okolí – jeho přátelé z města, a dokonce i jeho vlastní hospodyně Zuzana Voglicková.

Z běžných setkání a křesťanských úkonů jsou v protokolech náhle spřádány hrůzostrašné příběhy: svědkové „dosvědčují“, že Lautner se zúčastňoval nočních shromáždění na Petrových kamenech (skalnatém vrchu opředeném pověstmi), kde křtil děti ve jménu Satana, korunoval čarodějnické královny a znásvěcoval hostie při ďábelských obřadech.

Měl se také podílet na rituálním zabití beránka (symbolu Krista) a údajně ho na sabatech doprovázeli dva démoni – Zuzana a Justina. Všechny výpovědi jsou si podezřele podobné, jako by je někdo předem naučil – a tím někým je samozřejmě Boblig. Děkan Lautner při prvních konfrontacích vše popírá a statečně odmítá obvinění.

Je to vysoko postavený církevní hodnostář, a jeho zatčení nemůže Boblig provést jen tak svévolně. Inkvizitor proto trpělivě shromažďuje „důkazy“: v archivech se dochovalo, že proti Lautnerovi sebral celkem 36 svědeckých výpovědí, mnohé dokonce od lidí, kteří už byli popraveni a jejich „doznání“ jsou použita posmrtně. Každá taková výpověď se stává dalším hřebíkem do Lautnerovy rakve.

Lautner tuší, že smyčka se stahuje, ale stále doufá v církevní spravedlnost. Se skupinou spřátelených kněží se odváží sepsat dopis olomoucké biskupské konzistoři, v němž protestují proti Bobligovým metodám a zpochybňují vynucené viny obviněných. Jenže inkvizitor má oči a uši všude – stížnost se k němu donese dřív, než by mohla něco změnit.

Boblig promptně zareaguje: hlavního autora petice, losinského faráře Tomáše Königa, nechá přeložit a izolovat (König krátce nato záhadně umírá). Ostatní signatáři raději rychle mění své názory a stahují se do ústraní. Lautner zůstává osamělý v poli – a právě na to Boblig čeká.

Roku 1680 je sestavena zvláštní vyšetřovací komise s posvěcením pražského apelačního soudu i olomouckého biskupa. V létě 1680 vábí Boblig nic netušícího Lautnera do Mohelnice na přátelskou návštěvu tamního děkana. Je to léčka – Lautner je v Mohelnici znenadání zatčen a uvržen do cely. Šumperský lid je šokován: jejich vážený děkan, známý svou zbožností i lidumilností, má být čaroděj? Boblig však necouvne ani před Božím pomazaným. Začíná nejostudnější kapitola celých procesů – justiční vražda kněze.

Děkan Lautner je vězněn na zámku v Losinách po dlouhé čtyři roky. Zpočátku jej vyslýchají bez použití tortury – inkvizitor asi doufá, že se zlomí psychicky. Lautner ale vytrvale odmítá jakoukoliv vinu. Tráví dny v modlitbách a drží se naděje, že pravda vyjde najevo. Boblig mezitím zajišťuje, aby zatčení přátelé a služebná vypovídali „správně“.

Zuzanu Voglickovou nakonec přiměje svědčit až nasazením španělské boty. V protokolu jedné konfrontace stojí dojemná scéna: Voglicková před tribunálem hořce pláče nad svou nešlechetností a potvrzuje, co na Lautnera řekla, zatímco děkan jen klidně odpovídá, že je nevinen a nikdy neprovozoval žádné čarodějnictví.

Po letech neúspěchu dochází inkvizici trpělivost. V březnu 1683 si Boblig vymůže u církevních nadřízených povolení použít na Lautnera mučidla. Začíná ultimátní pokus zlomit děkanovu vůli. Přesvědčení kněží, že Bůh nenechá trpět nevinného, bere za své. Lautner podstoupí všechny tři stupně tortury: palečnice drtí jeho prsty, španělská bota láme kosti v nohách, tělo je natahováno na skřipci až k praskání kloubů.

Nevypoví však nic – omdlévá bolestí, ale kacířství nepřizná. Podle práva by měl být očištěn, jenže Boblig to odmítá uznat. Označí Lautnera za ďáblem posíleného arcidémona kterého obyčejné metody nezlomí, a požádá o čas na „další důkazy“. Děkana nechají polomrtvého odpočívat ve vězení, aby se zahojil a mohl být mučen znovu.

Teprve o rok později, v červnu 1684, přijde na řadu další peklo na zemi. Boblig nařídí tzv. ostré výslechy dvanáct dní za sebou – věznitele už nic neomezuje, Lautnera mučí den co den (kromě neděle, kdy se nesluší trýznit ani kacíře). Na skřipci je natahován s přivázanými závažími a kat jej při výslechu pálí otevřeným ohněm na boku.

Tyto kombinované útrapy trvají dny a noci. Záznamy líčí, že nakonec 28. června 1684 děkan fyzicky i duševně kolabuje. Zcela zlomen podepisuje protokol o své vině, v němž se přiznává ke všem smyšleným obviněním – od účasti na sabatech až po pakt s ďáblem.

Ani po vynuceném doznání však Boblig nepolevuje. Dalšího více než roku natahuje proces s Lautnerem – snad z hrdosti na svůj triumf nad církevním hodnostářem, snad aby předvedl svou moc. Olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu mezitím sám váhá: tuší, že tento proces už překročil všechny meze, a snaží se pro Lautnera vyjednat mírnější trest (doživotní žalář).

Dokonce se obrátí až k papeži Inocenci XI. s prosbou o milost. Papež však z Říma vzkazuje chladné odmítnutí: pro kacíře prý nemá být slitování – i kdyby byl samotný papež shledán čarodějem, spravedlnost žádá, aby byl „příkladem celému světu veřejně upálen“. Je rozhodnuto.

Dne 1. září 1685 vynáší tribunál nad Kryštofem Aloisem Lautnerem rozsudek smrti upálením. O dva týdny později, 18. září 1685, se v Mohelnici schází nevídané shromáždění. Na popravu slavného děkana se sjíždí šlechta z širokého okolí v kočárech i drožkách a s ní tisíce prostých lidí. Místní kronikář ohromeně poznamenává: „Jak živo, co Mohelnice Mohelnicí jest, nevídáno, aby v tom městě tolik panstva kdy bylo… “ Odhady hovoří až o 20 000 přihlížejících, pro které se barbarská exekuce stává podívanou roku.

Na náměstí v Mohelnici stojí připravena hranice. Ještě před exekucí prochází Lautner potupným církevním obřadem zbavení kněžství: v místním kostele ho slavnostně odsvětí – kostelník mu cihlami sedře z kůže posvátná místa pomazání, poté jej symbolicky kněz nakopne, čímž je duše hříšníka navždy vyhnána z lůna církve. Nato ozbrojený doprovod vleče zesláblého Lautnera na vůz a veze ho k hranici. Děkan se ještě jednou marně pokusí dopisem o milost, ale jeho prosby nikdo nevyslyší.

Lautner je přivázán ke kůlu a kat podpaluje hranici. Šlehá jícen plamenů, které začínají stravovat tělo jednoho z nejvzdělanějších mužů kraje. Pro zkrácení utrpení pověsí kat Lautnerovi na krk pytlík se střelným prachem – má explodovat a usmrtit ho rychleji. Jenže pověst říká, že děkanovo utrpení trvalo dlouhé minuty, než výbuch konečně ukončil jeho život. V davu okolo hranice to zašumí: mnozí lidé pláčou, i někteří členové tribunálu prý odvracejí zrak. Jiní však jásají, že ďábel dostal, co mu patří. Inkvizitor Boblig v té chvíli slaví svůj největší „úspěch“.

Po Lautnerově popravě jako by krev oblíbeného kněze otevřela oči mocným. Vlna čarodějnického běsnění postupně ztrácí podporu. Císař Leopold I. vydává v roce 1692 nařízení, jímž zastavuje veškeré procesy s čarodějnicemi v říši – lov se mu vymkl z rukou a začal ohrožovat i loajalitu poddaných. Bobligův tribunál ještě nějaký čas působí, ale už nesmí pálit další oběti. Poslední procesy se vlečnou do roku 1694 a mnozí věznění jsou propouštěni.

Někteří však svobody ani rozsudku nedožili. Třeba šumperský rychtář Heinrich Peschke – manžel jedné z popravených žen – byl uvězněn v roce 1684. Vytrpěl dlouhé roky psychického a fyzického nátlaku: i jeho natahovali na žebřík, a dokonce mu pálili bok hořící svící, jenže Peschke se nikdy nepřiznal.

Když císař nařídil ukončit procesy, Peschke zůstával ve vězení bez rozsudku. Takového „tvrdohlavého“ vězně už ani nemohli legálně mučit. Přesto ho Boblig odmítl propustit. Nešťastník živořil za mřížemi celých dvanáct let, než v roce 1696 zemřel v kobce přirozenou smrtí – poslední oběť honu na čarodějnice na Šumpersku.

Jindřich František Boblig z Edelstadtu, hlavní strůjce tohoto krveprolití, se pádu spravedlnosti vyhnul. Zemřel v Olomouci roku 1698 ve věku 85 let, aniž byl kdy pohnán k zodpovědnosti za smrt více než sta nevinných lidí. Jeho jméno se nicméně stalo symbolem bezpříkladné krutosti a chamtivosti spojené s čarodějnickými procesy.

Během tribunálů v letech 1678–1695 (někde se uvádí 1696) nechal na severní Moravě připravit o život přibližně 100 osob – převážně žen, ale i desítku mužů, a dokonce několik dětí. Losinským popravištěm prošlo kolem 53 domnělých čarodějnic, šumperským šibenice a hranice nemilosrdně zahubily dalších přes 50 obětí. Za celou dobu nenašel nikdo z mocných dost odvahy či soucitu zastavit toto běsnění dříve. Tragickou ironií zůstává, že vše začalo malichernou historkou o mléce pro krávu – a vyústilo v jednu z nejčernějších kapitol české justice.

Šokující absurdita a hrůza losinských čarodějnických procesů rezonuje dodnes v české kultuře i kolektivní paměti. Tragédii nevinných zpracoval v roce 1963 spisovatel Václav Kaplický v historickém románu Kladivo na čarodějnice. O několik let později převedl režisér Otakar Vávra stejnojmenný film, který mrazivě věrně rekonstruuje celý děj – včetně děsivé atmosféry výslechů a fanatického Bobligova běsnění.

Hlavní postavou knihy i filmu je právě děkan Lautner, jehož osud symbolizuje vítězství zaslepenosti nad pravdou. Příběh těchto procesů se tak stal varovným mementem o nebezpečí davové hysterie a zneužití víry k násilí.

Zdroje:

https://www.youtube.com/watch?v=CJKRl5AfHB4

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Carod%C4%9Bjnick%C3%A9_procesy_na_losinsk%C3%A9m_panstv%C3%AD

https://www.stoplusjednicka.cz/inkvizitor-boblig-carodejnicke-procesy-na-losinskem-panstvi

https://www.reflex.cz/clanek/historie/102961/dekan-krystof-lautner-pred-335-lety-byla-upalena-nejznamejsi-obet-carodejnickych-procesu-v-cechach.html

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/historicke/carodejnicke-procesy-ve-velkych-losinach

https://www.sumperk.cz/dr-cs/2788-carodejnicke-procesy-na-sumpersku.html

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/36167/DPTX_2010_1_11220_0_36559_0_66807.pdf?sequence=1&isAllowed=y