Článek
Narodil se 17. května 1932 jako nemanželské dítě a od mala v sobě nesl jistý pocit nepřijetí. Možná právě proto hledal smysl a společenství jinde – nejdřív toužil stát se letcem, ale nakonec ho přitáhlo něco hlubšího. V kostele na nástěnce vídal plakát s Kristem na kříži a otázkou: „Chceš i ty být knězem?“
Odmaturoval s vyznamenáním, přesto mu komunisté zhatili sny o vysoké škole. Psal se rok 1952 a nový režim o katolické intelektuály nestál. Mladý Miloslav proto musel nejprve do slévárny jako pomocný dělník a pak na vojnu, než mu vůbec dovolili dál studovat. Co teď? Po návratu nakonec vystudoval historii a archivnictví – zdánlivě obyčejné civilní obory.
V šedesátých letech pracoval v archivu v Českých Budějovicích a zdálo se, že povolání kněze zůstane jen nesplněným snem. Jenže v roce 1964 se politické poměry trochu uvolnily. Miloslav Vlk ve svých 32 letech posbíral odvahu a přihlásil se na seminář. Napodruhé už mu to vyšlo. Sen o kněžství se konečně začal plnit: ve věku 36 let byl vysvěcen na kněze, a to právě v onom bouřlivém roce 1968.
Prvním působištěm se mu stalo biskupství v Českých Budějovicích – stal se sekretářem biskupa Josefa Hloucha. Mladý kněz plný elánu pořádal akce pro mládež a rychle si získal oblibu mezi věřícími. To ovšem neuniklo pozornosti režimu. „Vlk je povahy zákeřné… projevuje se jako zaujatý nepřítel socialistického zřízení,“ napsali si soudruzi do jeho spisu.
Úřady ho po pár letech přiměly opustit biskupskou kancelář a uklidily ho do zapadlých venkovských farností – Lažiště, Záblatí, pak Rožmitál pod Třemšínem. Jenže ani tam ten zarputilý farář nezahálel. I na Šumavě dokázal přitáhnout davy a pracovat s mladými. Komunisté zuřili.
Nějaký Vlk na malém městě a dovoluje si kázat mládeži? Pozvali si ho k výslechu, žádali jména organizátorů různých setkání. „Až bude pro církev větší svoboda, pánové, tak vám to řeknu,“ odpověděl klidně vyšetřovatelům – a nic neprozradil. Takovou drzost mu nezapomněli.
Rok 1978. Ve Vatikánu právě umírá papež Pavel VI., ale v Československu zatím přituhuje. Státní moc ztrácí s Vlkem trpělivost. Z rozhodnutí okresních tajemníků přichází o státní souhlas k výkonu kněžského povolání.
Jeden suchý paragraf – a pro kněze konec života. Ze dne na den nesmí veřejně sloužit mše, křtít ani pohřbívat. Pro muže, který zasvětil život službě Bohu, je to rána osudu. „Byla to jedna z nejbolestnějších událostí mého života,“ přiznal později.
Pod svícnem je tma
Co teď? Kněz bez kostela, pilot bez letadla. Miloslav Vlk stál v 46 letech na ulici, bez práce, bez možnosti poslání. Totalitní režim ho chtěl zlomit a ponížit. Z politických důvodů byl donucen živit se jako umývač oken. Vyklepal tedy sutanu, složil ornáty a oblékl montérky.
Pražský komunální podnik Úklid mu dal místo čističe výloh – práce těžká, monotónní, bez důstojnosti. V zimě ruce zábly, v létě pot stékal po čele, ale Vlk se nevzdal. Ve dne myl okna, v noci pokračoval jako kněz v utajení. Stal se součástí podzemní církve – té neviditelné pavučiny věřících, co vzdorovala režimu potichu, mimo zraky úředníků.
Každé časné ráno vyrážel s kbelíkem do ulic a při leštění skel přemýšlel, komu dnes poslouží. Věřil, že Bůh na něj nezapomněl. Tajně sloužil mše po bytech, zpovídal lidi v parcích či na procházkách.
Před zrakem světské moci to všechno halila tma – temnota, v níž křesťané riskovali svobodu i život, aby zůstali věrní své víře. Jaké to je, být pastýřem bez stáda a kostela? Každodenní schizofrenie: dopoledne zedřené ruce a pach saponátu, večer tajná setkání, při nichž šepot modliteb přehlušoval strach. Přesto v sobě nacházel zvláštní vnitřní klid.
Trvalo to deset dlouhých let. Ulice Prahy se měnily – turisté nepřicházeli, jen šeď a fronty na banány. Vlk zatím každý večer rozsvěcel malou svíčku naděje v duších těch, kdo za ním potají přicházeli pro útěchu. Nikdy je neodmítl. A nikdy ho nechytili při činu – nepolapitelný „záludný Vlk“ vždycky unikl.
„Pod svícnem je největší tma,“ smál se po letech, když vzpomínal, jak dokázal StB vodit za nos. Když ho pronásledovali na ulici, zmizel třeba do toho soudu nebo do jiné úřední budovy a tam dokončil, co bylo třeba. Tajná policie často prohledávala kostely a fary, ale kdo by hledal svátost smíření v právnické síni?
V polovině 80. let nastal drobný zvrat. Z neznámých důvodů mohl Miloslav Vlk opustit mytí oken a vrátit se k archivnictví – v roce 1986 získal místo archiváře ve Státní bance československé. Snad se úřady domnívaly, že v ústraní sklepení mezi spisy už nebude tolik na očích.
Jenže on i nadále sloužil Bohu skrytě. Scházel se s věřícími, zapojoval se do křesťanských hnutí (už v 60. letech se stal členem hnutí Fokoláre, které kladlo důraz na jednotu a lásku). Předával dál, co mohl, a čekal… Na co vlastně? Možná sám nevěřil, že se toho dožije. Ale dějiny se chystaly sešlápnout plyn.
1. leden 1989. Nový rok přinesl nečekanou milost. Po mnoha prosebních dopisech a intervencích ze zahraničí úřady vrátily Miloslavu Vlkovi státní souhlas. Z čista jasna mohl znovu oficiálně vykonávat kněžské povolání! Bylo to jako probuzení ze zlého snu.
Po více než desetiletí v ilegalitě si poprvé zase oblékl kleriku bez strachu, že ho zavřou. Zpočátku ho sice nechali jen v malém venkovském farním okrsku, ale to už nebylo důležité – blížil se konec komunistické vlády.
Arcibiskup v nové době
V listopadu 1989 české dějiny nabraly obrat. Revoluce vybojovala církvi svobodu. A pro Miloslava Vlka to znamenalo jedinečnou životní šanci. Ten zapomenutý venkovský farář, který strávil léta u vědra a prachovky, byl náhle potřebný tam nahoře.
Církev v Československu ležela po čtyřiceti letech útlaku v troskách – chyběli kněží, chyběly řády, biskupství byla poloprázdná a majetky rozkradené. Kdo to všechno znovu postaví? Zkušených duchovních moc nebylo. Vlka znal málokdo, ale ti, kdo věděli, co si vytrpěl, v něm viděli vůdčího ducha. A tak přišel osudový telefonát z Prahy.
Ještě neuběhl ani rok od revoluce a Miloslav Vlk byl jmenován biskupem českobudějovickým. Ujal se rodné diecéze s vervou – obnovoval církevní školy, svolával řeholníky zpět do klášterů, zakládal církevní gymnázium. Zkrátka uklízel ne po oknech, ale po čtyřiceti letech totality. A stoupal dál vzhůru.
Už za třináct měsíců ho papež Jan Pavel II. povolal do čela pražské arcidiecéze. Stal se 35. pražským arcibiskupem a zároveň primasem českým. Chudý kluk z venkovské chalupy se stěhoval do arcibiskupského paláce. Umývač oken, jehož poslouchali ve Vatikánu – jak výstižně později napsal tisk.
Devadesátá léta ale přinesla církvi nové výzvy. Arcibiskup Vlk musel učit české katolíky žít ve svobodě. Už nešlo o přežití, ale o nalezení místa v moderní společnosti. A to se ukázalo složitější, než čekal. Lidé opojení čerstvou svobodou církev spíš opouštěli, než aby se k ní vraceli. Konzumní kultura prudce zapustila kořeny. Vlk, sám odkojený skromností a utrpením, se snažil varovat před morální prázdnotou. Kázal o tom, že společnost potřebuje proměnu srdce – vnitřní mravní obrodu jednotlivců.
Mnozí ho ale nechtěli poslouchat. Například tehdejší premiér Václav Klaus se těmto řečem vysmíval. Vlk se nenechal zastrašit a ozýval se dál, někdy i ostře. Když politici lhostejně přehlíželi pokřivené charaktery přežívající z doby komunismu, marnost spravedlnosti a pravdy, otevřeně je kritizoval. Nebál se vymezit ani vůči nejvyšším představitelům státu, pokud to považoval za nutné. V tomto ohledu zůstal stejně neústupný jako kdysi v předsíni soudu s tajným penitenty.
Přesto dokázal hledat i cesty k dialogu. Respektoval odluku církve od státu a chápal, že spolu musí spolupracovat, ale bez podřízenosti. V devadesátkách také vedl boj o navrácení církevního majetku – polemizoval s politiky, soudil se, psal dopisy.
Vracel se tak duchovně ke svému oknu a kbelíku, protože i tady šlo o očištění: o narovnání křivd způsobených komunisty. Nebylo to populární téma a Vlk za něj sklízel kritiku. Restituce se v jeho éře zcela nepodařily, což ho mrzelo, ale nevzdával to – připravoval půdu pro budoucnost.
Jeho usilovná práce nezůstala bez povšimnutí ve světě. V roce 1994 – pět let po pádu komunismu – ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Červený kardinálský biret na jeho hlavě symbolicky stvrdil, že ten tichý muž z ulice teď patří mezi nejbližší poradce papeže.
Miloslav Vlk se stal hlasem české církve v Římě. Ba víc – v letech 1993–2001 zastával funkci předsedy Rady evropských biskupských konferencí, takže koordinoval biskupy celé Evropy. Jezdil na synody, setkání, cestoval. Konečně mohl naplnit i svůj válečný sen o létání – aspoň v metaforické rovině. Rád používal leteckou terminologii: říkal, že církev musí „nabrat správný kurz“ a „stoupat vzhůru“.
Miloslav Vlk vedl českou katolickou církev dlouhých 18 let (1991–2010). Když předal arcidiecézi svému nástupci Dominiku Dukovi, stáhl se částečně do ústraní. Ale odpočívat neuměl. Psal, přednášel, komentoval veřejné dění, když mu připadalo důležité promluvit.
Téměř padesát let nepřetržitě sloužil jako kněz – přerušil ho jen zásah komunistů a pak už jen těžká nemoc. V roce 2017, ve svých čtyřiaosmdesáti, naposledy stanul tváří v tvář krutému protivníkovi. Tentokrát to nebyla státní policie ani lidská nenávist, ale rakovina plic s metastázami do kostí. Po Vánocích se jeho stav prudce zhoršil. Byl hospitalizován s bolestmi, podstoupil léčbu, ale diagnóza byla neúprosná. Zbývalo jen pár týdnů života.
Zemřel 18. března 2017, ve věku 84 let. Zanechal po sobě příběh tak neuvěřitelný, že by ho stěží vymyslel romanopisec.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav_Vlk
https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/miloslav-vlk-z-myce-oken-kardinalem_423079.html
https://www.pametnaroda.cz/cs/vlk-miloslav-1932
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kardinal-vlk-ma-rakovinu-odejit-tam-je-to-nejspravnejsi-reseni-rekl-doktorum-12280
https://www.sojdrova.cz/blog/umyvac-vyloh-a-arcibiskup-adventni-otevreni-knihy-s-kardinalem-miloslavem-vlkem
https://hlidacipes.org/umyvac-oken-i-arcibiskup-osobni-vzpominka-na-kardinala-vlk/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zemrel-cestovatel-a-etnograf-miloslav-stingl-105535
