Článek
Dr. Jindřich Wankel klečel v chladné hlíně jeskyně a pomalu odhrnoval vrstvičku po vrstvě. Lampy horníků kolem jen mihotavě osvětlovaly scénu před ním. Z vířícího prachu se nořil hrůzný obraz: useknutá ženská ruka, ozdobená prsteny a bronzovými náramky, ležela tiše na kamenné desce.
Vedle ní poloviny lidských lebek, jako němé číše dávných rituálů. Wankel na okamžik zavřel oči. Věděl, že se právě dotýká hluboké minulosti – a ta, zdá se, ho uchopila pevně a nehodlala pustit.
Když se jeho zrak přizpůsobil šeru, rozeznal kolem sebe další obrysy. V šeru rozlehlé jeskynní síně ležely rozptýlené lidské kosti. Jedna kostra, druhá – nešlo o jednotlivý hrob, ale o celý masový pohřeb. S každým dalším odhaleným pozůstatkem se srdce zkušeného lékaře sevřelo.
Jako by odhrnoval závěs a vstupoval do cizího pohřebního obřadu, který se odehrál před více než dvěma tisíci lety. Mohl jen tiše pozorovat. Bylo to, jako by narazil na zkamenělý výjev prehistorického pekla. Desítky lidských těl, rozházených v prachu, mnohým chyběly lebky či údy.
Většina kosterních pozůstatků patřila mladým ženám. Mezi nimi ležely i kostry dvou koní, zapřažených snad kdysi do pohřebních vozů. Celá scéna zůstávala uvězněná v tichu a tmě, dokud ji Wankel se svými druhy znovu nevyzvedl na světlo.
Teď, v říjnu 1872, se jeskyně Býčí skála konečně vzdávala svého tajemství. Po staletí ji opřádaly zkazky a báje – říkalo se, že kdesi odtud šel průvod neznámých lidí do hlubin skály a už nikdy nevyšel ven.
Místní lidé slýchali ze skály zpěvy, nářek a vídali v jejích temných oknech mihotat světýlka. Povídačky možná zveličovaly, ale teď se před Wanklem skutečně odvíjel pradávný tragický příběh. Byl první, kdo po miléniích pohlédl na důkaz, že legendy nelhaly. Záhadný průvod zdaleka tu možná skutečně spočinul navěky.
Co přivedlo pražského rodáka, váženého lékaře, do těchto ponurých hlubin? Příběh Jindřicha Wankla nezačíná v jeskyních, nýbrž na barikádách revoluční Prahy. Jako mladý medik v roce 1848 stál na pražských ulicích se zbraní v ruce – vlastenec odhodlaný bojovat za svobodu. Když revoluce selhala, zklamaný Wankel opustil rozjitřené město a odešel na Moravu.
V poklidném městečku Blansku nastoupil roku 1849 jako lékař. Jeho duše však stále prahla po dobrodružství a poznání. Moravský kras ho okouzlil svými hlubokými lesy a jeskyněmi jako z jiného světa. Mladý doktor se ve volných chvílích vydával k temným jeskynním otvorům a naslouchal tichu podzemí.
Brzy začal v krasu provádět první průzkumy – zpočátku geologické a paleontologické. Každý nález ho posouval hlouběji. V roce 1856 se spustil na dno propasti Macocha. V jeskyních nacházel kosti dávno vyhynulých zvířat a sestavoval z nich celé kostry.
Jednu z prvních koster medvěda jeskynního muselo z lesů vynášet dvanáct horníků najednou. V Blansku dokonce založil laboratoř na výzkum fosilních kostí - jako jeden z prvních v monarchii. Z vášnivého amatéra se rychle stal respektovaný vědec.
Jenže skutečné volání podzemí mělo teprve přijít. V kraji se povídalo o jeskyni jménem Býčí skála, kde lidé po staletí nacházeli v písku úlomky kostí a keramiky.
Wankel sem poprvé zamířil roku 1867 a učinil drobné objevy, ale brzy nabyl dojmu, že přední část jeskyně je již téměř vyrabovaná lovci pokladů. S omezenými penězi a časem tehdy výzkum v Předsíni – jak se hlavní dóm jeskyně nazývá – ukončil. Pořád v něm ale hlodala zvědavost, co se skrývá hlouběji.
Odpověď přišla o dvě léta později v náhodném prázdninovém nálezu. Roku 1869 totiž do útrob Býčí skály zabloudili dva bratranci, studenti Gustav a Arnošt Felklovi. V rozhrabané hlíně tehdy objevili zvláštní poklad: keramickou nádobu plnou zuhelnatělého prosa a v ní uloženou bronzovou sošku býčka.
Drobný býček, asi deset centimetrů dlouhý, nesl na čele železné ozdoby a v očních důlcích měl vsazené skleněné čočky. Vypadalo to, jako by hleděl do tmy po svém ztraceném stříbrném podstavci, který se k němu už nenašel.
Bratranci Felklové věnovali býčka do jeho sbírky a Wankel pochopil, že Býčí skála ještě neřekla poslední slovo.
V roce 1871 si proto vyžádal svolení pokračovat v práce přímo v jeskyni. Majitel panství, hrabě Jan z Lichtensteinu, mu povolil kopat a přidělil několik horníků ze svých dolů – ovšem s podmínkou, že veškeré nalezené zlato připadne knížecí pokladnici. Wankel souhlasil. Nešlo mu o zlato. Chtěl proniknout do srdce hory a vynést na světlo její paměť.
A tak se na sklonku léta 1872 ocitl znovu před černým otvorem jeskyně. Vstoupil dovnitř s pochodní v ruce, následován skupinkou mlčenlivých horníků. Předsíň Býčí skály – rozlehlá dvorana kousek za vchodem – se proměnila v naleziště. Muži opatrně odklízeli písek a štěrk, pozůstatky někdejší těžby.
Za nimi se odkrývala původní zem, nedotčená po dlouhá tisíciletí. Brzy narazili na první indicie. Pod povrchem písku se objevila až půl metru silná vrstva černého dřevěného uhlí a popela. Na několika místech byly dokonce vápencové kameny rozžhaveny do běla – svědectví, že tu kdysi plály ohně tak žhavé, až rozpálily skálu.
Vpředu u severní stěny síně našli pozůstatky menšího ohniště, jehož součástí byly dva železné sekáče a ohořelé zlomky nádob. Hned za ním se rozprostíralo větší spáleniště, pod nímž ležely pomalu ztuha vyprošťované předměty – zuhelnatělé dřevo, zvířecí kosti, železné obruče kol a ozdobné bronzové plechy.
Nálezů přibývalo a dělníci opatrně vynášeli ven jednu drobnost za druhou: skleněné perly, jantarové korálky, spirálovité bronzové kruhy. Zdálo se, že narazili na jakési pohřebiště plné milodarů a zbytků kdysi bohaté výbavy.
A pak se ze tmy začaly vynořovat obrysy lidských koster. Ne nejprve jedna dvě – ale desítky. Horníci se přihrnuli blíž a rázem oněměli. Ještě před chvílí mezi sebou tiše žertovali o pověrách, teď stáli tváří v tvář hrůznému divadlu. Na ušlapané jeskynní hlíně před nimi spočívalo přes čtyřicet lidských těl.
Kosti ležely ve vrstvách přes sebe, rozházené jako smetí. Tady lebeční klenba bez čelisti, opodál trup bez hlavy. Tamten hrudní koš neměl paže ani nohy. Wankel cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Jako lékař viděl smrt mnohokrát, ale nic z toho ho nepřipravilo na pohled, který se mu naskytl v jeskyni.
Jeho ruce se však přesto nezachvěly – s pečlivostí vědce začal počítat a zakreslovat jednotlivé kostry. Brzy napočítal kolem čtyřiceti ženských pozůstatků. Mužů bylo mezi mrtvými jen poskrovnu. Kdo byly ty nešťastnice? Šlo o služebnice, konkubíny, či snad obětované zajatkyně?
Nikdo netušil. Jejich němé kosti mlčely a vydávaly svědectví jen svou strnulou polohou. Wankelovi se zdálo, že v některých propletených kostrách vyčetl zápas – napřažené paže bez zápěstí, jakoby se bránily, než padly k zemi.
V zadní části síně narazil na kus vydlážděné podlahy z plochých kamenných desek. Připadalo mu to jako primitivní taneční parket či obětiště. Na kamenech tam ležela kostra statného muže – možná ústřední postava celé pohřební ceremonie – a vedle ní kostra vepře, zřejmě obětní zvíře.
Kolem byly rozházeny bronzové kotlíky, pánve, dřevěné vědry – většinou pobořené a ohořelé. Nakonec Wankel zůstal stát před kamenným oltářem, na němž spočíval onen děsivý nález, jenž ho uvítal hned na počátku. Dva tenké ženské předloktí oddělené v lokti, bohatě ozdobené prsteny a sponami, a vedle nich pravá polovina rozťaté lebky.
Hlava mu vířila otázkami. Co se tady, u všech bohů, stalo? Proč tu tolik mladých lidí zemřelo násilnou smrtí? Wankel byl odhodlaný najít odpovědi, alespoň ty, které mu mohla poskytnout archeologie. Ještě téže noci, když vyčerpaní dělníci odpočívali u ohně před jeskyní, seděl Wankel nad svým zápisníkem a horečně si poznamenával každou drobnost.
Ráno nechal všechny nalezené předměty opatrně odnést ven a přepočítal kosti. Jeskyně vydala přes 40 koster mladých žen, hromady šperků, zbraně, součásti vozů, pozůstatky textilií, dřeva, dokonce i spousty obilí. Zdálo se, že tu kdysi proběhl obřad nesmírného rozsahu – snad pohřební ceremoniál spojený s masovou obětí.
Netrvalo dlouho a zpráva o Wankelově nálezu se rozletěla do světa. Archeologové v Praze i ve Vídni nevěřili vlastním uším, když je „blázen z Moravy“ informoval o tom, co našel. Tak záhadný a hrůzný objev neměl v té době obdoby. Když Wankel referoval o „halštatském pohřbu v Býčí skále“ na mezinárodních kongresech, posluchači ani nedutali.
Byl to právě tento nález, který mladé vědě prehistorické archeologie dodal punc dobrodružství – a Wankelovi nehynoucí slávu. Začali mu říkat otec moravské archeologie a speleologie. On sám však na místě nálezu necítil triumf ani slast vítězství.
Spíš tichý smutek a úctu. Věděl, že má před sebou tragédii – stovky životů zmařených v jediném okamžiku. Ve svých spisech Wankel později dospěl k závěru, že šlo o rituální pohřeb mocného náčelníka provázený hromadnou lidskou obětí.
Přesvědčil sám sebe i mnohé své současníky, že mladičké ženy v jeskyni byly povražděny, aby mohly velmože doprovodit na onen svět. A byť další generace badatelů nabídly jiné hypotézy, ta krvavá vize zůstala hluboko otištěna ve veřejné představivosti. Sám Wankel si hrůzy naleziště uchoval ve své paměti navždy..
Jindřich Wankel strávil zbytek života hloubáním nad záhadou Býčí skály. Publikoval knihy a články, přednášel na sjezdech a vyměňoval si dopisy s předními evropskými archeology. Stovky lebek a tisíce kostí mu prošly rukama během let výzkumů, ale žádný nález už se nevyrovnal tomu osudnému objevu z roku 1872.
Po čase předal své sbírky muzeím ve Vídni a Brně – i onen bronzový býček putoval do Přírodopisného muzea ve Vídni. Wankel věděl, že příběh Býčí skály přesahuje jeho samotného. Vyprávěl ho proto mladším kolegům a také svým blízkým.
Jeho vnuk Karel Absolon slýchal dědečkovy zážitky tak často, že se sám stal vášnivým speleologem a archeologem a o půl století později navázal na jeho odkaz. Když dne 5. dubna 1897 Wankel v Olomouci naposledy vydechl – bylo mu sedmdesát pět let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Wankel
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%BD%C4%8D%C3%AD_sk%C3%A1la
https://www.byciskala.cz/MaRS/index.php?show=clanek&id=3
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/jindrich-wankel-zachrance-pravekych-kosti-237155
