Článek
Byl rok 1951, šest let po válce. Československo se teprve vzpamatovávalo z poválečné šedi a nové pořádky zasahovaly i do světa módy. Mladá Věra Chytilová, rodačka z Ostravy, tehdy žila v Prostějově a měla za sebou maturitu na tamním dívčím gymnáziu.
Krátce zkusila studovat architekturu v Brně, ale brzy ztratila iluze – v kreslení výkresů ani laboratorní rutině nenašla zalíbení. Osud ji zavál do Prahy, kde se živila jako technická kreslička a laborantka. Ve volném čase však poznala jiný svět: svět módních salónů a přehlídek.
V uniformních padesátých letech chodily dívky jako ona předvádět šaty do zasedacích síní textilních podniků nebo pózovaly fotografům pro časopis Žena a móda. Věra patřila mezi tyto manekýnky v ústraní – krásné, avšak tehdy bezejmenné tváře, které předváděly eleganci pro omezené publikum.
Právě tahle krátká kariéra modelky ji přivedla i k roli komparzistky ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař. Jiří Krejčík tehdy objížděl módní přehlídky a vybíral půvabné ženy jako dvorní dámy k werichovské historické veselohře. Věra, s alabastrovou pletí a velkýma tmavýma očima, padla do oka právě jemu – a tak se ocitla na Barrandově mezi filmovými kouzelníky.
Natáčení historické komedie skončilo a šaty dvorní dámy zase visely na věšáku. Věře však v uších dozníval kouzelný hluk filmového ateliéru. V duchu se viděla ne před kamerou, ale za ní – ten nový svět jí učaroval. Rozhodla se, že to zkusí u filmu, i když zatím neměla žádné kontakty ani vzdělání v oboru.
První krok byl skromný: nastoupila na Barrandovské filmové studium jako obyčejná klapka, časem povýšila na skriptku a asistentku režie. Pohybovala se mezi dekoracemi a režiséry, nasávala atmosféru filmu.
Už ve svých pětadvaceti letech ale ukázala, že má v sobě víc odvahy než lecjaký ostřílený filmař – jednou během natáčení jednoduše z plných plic zakřičela „Stop!“ a zastavila rozjetou scénu. Mladá klapka Chytilová tím tehdy šokovala celý štáb.
Prý si dovolila křiknout, že herci hrají úplně blbě, a dožadovala se, aby se záběr opakoval. Zrodila se režisérka, byť zatím jen v nitru nesmělé, ale odhodlané ženy.
Věra v té době poznala i bohémskou tvář Prahy. Její první láskou byl umělecký svět – a také jeden charismatický fotograf. Karel Ludwig, o deset let starší bohém s fotoaparátem, se stal jejím prvním manželem. Potkali se právě při natáčení Císařova pekaře, kde Ludwig pořizoval fotografie a Věra hrála jednu z okouzlujících dam u dvora.
Vzala si ho ve svých dvaadvaceti letech a rázem se ocitla uprostřed nekonečných večírků pražské smetánky. Veselá bída flámů – tak nazývala Chytilová s odstupem tohle divoké manželství. Žili nespoutaně a nadoraz, i když často neměli ani korunu.
Ludwig přišel o celý svůj fotografický archiv, který mu úřady zabavily, přesto dál rozhazoval peníze a tahal mladou ženu z večírku do večírku. Ta bohémská jízda byla sladká i trpká zároveň. Věra okusila volnost a inspiraci v okruhu umělců, ale také chaos a nejistotu.
Nakonec v sobě našla něco, co ji nakoplo k vlastní tvorbě – uvědomila si, že nechce život jen protančit po barech jako múza jiných. Po třech letech manželství Ludwigovi s úlevou zamávala na rozloučenou. Rozvod pojali po svém – jako bujarou oslavu ukončení jedné bláznivé etapy.
Věře bylo teprve pětadvacet, na ruce neměla nic než starý fotoaparát z manželovy sbírky a v hlavě jedinou myšlenku: musí si vybojovat vlastní místo na slunci, vlastní kariéru, vlastní hlas.
Po rozvodu udělala další odvážný krok: rozhodla se, že vystuduje filmovou režii. Roku 1957 složila přijímačky na slavnou pražskou FAMU. Ocitla se v prestižním ročníku Otakara Vávry po boku budoucích hvězd české nové vlny – Evalda Schorma, Jana Němce, Jiřího Menzela či Juraje Jakubiska.
Sama však ještě nebyla žádná hvězda - v nitru svedla nejeden zápas mezi sebedůvěrou a pochybnostmi o svém talentu. Přesto se s vervou vrhla do studia a už její školní filmy ukázaly originální rukopis. Jenže tuhé akademické prostředí 50. let nepřálo výstřednostem ani silným osobnostem.
Po prvním ročníku se vedení školy rozhodlo počet studentů snížit – a Věra byla horkou kandidátkou na vyloučení. Hledal se proti ní jakýkoli prohřešek, až se našly dva: jeden administrativní a jeden absurdní.
První důvod byl formální – údajně nedodržela zadané cvičení, když místo němého filmu odevzdala film s hudebním doprovodem. Druhým důvodem, který se donesl školním funkcionářům, bylo anonymní udání: prý jezdí v Olomouci taxíkem.
V očích komunistických byrokratů působil takový luxus jako neodpustitelný buržoazní manýr. Nikdo nechtěl slyšet vysvětlení, že jela taxíkem výjimečně, jen aby odstěhovala své věci při stěhování. Rozsudek padl nekompromisní – Chytilová musí ze školy pryč.
Rozhodla se skoncovat se životem – v tichu a bez dramatu, proříznutím žil na zápěstí. Možná jí hlavou probleskla myšlenka na přísného tátu legionáře, na ztracenou lásku, na všechnu tu nespravedlnost. Její ruka už začala kreslit po kůži krvavou čáru, když tu zničehonic cvakl zámek u dveří. Do pokoje vešla spolubydlící – o pár vteřin dřív, než by bylo pozdě. Věra vyděšeně odhodila žiletku. Na zápěstí jí zůstaly hluboké řezné rány a na duši snad ještě hlubší šrám.
Po nezdařeném pokusu o sebevraždu zůstala mladá žena jako bez duše. Bloumala večerní Prahou bez cíle, zahalena v kabátě, který nasákl krví z obvázané ruky. Procházela kolem stříbrných výloh, v nichž se zrcadlila její bledá tvář – kdysi tvář krásné manekýnky, teď tvář dívky, která přišla o všechno.
Došla až na Karlovo náměstí, kde právě probíhala výstava umění. Vstoupila dovnitř, snad aby se ukryla před mrazivým větrem i před vlastními myšlenkami. A právě tam, mezi obrazy, se její osud znovu nečekaně stočil. Oslovil ji neznámý postarší muž s cizím přízvukem. Zeptal se, proč má v očích tolik smutku.
A Věra, snad omámená tou zvláštní náhodou, se mu začala svěřovat – pověděla mu všechno, o svém snu, o nespravedlnosti, o pokusu skoncovat s trápením. Neznámý ji mlčky vyslechl a pak se představil: docent Stefan Morawski, estetik z Varšavské univerzity.
Přišel do Prahy na konferenci rektorů a teď náhodou potkal zoufalou studentku filmu. Tenhle podivuhodný cizinec jako by se zjevil v pravou chvíli. Ihned využil své kontakty – přimluvil se u vedení FAMU a dosáhl nevídaného: Věra Chytilová se směla vrátit ke studiu. Zázrak byl na světě.
Po této dramatické epizodě Chytilová dokončila školu a odstartovala kariéru, která nemá v české kinematografii obdoby. Psala se 60. léta a Věra se rychle zařadila mezi nejvýraznější tváře nastupující nové vlny filmových režisérů.
Její absolventský film Strop (1962) – syrový příběh z života modelky – naznačil, že se nebojí zobrazit ani vlastní zkušenost ženského světa v plné pravdě. Netrvalo dlouho a přišly první úspěchy: už O něčem jiném (1963) a zejména Sedmikrásky (1966) vzbudily rozruch doma i ve světě.
Provokativní Sedmikrásky plné absurdního humoru pobouřily mocipány natolik, že jeden poslanec dokonce film veřejně napadl v Národním shromáždění, označil ho za nemravný a plýtvající jídlem. Mladá režisérka se rázem ocitla v hledáčku cenzorů – jenže neuhnula ani o krok. Když přišlo pražské jaro 1968, patřila mezi první umělce, kteří se veřejně postavili proti sovětské okupaci.
Za trest jí bylo další natáčení na dlouhých šest až sedm let odepřeno. Normalizační zákaz ji však nezlomil: pod cizím jménem natáčela alespoň reklamní spoty, aby uživila rodinu a trpělivě čekala na svou chvíli. Když pak koncem 70. let tvrdohlavě obcházela jednoho funkcionáře za druhým, podařilo se jí přes zákaz prosadit hořkou komedii Hra o jablko (1976).
Odměnou jí byl Stříbrný Hugo z filmového festivalu v Chicagu. V dalších letech točila dál – méně, než chtěla, ale zato nekompromisně. Když nemohla točit alegorie, točila dokumenty. Její autorský rukopis se nikdy nezlomil: kritizovala pokrytectví, provokovala tabuizovaná témata a zachycovala pravdu doby s neúprosnou upřímností.
Zatímco profesně stoupala k vrcholu a bojovala s cenzurou, v osobním životě Věra stále hledala partnerské štěstí. Srdce se jí poprvé spálilo už v mládí: její dávná láska Zdeněk, se kterým se schylovalo i ke svatbě, byl kvůli pokusu o emigraci zatčen StB a odsouzen na dvacet let vězení.
Mladá Věra tehdy dělala, co mohla – chodila žádat vyšetřovatele, posílala balíčky do kriminálu – ale nic nezmohla. Když Zdeněk po dlouhých letech vyšel na svobodu, jejich životy už dávno běžely po různých kolejích.
Možná i proto nikdy sama neemigrovala, přestože po úspěchu Sedmikrásek dostala velmi lákavou nabídku točit svobodně ve Francii či dokonce v Americe. Odmítla to s tím, že diktované podmínky by pro ni byly tvůrčím „znásilňováním“ a že její místo je doma. Zůstala, aby bojovala ve vlastní zemi – a taky proto, že v Praze už měla rodinu.
Její druhé manželství totiž mezitím vyplynulo z tvůrčí spolupráce. Za kamerou Sedmikrásek stál pohledný kameraman Jaroslav Kučera – a Věra se do něj zamilovala nejen pro jeho obrazové cítění. Vzali se a měli spolu dceru Terezu a syna Štěpána
Jenže ani tato láska nebyla jednoduchá. Dvě silné osobnosti v jedné domácnosti – to slibovalo bouře. A bouře taky přišly. Po letech soužití a spolupráce se jejich manželství rozpadlo. Chytilová zůstala s dospívajícími dětmi sama a dál zuřivě točila filmy, zatímco Kučeru později ranila těžká nemoc.
Ač se rozešli jako partneři, pouto mezi nimi nezmizelo. Věra se k němu vrátila jako pečující přítelkyně, když jí bývalý muž umíral na rakovinu. Do poslední chvíle stála po jeho boku a do konce svého života nesundala snubní prsten. Jejich společné filmy a děti byly důkazem, že jisté svazky mohou přetrvat vše – i odloučení, i smrt.
Za dlouhá léta si Chytilová vybudovala pověst rázné, nezkrotné ženy, která se s nikým nepáře. Říkalo se o ní, že co na srdci, to na jazyku – a to někdy bolet. Na place často křičela na herce a tlačila je do krajnosti, jen aby z nich dostala autentický prožitek.
Miroslav Donutil o ní s úsměvem vzpomínal, že dokázala každého zkrotit svým sarkasmem a neústupností. Její metody občas budily hrůzu, ale výsledné filmy získávaly uznání. V soukromí to nebylo jiné: její temperament byl proslulý. Měla milostný poměr s hercem Milošem Kopeckým, ovšem když zjistila, že ji záletnický milenec podvádí, oheň byl na střeše.
V rozepři ho dokonce shodila z kola a jednou na něj v afektu vylila hrnek mléka. Taková už Věra byla – vášnivá, prudká, upřímná. A přitom v ní zůstával kus ženské zranitelnosti. Kolegové vzpomínají, že navzdory ostrému jazyku působila chvílemi i jako nejistá, mírně marnivá žena, která si dojatě schovává staré dopisy a ráda se hezky obléká.
Poslední léta svého života strávila Věra Chytilová klidněji. Po sametové revoluci zkusila ještě párkrát pohnout společností – točila provokativní snímky o morálce (např. Pasti, pasti, pastičky v roce 1998) a veřejně se vyjadřovala k politice, když cítila, že je to potřeba.
S přibývajícím věkem však jako by se smířila. Stále učila nové talenty na FAMU a předávala jim své zkušenosti i étos vzdoru. Když 12. března 2014 zemřela ve věku 85 let, nezanechala po sobě jen řadu vynikajících filmů, ale i příběh ženy, která se nikdy nenechala zkrotit.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra_Chytilov%C3%A1
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/1555/vera-chytilova
https://www.vlasta.cz/krasa/manekyny-z-padesatek-20260525.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/737678/9-let-od-smrti-very-chytilove-85-pokus-o-sebevrazdu-a-pletky-s-milosem-kopeckym-73.html
https://www.kafe.cz/celebrity/navrh-headlinu-30000309.html
https://www.csfd.cz/tvurce/2847-vera-chytilova/prehled/
https://dvojka.rozhlas.cz/mocni-s-ni-meli-problem-nebala-se-pohadat-osudove-zeny-vera-chytilova-7577636
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrela-reziserka-vera-chytilova.A140312_164750_filmvideo_vha
