Článek
Když jsem slyšela Ivův hlas, bylo to, jako by mi někdo rýpl do ještě nezhojené rány. „Ahoj, můžeme se sejít?“ pronesl do telefonu, jako bychom byli staří známí, kteří si jen dlouho nepopovídali. Chtěla jsem hovor co nejrychleji ukončit, ale vzpomínky mě paralyzovaly. Obrazy toho, jak balil kufry a odcházel za mladou ženou, se rozběhly v mé hlavě a nemohla jsem je zastavit.
Žili jsme spolu skoro třicet let a vychovali tři děti. Myslela jsem, že už žádná rána nemůže přijít. A pak si sbalil věci, prý kvůli přitažlivosti nové lásky, kvůli energii, která mu se mnou chyběla. „Co mám dělat v tvých letech, když vedle mě můžu mít někoho mladšího?“ slyšela jsem tehdy jeho obhajobu, která mi připadala stejně slabá jako jeho odhodlání zachránit náš vztah.
Po jeho odchodu jsem si myslela, že se zhroutím. „Kdo by stál o ženu, co překročila padesátku?“ padalo mi na mysl, jenže díky nejmladšímu synovi, který ještě studoval, jsem se držela nad vodou. Pak i on odešel do svého a já zůstala úplně sama. Zjistila jsem, že se dá žít i v tichém bytě, kde mě nikdo neokřikuje ani se mnou nedělí starosti. Začala jsem chodit do práce, pak pravidelně plavat, zkusila jsem se učit angličtinu, o které jsem kdysi jen snila. „Aspoň teď máš čas na to, co jsi nestihla,“ napomínala mě kamarádka, a já si postupně uvědomila, že život nemusí končit tím, že odejde manžel.
Uplynuly tři roky a pak mi Ivo najednou zavolal. Nejdřív šlo jen o krátké zaváhání: „Jak se máš? Už se na mě nezlobíš?“ Potom ale byl vytrvalejší a chtěl se vidět. Souhlasila jsem, i když mi do smíchu nebylo. Když jsme se potkali v kavárně na náměstí, vypadal unaveně. „Pořád na tebe myslím. Nešlo to tak, jak jsem si představoval,“ řekl stísněně a já vycítila, že je na pokraji slz. Svěřil se, jak ho nová partnerka vysává, jak se její syn staví proti němu. „Nikdy jsem neměl odcházet,“ dodal s pohledem, který jsem kdysi považovala za upřímný.
Mlčela jsem, snad věčnost. V té chvíli se mi v hlavě míchaly pocity viny, bolesti i zmatku. „Takže co teď? Má se teď vrátit a všechno bude jako dřív?“ rezonovalo mi v mysli, zatímco on seděl naproti mně a tvářil se zkroušeně. Já už ale nejsem ta oddaná žena, která čeká v kuchyni s teplou večeří. Jsem schopná a samostatná. Vím, jak chutná svoboda, kdy se nemusím nikomu zodpovídat. Vrátil by se do mého bytu, do mého života a chtěl by vrátit vše do starých kolejí, ale staré koleje se rozpadly v okamžiku, kdy si balil kufry. Už se nedokážu tvářit, že nic nebylo a že jeho zradu jde lehce vymazat.
Je to den co den stejná otázka v mé hlavě: „Mám mu odpustit a připustit, aby zase tvořil součást mého každodenního bytí? Nebo jsem už došla příliš daleko k sobě samé, než abych couvla?“ Část mého srdce k němu stále cítí pouto, vždyť jsme společně vychovali naše děti a přestáli tolik nástrah. Jenže taky si pamatuju, jak moc to bolelo, když mě porovnával s někým mladším, když věřil, že tam najde víc radosti. Teď se vrací zklamaný a já mám být spása, která mu podá ruku? Jsem ochotná riskovat, že to jednou udělá znovu?
Podepisuji se sama proti sobě, když říkám, že netuším, jak rozhodnout. „Záleží hlavně na tobě,“ odpovídají mi děti, ale je to moje volba, moje budoucnost. Možná se nakonec pustím do té nejisté vody a dovolím mu postavit si zavazadla v mé chodbě, ale něco se ve mně brání připustit, že staré rány přebije jednoduché „Promiň, spletl jsem se.“
