Článek
Najednou jsem nestála u lůžka jen jako medička, ale i jako soudce – a musela si sama v sobě ujasnit, zda si tenhle muž vůbec zaslouží, abych za jeho život bojovala.
Tři hodiny ráno na pohotovosti jsou jako v jiném vesmíru. Vzduch je prosycen dezinfekcí, strachem a lacinou kávou z automatu. Zářivky bzučí a svítí na všechno neúprosné bílé světlo, v němž jsou tváře ještě unavenější. Jako medička na praxi jsem si tu osvojila robotický režim: měřit tlak, brát krev, asistovat u šití. Pacienti pro mě bývali předměty, nikoli osudy.
Toho rána dorazila další sanitka. Čelní náraz, anonymní muž kolem padesátky, bezvědomí. Pokyny létaly vzduchem, monitory pípaly zběsile. „Iveto, dolů šperky, musíme na CT,“ zvolal doktor Sova, aniž zvedl hlavu.
Stahovala jsem prsten, když jsem zahlédla stříbrný řetízek. Visela na něm stylizovaná ještěrka – a mně ztuhla krev. Ten přívěsek patřil panu Kopeckému, našemu kdysi okouzlujícímu sousedovi. Člověku, jenž vylákal úspory celého města a pak zmizel, včetně peněz mé rodiny. Co následovalo, byl rozpad domova: tátovo noční zoufalství, maminin tichý pláč, nucený prodej domu. A teď ležel ten zloděj přede mnou na lůžku.
„Iveto, dělej!“ štěkl lékař.
Stála jsem s řetízkem v dlani a hlavou mi prolétla děsivá myšlenka: co kdybych schválně zpomalila? Spravedlnost by byla okamžitá a nikdo by nic nepoznal. V tom zmatku vypadla z rozstříhané bundy peněženka a z ní se vysunula ohmataná fotka usměvavé dívky s rovnátky. Vedle ní zmačkaný dopis: „Aničko, vím, že mi neodpustíš…“
Monitor vystřelil do červených hodnot. „Adrenalin!“ křikl doktor.
Zírala jsem na jeho zkrvavenou tvář, na obrázek dcery a na zoufalý dopis. Musela jsem se rozhodnout – být dcerou svých rodičů, nebo lékařkou, kterou se mám stát.
Natáhla jsem se po stříkačce. Ruce se mi přestaly třást. Aplikovala jsem lék, podávala nástroje, pomáhala stabilizovat. Rozhodla jsem se následovat přísahu, kterou jsem na škole složila.
Když ho odváželi na JIP, zůstala jsem v prázdném sálu. Sehnula jsem se pro dopis. Nebyla to omluva, spíš zpověď: dluhy, strach, hromada špatných životních činů. Nebyl jen chladný podvodník; byl i zbabělý otec, který zničil cizí i vlastní život.
V dlani jsem sevřela stříbrnou ještěrku. Zachránila jsem jeho život – tak, jak velí kodex lékaře. Nepocítila jsem hrdost, ani úlevu. Nenávist se jen smísila s podivnou, nechtěnou lítostí.
Medicína nás učí zachraňovat těla, ale nic vás nepřipraví na okamžik, kdy máte zachránit člověka, kterého bytostně nenávidíte.
