„Mužská nevěra nic neznamená,“ řekl Petr Haničinec. Zkrotila ho až čtvrtá manželka

Škola ho nudila. Mnohem víc ho okouzlovala hudba, toulky městem a bohémské svody života. Když objevil kouzlo piana, propadl mu celým srdcem: „Když mi muzika zavoněla, vydržel jsem cvičit i šest hodin denně,“ vzpomínal po letech na své zaujetí hudbou. Dokonce často místo vyučování potají utíkal hrát k příteli, který měl doma klavír.

Nevydržel dlouho jen trénovat v úkrytu. Jednoho dne se sebral a utekl z domova, odhodlaný živit se hrou na piano. V poválečných Pardubicích to chtělo pořádnou dávku drzosti a odvahy – bylo mu sedmnáct a noc co noc hrál v hospodách a barech pro pochybné existence.

Domů se Petr jen tak nevrátil: raději přestoupil na gymnázium v Trutnově a zkusil se osamostatnit. Čtenář se zde může ptát, jak dokázal mladý bohém skloubit noční život v barech se studiem na gymnáziu. Detaily o tom, jak se v Trutnově finančně zajišťoval, se v dostupných pramenech nedochovaly.

Právě tato epizoda však dokládá jeho mimořádnou houževnatost a schopnost postavit se na vlastní nohy i v nejistých podmínkách. Byla to jeho první velká lekce z přežití, která nepochybně formovala jeho pozdější nezdolnost.

První lásku prožil během války s židovskou dívkou a neohroženě ji vodil po ulici s viditelně připnutou žlutou hvězdou, přestože to bylo nebezpečné. „Byli jsme blbě odvážný,“ glosoval to později s ironickým úsměvem.

Hudební nadání ho nakonec přivedlo až k nabídce, která se neodmítá – mohl nastoupit rovnou do třetího ročníku pražské konzervatoře. Jenže Petr Haničinec překvapivě odmítl. Možná tušil, že život virtuosa v obleku a s motýlkem by jeho divokému temperamentu nestačil.

Rozhodl se pro herectví, obor, o kterém do té doby nijak zvlášť neuvažoval. Když nastoupil ke studiu na DAMU, byl sám zaskočený tímhle veletočem – od té chvíle už prý na klavír nikdy ani nesáhl.

Na Akademii múzických umění ho vedly takové osobnosti jako Miloš Nedbal, Radovan Lukavský či Otomar Krejča. Mladý Haničinec se do herectví ponořil s týmž zápalem, s jakým kdysi brnkal po klávesách. Profesory zaujal jeho mohutný zjev a nenapodobitelný, zvučný hlas, který ostře kontrastoval s tváří věčně zamračeného kluka. Už ve škole platil za bouřliváka plného životního elánu – co dělal, to dělal naplno, bez zábran a bez strachu.

Bylo mu pouhých dvaadvacet, když v roce 1953 absolvoval DAMU a nastoupil rovnou do angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Jeho divokost se nezměnila, a tak se neohlížel ani na rodinný život: ještě při studiích se bláznivě zamiloval do spolužačky, půvabné drobné blondýnky Štěpánky Hubáčkové.

Vzali se potají ještě před dokončením školy. Z Petra se stal ženáč dřív, než stačil získat první seriózní roli. Sňatek několik měsíců tajil před rodiči, možná aby nemusel čelit otcovu nesouhlasu – doma už tak bylo dusno kvůli jeho bohémským eskapádám.

Štěpánka (kterou si později celý národ zamiluje jako televizní „tetu“ Haničincovou z dětských pořadů) byla o rok mladší než on a zpočátku tvořili sehraný pár, kterému okolí fandilo. Narodila se jim dcera Alexandra a vypadalo to na idylický začátek slibné kariéry i rodinného štěstí.

Jenže Petr měl až příliš neklidnou krev na spořádaný rodinný život. Když po studiu nastoupil v pardubickém divadle a Štěpánka dostala nabídku v Praze, jejich cesty se začaly přirozeně rozcházet. Mladý herec trávil večery s kolegy v divadelním klubu nebo po hospodách, zatímco jeho žena se stala hvězdou televizních pohádek v hlavním městě.

Manželství se po pár letech změnilo spíš v přátelství. Přesto spolu Petr a Štěpánka oficiálně vydrželi tři roky, než se v dobrém rozvedli. „Naše partnerství bylo víc kamarádstvím než manželstvím. Časem jsme se přirozeně rozešli,“ vzpomínala později Štěpánka Haničincová s pochopením pro bouřlivou povahu svého exmanžela.

Koncem 50. let už Petr Haničinec stoupal na žebříčku herecké popularity. Po krátké epizodě v pražském Divadle E. F. Buriana a několika sezónách v Divadle S. K. Neumanna v Libni získal roku 1962 angažmá ve vysněném Divadle na Vinohradech. Na prknech této slavné scény pak ztvárnil desítky významných rolí a stal se jedním z jejích nejspolehlivějších pilířů.

Herecké kolegyně na něj vzpomínají jako na mimořádný talent, který dokázal zahrát psychologicky složité postavy i zemitě poctivé hrdiny. Jeho fyzická konstituce – urostlá postava, ostře řezaná tvář a hluboké oči – ho předurčila často pro role drsných chlapáků, padouchů a tvrdohlavých rebelů.

Brzy se stal hvězdou i před filmovou a televizní kamerou. Debutoval roku 1955 hned ve dvou filmech (dramatech Ztracená stopa a Z mého života), ale naplno se prosadil až v televizních inscenacích a seriálech o dvacet let později. 70. a 80. léta byla zlatou dobou československých seriálů – a Petr Haničinec patřil k nejobsazovanějším hercům té éry.

Ve dne natáčel před kamerou, večer hrál na Vinohradech a v noci slavil úspěchy v baru s kolegy. Diváci si ho oblíbili například jako milence hlavní hrdinky v seriálu Žena za pultem, svérázného koňáka Hovoru v Dobré vodě, či principála cirkusu v sáze Cirkus Humberto.

Naopak nenáviděli ho coby intrikánského komunistu Boška v Synovech a dcerách Jakuba skláře nebo ředitele fabriky v Okresu na severu. Jeho televizní padouši byli tak přesvědčiví, že si někteří lidé nedokázali odlišit herce od role. Kolovala historka, že jednu dobu byl Petr lidem tak protivný, že mu v krámě odmítli prodat maso – takovou nenávist v nich budily jeho záporné postavy.

Haničincovu oblibu zvyšovalo i jeho umění v dabingu. Jeho podmanivý hlas zněl z rádia i televize každou chvíli. Detektiv Columbo v českém znění mluvil právě hlasem Petra Haničince a stejné to bylo s koktavým císařem Claudiem v britském seriálu Já, Claudius.

Ačkoli na obrazovce někdy ztělesňoval zapálené svazáky či komunistické pohlaváry, v soukromí měl Petr Haničinec na vládnoucí režim vyhraněný názor. Jako mnozí mladí idealisté zpočátku do Komunistické strany vstoupil – v 50. letech byl dokonce hrdým členem, přestože pocházel ze slušných měšťanských poměrů. Brzy ho však budovatelské iluze přešly.

V 60. letech, v éře Pražského jara, ho opustila veškerá naivita a požádal o vyškrtnutí z KSČ. Od té doby se netajil despektem vůči bolševikům a dával svůj odpor otevřeně najevo. Po srpnu 1968 to samozřejmě nemohlo ujít pozornosti Státní bezpečnosti. V archivu bezpečnostních složek se dochovaly desítky záznamů o jeho prostořekých protirežimních výrocích.

Haničinec se prý po představení rád zapovídal s kolegou Václavem Postráneckým na téma komunisti – a rozhodně si nebral servítky. Říkal přesně to, co si myslel, a nebál se kritizovat režim nahlas. Soudruzi dlouho jen tiše sbírali informace a zlostně skřípali zuby – oblíbeného herce nechtěli hned zakázat, aby nevzbudili poprask. Aktivně proti němu zasáhli až na jaře roku 1980, kdy se naskytla vhodná záminka.

Byla krutá zima a na Haničincovu chalupu v jihočeských Jamkách si došlápli kontroloři z elektráren. Zjistili, že v jeho venkovské chalupě je ilegálně namontované zařízení, které obchází elektroměr a umožňuje vytápět sedm místností načerno. Ve skutečnosti tuhle kutilskou úpravu zařídil předseda místního JZD, známý rodiny – ale StB měla konečně šanci dostat se herci „na kobylku“.

Při domovní prohlídce se mu vloupali do chalupy oknem, objevili upravený rozvaděč a změřili nepřiznaný odběr. Vyčíslili škodu na tehdy astronomických 11 200 kWh a vyměřili pokutu 15 000 Kčs. Haničinec reagoval po svém: dušoval se, že netušil, že se tím dopouští krádeže, dělal ze sebe prostého a chudého člověka.

Dokonce jim prý začal zoufale tvrdit, že má u sebe jen dvě stovky do výplaty a rozplakal se nad požadovanými patnácti tisíci, sliboval, že si takové peníze našetří nejdřív za půl roku. V záznamech se dochovalo, že při oznámení pokuty „začal plakat“. Tím ale komedie skončila. Uvědomil si, že tentokrát jde do tuhého – pokud nezaplatí, hrozí mu kriminál.

Sehnal právníka a s pokutou se pokoušel bojovat. To si však estébáci nenechali líbit. Do spisu proto pečlivě přidali i jeho politické prohřešky. Dokonce se uchýlili k neobvyklému kroku a přímo citovali jeho protirežimní výroky, které jinak v oficiálních záznamech nebývalo zvykem uvádět. Pod svým krycím jménem ho udala dokonce rodinná známá Liana – později se ukázalo, že šlo o dlouholetou kamarádku Danu, která tajně donášela.

Mezi citovanými větami budí dodnes mrazení: „Tady v tomto hrozném státě se nedá vůbec svobodně žít, není tu žádná osobní a kulturní svoboda. Je to tady samý fízl, ale já jsem a budu Zorro mstitel a já jim ukážu!“ měl prohlásit jednou rozhořčený herec v hospodě. Nazvat veřejně StB fízly a sám sebe Zorro mstitelem – to už zavánělo vězením. Petr Haničinec to věděl, a nakonec raději sklopil hlavu. Pokutu zaplatil (byť se hádal o snížení), a dál už raději otevřeně nerebeloval. V srdci jím ale pohrdal dál.

Navzdory tomuto šikanóznímu incidentu ho režim úplně nezničil. StB dosáhla svého: neposlušného herce varovala a ponížila, ale nechala ho hrát dál. Haničinec měl totiž pořád přízeň publika i vlivných lidí ve vedení divadel – a nebylo taktické ho vymazat z obrazovky.

Po zbytek 80. let tak Petr dál exceloval v populárních projektech, i když věděl, že je sledován. Do žádné otevřené konfrontace už se nepouštěl. O to víc se upínal ke své práci a také k bujarému osobnímu životu, který byl plný lásky i zklamání.

Petr Haničinec potřeboval milovat a být milován jako jiní lidé potřebují dýchat. Ženy ho přitahovaly – a on přitahoval ženy. Měl zvláštní osobní kouzlo: uměl být galantní, vtipný společník, a zároveň z něj sálala živočišná síla. Jeho bouřlivá povaha ovšem znamenala i věčné pnutí ve vztazích.

Věrností si si hlavu příliš nezatěžoval. Sám otevřeně přiznával, že když se zamiloval jinde, raději starý vztah ukončil, než aby dlouho tajně podváděl. Po rozvodu se Štěpánkou Haničincovou tak nezůstal sám dlouho. Během natáčení slavné pohádky Princezna se zlatou hvězdou okouzlil mladičkou představitelku princezny Lady Marii Kyselkovou.

Byla to její první velká role a před kamerou už nosila volné šaty, aby skryla zakulacující se bříško – čekala s Petrem syna. Kyselková se do charismatického herce bláznivě zamilovala a obětovala slibně rozjetou kariéru, aby se stala jeho ženou, hospodyní a matkou na plný úvazek. Vzali se v roce 1963 a narodilo se jim dítě, chlapeček Ondřej.

Jenže ani krásná princezna v zástěře nedokázala Haničince připoutat natrvalo. Měl pověst bohéma a „sukničkáře“ – v 60. letech se stýkal s partou bohémských umělců kolem Vladimíra Menšíka a noční tahy pražskými bary se pro něj staly rutinou. Domů se vracel až nad ránem, opilý a rozjařený, zatímco Marie tiše trpěla doma s malým dítětem.

Postupně jejich vztah hořkl. Haničinec nebyl zlý člověk, ale nedokázal potlačit touhu po rozptýlení a obdivu dalších žen. Po patnácti letech manželství s Marií už bylo veřejným tajemstvím, že má poměr. Zamiloval se do pohledné rozhlasové moderátorky Evy Kopecké. S tou se seznámil na jednom večírku, kde mu prý padla do oka natolik, že jí od klavíru galantně pokynul – a byla ruka v rukávě. Začal se s Evou scházet, přestože byl stále ženatý.

Marie Kyselková nakonec pohár hořkosti převrátila. Když se Petrova nevěra provalila, rozhodla se nasadit mu z trucu také parohy. Podvedla ho – a pro Haničince to byl šok. „Mužská nevěra prý nic neznamená, není to citové, u ženy je to ale hrůza,“ rozčiloval se Petr, když zjistil, že ho manželka oplatila stejnou mincí.

Jeho ješitnost utrpěla. Tohle už nevydýchal. Druhé manželství skončilo rozvodem v roce 1978 a hořkou pachutí zrady na obou stranách. Jejich syn Ondřej, kterému bylo v té době kolem čtrnácti, nesl rozpad rodiny velmi těžce. Rodiče hořekovali, že kluka jejich hádky a rozvod semlely.

Ondřej v pubertě utekl k drogám a alkoholu, a nehodlal s tím přestat, ani když dospěl. Petr Haničinec měl s jediným synem celoživotní trápení – syn se potýkal se závislostmi, ždímal z rodičů peníze a nakonec ho otec raději vydědil, protože s ním nebyla rozumná řeč.

Eva Kopecká se mezitím stala třetí manželkou. Petr si ji vzal krátce po svém rozvodu s Marií. Ten vztah měl původně nádech skandálu, ale s odstupem působil takřka osudově – Eva Haničince okouzlila natolik, že kvůli ní vše obětoval. S Kopeckou však žádné děti neměl a jejich manželství nemělo dlouhého trvání.

Oba byli silné, dominantní osobnosti, které spolu nejprve prožívaly vášeň, ale brzy začaly bojovat o prostor. Hádky a střety se množily. Po pár letech se rozvedli. Bylo to Haničincovo nejkratší manželství a on sám ho později téměř nekomentoval. Zřejmě pochopil, že tudy cesta nevede.

Zdálo by se, že tenhle herec-proutník skončí ve stáří opuštěný. Ale osud mu přihrál ještě jednu šanci na velkou lásku. Čtvrtou ženou se stala o dvacet let mladší Radmila Pleskotová, povoláním zlatnice. Jejich seznámení proběhlo jako z romantického filmu: Radka byla jeho obdivovatelka a jednou mu do divadla poslala nadšený dopis.

Haničinec na takové vzkazy zásadně neodpovídal – tentokrát však udělal výjimku. Odepsal. Když pak hrál poblíž Liberce, kde Radka bydlela, pozval svou fanynku na kávu. A pak na další. Přerostlo to ve velkou lásku, která vedla roku 1985 ke sňatku a vydržela neuvěřitelných 22 let, až do konce jeho života.

Radmila, ač o generaci mladší, se vedle Petra proměnila v pečující ženu, oporu a ochránkyni. Jejich soužití už nebylo tak bouřlivé – Petr se po čtyřicítce přece jen trochu usadil a uvědomil si, že v Radce získal poklad. Byla chápavá, tolerantní a oddaná. On jí na oplátku slíbil věrnost, kterou tentokrát dodržel. Zdálo se, že divoké etapy jsou za ním: že vedle téhle laskavé ženy zestárne v klidu a pohodě.

Když v prosinci 1995 udeřila na zledovatělé dálnici D1 hromadná nehoda, Petr Haničinec ještě netušil, že právě začíná jeho nejtěžší životní kapitola. Čtyřicet pět aut se srazilo u Humpolce a vůz, který řídil, byl mezi nimi. Někdo jiný by možná vyvázl s pár modřinami, ale on utrpěl vážná vnitřní zranění.

Prodělal klinickou smrt, jeho srdce na několik minut dotlouklo. Lékaři ho uvedli do umělého spánku a padesát dva dní ležel v kómatu. Pro okolí to byl zázrak, když se nakonec probral – už jen tím, že přežil, oklamal smrt. Nicméně následky nehody si ponesl až do konce života.

Po dvou měsících bezvědomí byla jeho tělesná schránka zdevastovaná. Měl poškozené plíce, špatně chodil, musel se učit znovu stát na nohou. Ten dříve energický chlap, z něhož šel na jevišti strach, najednou působil unaveně a ztrápeně.

Jako by toho nebylo dost, o šest let později dostal další ránu. V roce 2001 při jedné repríze přímo na vinohradském jevišti prodělal cévní mozkovou příhodu – mrtvici. Naštěstí díky pohotové reakci kolegů a rychlému zásahu lékařů nezůstal ochrnutý.

Ale neurologické následky se stejně podepsaly na jeho pohyblivosti a jistotě. Krátce nato mu navíc z Vinohradského divadla přišel dopis od ředitelky Jiřiny Jiráskové s ukončením pracovního poměru. Po 42 letech, během nichž byl jedním z nepostradatelných pilířů souboru, se s ním rozloučili poštou, bez fanfár.

„Poštou jsem se dozvěděl, že se se mnou nepočítá. Po dvaačtyřiceti letech, co jsem tam hrál!“ říkal s hořkostí a zarytě odmítal do milovaného divadla ještě někdy vkročit. Stáhl se do ústraní na venkov – s Radkou se odstěhovali do Bratronic na Kladensku, protože jejich pražskou vilu vrátili původnímu majiteli v restituci. Život začínal být krutý i k takovému bojovníkovi, jakým byl Petr.

Navzdory všemu se snažil nevzdat. Po zotavení z mrtvice si ještě zahrál pár menších rolí v Divadle Na Fidlovačce a udržoval kontakt s publikem aspoň přes dabing. Jenže pak udeřila nejhorší nemoc.

V roce 2006 lékaři Petru Haničincovi diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Zhoubný nádor postupně vysával herci veškerou sílu. Následovala operace a chemoterapie, po nichž byl Haničinec zesláblý tak, že musel definitivně ukončit svou kariéru. Nadobro odešel z veřejného života a zůstal doma v Bratronicích. On, kdysi tak činorodý, najednou nemohl hrát, nemohl dabovat, nemohl pořádně chodit.

Každý pohyb mu působil bolesti. Propadal depresím a černým myšlenkám. Jeho manželka byla neustále po jeho boku – odmítla ho odložit do LDN. „Když ho po operaci v nemocnici chtěli šoupnout jako odepsaný případ na umření do LDN, okamžitě jsem to zatrhla. Objednala jsem polohovací postel a odvezla si ho domů,“ líčila odhodlaně paní Radmila. Doma o něj pečovala ve dne v noci. Z úspor pořídila polohovací lůžko a z obýváku udělala provizorní pokoj pro nemocného.

Petr Haničinec se však ocitl na samém dně psychických sil. Rakovina mu vzala chuť k jídlu i k životu. Upadal do apatie, často jen mlčky hleděl z okna nebo podřimoval. Jeho někde tak statná postava se ztenčila, pohubl, zeslábl. Přestalo ho bavit žít, přiznal otevřeně.

K tomu přišla tragédie, která zlomila i poslední zbytky jeho odhodlání: v květnu 2005 zemřela jeho milovaná vnučka Alice. Bylo jí pouhých 30 let. Žila ve Vídni, kde vyrůstala s maminkou Alexandrou (Petr tou dobou už dávno s první ženou Štěpánkou udržoval jen přátelské vztahy, a Alexandra s matkou po roce 1989 odešla do Rakouska za Štěpánčiným druhým manželem, disidentem Janem Přeučilem).

Alice tam vystudovala vysokou školu, provdala se a chystala se založit rodinu. Jednoho dne však nešťastně upadla na schodech a udeřila se do hlavy. Zpočátku to nevypadalo vážně – byla v nemocnici dva dny na pozorování, pak svévolně podepsala revers, že chce domů. O pár hodin později dostala masivní krvácení do mozku a její manžel ji našel v kaluži krve bez známek života.

Nikdo tomu nemohl uvěřit. Alice zemřela přesně pět let po své babičce Štěpánce, jako by rodinu provázela podivná kletba. Pro Petra Haničince to byla poslední a největší rána. „Tak tohle mě zlomilo. Z toho se už nikdy nevzpamatuju a ani nechci,“ pronesl zlomeným hlasem herec, když se o smrti vnučky dozvěděl. Křičel bolestí, pak upadl do ticha. Jeho duše naplnila bezbřehá rezignace a smutek.

Od té chvíle se boj se životem definitivně vzdal. Petr naprosto utnul své dřívější snahy bojovat a začal fakticky umírat už se svou vnučkou. Přestal jíst, denně pozřel jen speciální výživné nápoje a sem tam banán – tvrdil, že do ničeho jiného už se nutit nebude. Přestal vycházet z domu.

„My jsme ji potom pohřbili ve Vršovicích. To bylo také naposled, co jsem byl venku,“ poznamenal Haničinec po pohřbu. „Přestalo mě bavit žít a celou zimu jsem nevylezl z domu,“ přiznal bez okolků. Radmila se to snažila zlehčovat, brávala ho alespoň před dům na lavičku, ale viděla, že manžel jen tiše čeká na konec. Pro něho už smrt nebyla nepřítel, ale vytoužená úleva.

V říjnu 2007 byl Petr upoután na lůžko a ke všem nemocem se přidal zápal plic. Jeho zubožené tělo už nemělo sílu vzdorovat. Krátce nad ránem, 7. listopadu 2007, Petr Haničinec ve své posteli naposledy vydechl. Bylo mu 77 let. Zemřel na selhání organismu po dlouhém boji s rakovinou – a možná také vyčerpáním ze všech životních ran, které jej potkaly.

Zdroje:

https://www.csfd.cz/tvurce/1442-petr-hanicinec/prehled/

https://www.krajskelisty.cz/praha/10255-prezil-svou-smrt-ctyrikrat-se-ozenil-miloval-zeny-i-alkohol-dramaticka-uskali-petra-hanicince-ktery-se-tvrde-pral-se-zivotem-od-sameho-zacatku-tajnosti-slavnych.htm

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/stepanka-hanicincova-herecka-petr-hanicinec-herec-laska-vztah-slavny-par-preucil.A201105_085611_sex_sub

https://www.prahain.cz/celebrity/tak-dlouho-petr-hanicinec-draz-15180.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/575885/vzpominka-na-hanicince-ktery-pred-11-lety-odesel-na-vecnost-zivot-plny-bolesti.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/18478/petr-hanicinec-12-let-krutych-bolesti.html

https://www.dotyk.cz/magazin/petr-hanicinec-mlady/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/31002/kruta-smrt-vnucky.html