Lino Ventura: drsný muž s něžným srdcem, který se hercem stát nechtěl. Naštěstí osud rozhodl jinak

Holčička nepřicházela k sobě. Odette, vyčerpaná po těžkém porodu, natahovala ruce k novorozené dceři, ale lékaři měli ve tvářích nehybné masky soustředění. Pár vteřin po narození maličké Lindy nastalo ticho. Lino Ventura stál o několik kroků dál.

Statný, nehybný, se zatnutými pěstmi. Neodvažoval se ani dýchat. Když konečně uslyšel slabý křik děťátka, v koutcích očí ho pálily slzy úlevy. Byl květen 1958. Jedna z nejtěžších chvil v životě Lina Ventury právě skončila a jiná začínala. Jeho druhá dcera Linda sice žila, ale „něco“ se nepovedlo – kvůli komplikacím při porodu a snad i pochybení lékařů zůstala mentálně postižená.

Tělíčko měla zdravé, rostla do krásy, ale duševně zůstala na úrovni kojence. Pro francouzsko-italského herce, který do té doby znával jen role silných a neústupných mužů, to byl zásah na nejcitlivějším místě.

Ještě ten den, kdy se dozvěděl verdikt lékařů, v něm ale místo zoufalství převládl vzdor. Pohladil dcerku po vlasech a pevně se rozhodl. „Tak to ne! Udělám pro ni vše. A nejen pro ni!“ prohlásil nahlas před svou rodinou.

Tím okamžikem se z Lina Ventury stal bojovník za ty nejzranitelnější. V následujících letech vložil veškerou energii do budování nadace Sněženka (francouzsky Perce-Neige), kterou v roce 1966 založil na pomoc mentálně handicapovaným dětem a jejich rodinám.

V ten moment se v něm znovu probudil ten malý kluk z Montreuil, který se musel bránit sám, protože neměl nikoho, kdo by se ho zastal. Přísahal si, že jeho dcera – a děti jako ona – nikdy takovou bezmoc nezažijí.

Abychom pochopili neochvějnou odhodlanost, s níž Ventura chránil svou rodinu, musíme se vrátit na začátek jeho příběhu. Narodil se 14. července 1919 v italské Parmě jako Angiolino Giuseppe Pasquale Ventura.

Maličký Lino nepoznal v raném dětství nic než lásku své maminky Luisy a vůni italského venkova – prvních osm let vyrůstal u babičky poblíž Parmy a dodnes se traduje, jak si hrál s kamarády mezi labyrinty zeleně v tamějším vévodském parku. Pohádka ale skončila náhle.

V červnu 1927 se Luisa rozhodla odejít za manželem do Francie, a osmiletý Lino tak nastoupil s mámou do vlaku směrem Paříž. Když však dorazili do cíle, nečekalo je žádné rodinné shledání – Linův otec Giovanni beze slova zmizel a už ho nikdy nespatřili. Proč je opustil, zůstalo navždy bolestnou záhadou, která v Linově duši zanechala hlubokou jizvu.

Chlapec rázem musel dospět. Ocitl se s matkou cizinkou v chudinské čtvrti Montreuil na okraji Paříže. Luisa neuměla francouzsky, uklízela pokoje v hotelu a ze všech sil se snažila uživit sebe i syna. Peněz bylo tak málo, že malý Lino chodil spát hladový. V devíti letech opustil školu a začal pracovat, aby pomohl zaplatit aspoň jídlo a nájem.

Roznášel noviny, čistil hostům boty, tahal těžké kufry v hotelu. Trpěl podvýživou a vysloužil si podřadnou přezdívku „ten divný italský kluk“ od místních dětí, které ho šikanovaly. Jedl i zbytky, co vyhodil hotelový kuchař ven psům. Ponížení a bída vryly do duše chlapce hlubokou stopu. A naučily ho bránit se.

Drobný hubený Ital se každý den rval o přežití – někdy doslova. Když ho tlupa francouzských výrostků napadla pro jeho původ, Lino se znovu a znovu pouštěl do pěstních soubojů navzdory přesile. Nedokázal jinak; neměl přece nikoho, kdo by ho ochránil.

Jedna z těch zarputilých rvaček na pařížské ulici v roce 1935 mu však osudově změnila život. Ze zamřížovaného okna hotelu Baudin tehdy přihlížel starší pán a zaujatě sledoval, jak se drobný kluk v otrhaných šatech obratně pere se silnějšími protivníky.

Ten muž se jmenoval Fred Oberlander – rakouský mistr světa v řecko-římském zápase. Když viděl Linuovu odvahu a bojovnost, neváhal a po rvačce si zavolal udýchaného hocha k sobě. „Chtěl bys být zápasník?“ zeptal se ho s úsměvem. Mladý Lino dychtivě přikývl.

Od té chvíle měl Ventura konečně někoho, kdo v něj věřil. Oberlander ho začal trénovat – nejprve tajně na půdě hotelu, později oficiálně v tělocvičně na Porte d’Italie. Drobný Ital brzy zesílil a našel ve sportu novou vášeň i životní disciplínu.

„Naučil jsem se pokoře a bratrství. Tento sport mě zformoval do konečné podoby. Vítězství nebylo prioritou, vše bylo o lidech, o srdci, o partnerství, ideálech,“ vzpomínal Ventura na léta strávená na zápasišti.

Z ulice se probojoval až na vrchol amatérského sportu – ve volném stylu a posléze hlavně v řecko-římském zápase sbíral jedno vítězství za druhým. Byl známý svou zarputilostí a sklonem bojovat až do úplného vyčerpání, i proto mu vrstevníci začali přezdívat „Italská raketa“.

Sport ale nebyl to jediné, co mladého Lina v Paříži formovalo. Už v šestnácti letech, ještě než začal zápasit profesionálně, se v cestovní kanceláři CIT seznámil s plachou blondýnkou jménem Odette Lecomte. Byla to jeho první láska – a láska na celý život.

Odette bylo teprve šestnáct a pohublý melancholický Ventura jí zpočátku vůbec ne imponoval. On se však zamiloval na první pohled a rozhodl se, že ji získá. Trvalo to sedm let, než dívka jeho neodbytnému kouzlu podlehla – nakonec je sblížila až hrůza z blížící se války.

Když vypukla druhá světová válka, Odette si uvědomila, že nechce Lina ztratit, a souhlasila se sňatkem. Vzali se potají 8. ledna 1942 v Paříži. Nebyla to žádná okázalá svatba, jen malý obřad v kruhu rodiny.

Manželské štěstí však netrvalo dlouho. Lina už měsíc po svatbě dostihl jeho italský původ – v září 1942 mu domů dorazil povolávací rozkaz. Mussoliniho režim povolal mladého Giuseppeho (jak znělo Linovo křestní jméno) do armády a přidělil ho k jednotce horských myslivců.

Odette se slzami v očích sledovala novomanžela odjíždět v uniformě. Bála se, že ho už nikdy neuvidí. A skutečně, z války se Lino Ventura nevrátil – dezertoval. V létě 1943, když v Itálii padl fašistický režim, vzal osud do svých rukou: utekl od jednotky a ilegálně překročil hranice zpět do Francie. Stal se psancem ve vlastní zemi; kdyby ho našli Němci, čekal by ho trest smrti za dezerci.

Ventura se proto musel dokonale skrýt. A pomohla mu v tom opět jeho žena. Odette svého muže milovala víc než cokoli na světě, a tak neváhala a ukryla Lina přímo u sebe doma – respektive v chátrající dřevěné boudě kdesi na venkově za Paříží. Lino se celé měsíce skrýval na seníku staré stodoly v obci Baracé a neodvažoval se ani rozsvítit svíčku.

Ven vycházel jen v noci, trénovat zápasení po stodolách s několika podobně riskujícími přáteli. Bylo to skličující období plné strachu. Staří známí z Montreuil – ti, kteří ho kdysi šikanovali – ho nyní chtěli udat okupantům, aby se pomstili „zběhlému Italovi“. Z těch co věděli kde je, ho však nechtěl zradit nikdo.

Ventura se po válce k zápasení vrátil ve velkém stylu. Už nebyl ten neduživý kluk z ulice – stal se z něj svalnatý chlap, milující manžel a v roce 1946 také hrdý otec. Toho roku se Venturovým narodilo první dítě, dcera Mylène. Lino, plný radosti z rodinného života, zároveň opět objížděl zápasnické turnaje.

Zkoušel nejdříve okázalý americký wrestling, ale tahle teatrální „hra na boj“ mu příliš nevoněla. Rval se doopravdy, ne pro divácký efekt. Pár profesionálních wrestlingových zápasů sice absolvoval – v lesklých trenýrkách a pod svou přezdívkou Italská raketa – ale brzy raději přešel zpět ke klasickému řecko-římskému zápasu, který vyžadoval skutečnou sílu a charakter.

V únoru 1950 dosáhl Ventura svého vysněného vrcholu: stal se mistrem Evropy ve střední váze. Získal titul pro rodnou Itálii a téhož měsíce mohl doma slavit ještě jednou – Odette mu porodila syna Laurenta, jejich druhé dítě a jediného syna.

Zdálo se, že Lino Ventura žije svůj sen. Z vyhladovělého chlapce se stal uznávaný sportovec, milující otec a živitel rodiny. Jenže potom, doslova pár týdnů po největším úspěchu, přišel pád. A to pád velmi tvrdý.

Březen 1950. Přípravný zápas v Paříži. Lino Ventura v ringu čelí robustnímu soupeři Henrimu Coganovi. Sál je plný, diváci povzbuzují svého šampiona. Nikdo z nich netuší, že za okamžik budou svědky tragédie. Cogan sráží Venturu k zemi a snaží se jej dorazit chvatem, jenže udělá chybu – svou vahou dopadne Linovi přímo na nohu. V tu chvíli je slyšet jen křupnutí kostí. Evropský mistr v zápase leží v bezvědomí, sanitka ho odváží s dvojitou otevřenou zlomeninou levé nohy. Sen skončil.

Lino se probudil až po operaci, s nesnesitelnou bolestí a hlavou plnou morfia. Chirurg mu oznámil, že nohu má napevno zpevněnou ocelovými šrouby – a také o centimetr kratší než dřív. Na špičkový sport může zapomenout. Tahle zpráva by položila nejednoho šampiona.

Ventura si velmi rychle našel nový plán, jak uživit rodinu. Zůstal sice u zápasů, ale přešel do zákulisí jako trenér a organizátor turnajů pro mladé zápasníky. A aby měl jistý příjem, začal pomáhat Odette s podnikáním – jeho praktická žena si po válce založila vlastní firmu na dětské oblečení a Lino pro ni dělal obchodního zástupce.

Sport miloval, trénoval dál mladší zápasníky a o víkendech hrával s přáteli fotbal, ale sám už do ringu nikdy nevstoupil. Zdálo by se, že Lino Ventura po té bolestivé nehodě už žádné velké ambice neměl. Jenže osud s ním měl jiné plány. Muž, který se náhodou stal šampionem, se teď měl stejně náhodou stát i filmovou hvězdou.

Psal se rok 1953 a francouzský režisér Jacques Becker zoufale hledal představitele pro roli italského gangstera do svého nového kriminálního filmu Touchez pas au grisbi (v české verzi Nesahejte na prachy). Chtěl muže s autentickým zjevem drsňáka, který plynně mluví francouzsky i italsky.

Becker už nevěděl kudy kam, když tu mu někdo – podle jedné verze starý známý, podle jiné sám Jean Gabin – dal nečekaný tip: „Zkuste Lina Venturu. To je ten pravý.“ Režisér neváhal a pozval Venturu na kamerové zkoušky.

Lino Ventura zpočátku vůbec nechápal, co po něm filmoví lidé chtějí. Ještě nikdy nestál před kamerou, nebyl herec, byl to prostý obchodník a sportovec. Neuměl hrát nikoho jiného než sám sebe. Ale právě to se ukázalo jako jeho největší přednost. Při zkoušce působil neuvěřitelně přirozeně – neměl žádné manýry, neměl přehnaná gesta, prostě mluvil jako v životě a v životě nikdy nekřičel.

„Když hraju, mluvím jako v životě. A v životě nekřičím. To je známka slabosti,“ vysvětloval později Ventura svou minimalistickou hereckou metodu. Jacques Becker byl nadšený: přesně takového autentického „herce neherce“ potřeboval. Okamžitě mu nabídl roli. A Lino? Ten se zasmál a řekl rezolutní non.

Nechtěl o herectví ani slyšet. Svět filmu mu připadal jako směšná hra na city, jako prostředí plné falešných iluzí. Když dostal do ruky scénář a viděl na papíře repliky, které se má nazpaměť naučit, s úsměvem zavrtěl hlavou – tohle není pro něj. Nedošlo mu, že právě jeho poctivá a civilní povaha je to, co filmaře tak upoutalo.

Odmítl nabídku a vrátil se k rodině. Jenže Becker se nevzdal. Viděl ve Venturovi skrytý talent, jaký potká jednou za život. Požádal Gabina, aby s ním promluvil. Do věci se vložili i další známí. A Lino Ventura nakonec přistoupil na ústupek: zahraje ve filmu, ale jen tentokrát. Jakmile skončí natáčení, vrátí se ke své práci a už jej nikdo nikdy před kameru nedostane.

Slovo dalo slovo a v září 1953 stál čtyřiatřicetiletý Lino Ventura poprvé na place filmového ateliéru. Po boku velké hvězdy Jeana Gabina měl ztvárnit menší roli gangsterského bosse Angela.

Před natáčením si Lino přes všechny dohody ještě vydupal honorář, který byl v té době neslýchaně vysoký – prý aby odradil budoucí režiséry od dalších nabídek. Požadoval za svou účast milion franků a k jeho překvapení mu producenti kývli. Tak tedy začal svou hereckou dráhu: jako „neherec“ s astronomickým honorářem, který to vlastně celé nebral moc vážně.

Výsledek všechny šokoval. Ventura se před kamerou choval nesmírně přirozeně, působil tvrdě, nevyzpytatelně a charismaticky – přesně jak role vyžadovala. Film se stal ve Francii senzací a udělal z Lina Ventury doslova přes noc hvězdu první velikosti. Sám Lino tomu nemohl uvěřit. Jakmile padla poslední klapka, odjel domů s pocitem dobře vykonané kuriózní práce.

Svou budoucnost u filmu si nepřipouštěl. V rozhovorech později upřímně přiznal, že po té první zkušenosti hodlal s hraním skončit. Kdyby tehdy tušil, že ho čeká ještě dalších 34 let úspěšné kariéry a přes sedmdesát filmů, asi by se jen nevěřícně zasmál.

První, kdo rozpoznal Venturovo výjimečné nadání, byl jeho budoucí herecký vzor Jean Gabin. Slavný francouzský herec byl o patnáct let starší než Lino a v době natáčení filmu už měl status legendy. Přesto se k nesmělému debutantovi Venturovi choval jako k sobě rovnému. Padli si do oka.

Gabin viděl, že Lino nehraje – on takový opravdu je. Žádné manýry, žádná ješitnost. Přímý pohled, pevný stisk ruky a silné charakterní rysy. Zrodilo se mezi nimi přátelství, které připomínalo vztah otce a syna. Gabin vzal Venturu pod svá křídla a v příštích letech ho často zval i s manželkou na oběd k sobě domů.

Dokonce šel Linově postižené dcerce Lindě za kmotra při křtu – jako symbolické gesto ochrany a požehnání. Ventura si svého slavného druha nesmírně vážil. Od mládí miloval Gabinovy filmy a teď sám stál po jeho boku před kamerou. Zdálo se mu to jako sen.

Po Grisbi následovaly další menší role drsných chlapíků. Ventura byl najednou v jednom kole – v první polovině 50. let natočil během tří let čtyři filmy. Objevil se opět vedle Gabina v krimi Le Rouge est mis, zahrál si i v psychothrilleru Tři dny na přežití, kde ztvárnil chladnokrevného vraha. Kritici nadšeně oceňovali jeho autentické padouchy „s velkými svaly a malým mozkem“.

Publikum ho milovalo – viděli v něm ztělesnění typického filmového gangstera, nebezpečného mlčenlivého muže, který se s ničím nepáře. Někteří fanoušci začali dokonce věřit bulvárním historkám, které se o Venturovi šířily. Psalo se, že je to ve skutečnosti Sicilan, co seděl v base, a proto tak dokonale hraje zločince.

Ve skutečnosti byl Lino Ventura nesmírně zásadový, klidný a rodinně založený muž. Měl ovšem jednu vlastnost, která jeho pověsti drsňáka nahrávala: neuměl dělat kompromisy. Od třetího filmu odmítal chodit na jakékoli ponižující castingy. Měl své jméno a svoje zásady. Když si ho režiséři chtěli do filmu, museli ho rovnou obsadit.

Ventura si postupně vybudoval pověst herce, který si pečlivě vybírá – a který klidně řekne ne, i kdyby šlo o sebevětší roli. Nezajímal ho věhlas ani výše honoráře. Dal na svůj instinkt a také na názor své manželky. Každé rozhodnutí probíral s Odette a nikdy nic nepodepsal bez jejího požehnání.

Byl starosvětský a odpovědný. Scénáře studoval s důkladností sobě vlastní. Tvrdě vyžadoval, aby se režiséři drželi domluveného textu – v každé smlouvě měl dokonce klauzuli, že smí dohlížet na úpravy dialogů. Sám ale neměl problém scénář vylepšovat za pochodu, pokud cítil, že repliky neladí s jeho postavou.

Tu svou postavu nosil vždy v sobě a vtiskl jí něco ze sebe sama – přímočarost, poctivost, sílu osobnosti. V roce 1958 se konečně dočkal i první velké hlavní role: zahrál si tajného agenta v populární dobrodružné komedii Zdraví vás Gorila. Film měl úspěch a produkce chtěla okamžitě točit pokračování. Ventura to však kategoricky odmítl.

Od konce 50. let šly nabídky na filmy doslova samospádem. Lino Ventura točil dva i tři snímky ročně a z tvrďáka v vedlejších úlohách se brzy stal jedním z nejobsazovanějších herců ve Francii. Přitom se snažil vymanit z jednostranného obrazu gangstera a zkoušel i role na straně zákona.

Už roku 1958, krátce po Gorile, se překvapivě objevil jako sympatický policista v adaptaci Maigret klade past, kde hrál kolegu komisaře Maigreta, tedy svého přítele Gabina. Tento přerod z padoucha v ochránce pořádku ještě víc prohloubil, když přijal roli policejního inspektora v moderní verzi Zločinu a trestu (1956).

Ne každý režisér nové nastupující generace mu ale důvěřoval – pro tvůrce francouzské nové vlny byl Ventura možná příliš nepoddajný a staromódně smýšlející, takže ho k natáčení vůbec nezvali. Jemu to nevadilo. Raději pracoval s těmi, kdo respektovali jeho styl. A protože byl už ve filmu pojmem, neměl o nabídky nouzi.

Na počátku 60. let tak Ventura plynule přešel k stále pestřejším úlohám. V oceňovaném dramatu Doznání (1960) hrál muže posedlého pomstou, v kriminálce Velký risk (1960) pomohl zazářit tehdy začínajícímu Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Právě Belmondo vždy s vděčností vzpomínal, že mu Ventura pomohl ke slávě – přizval ho k roli, vedl ho a kryl před producenty, dokud mladý herec neukázal, co v něm je. Stali se pak blízkými přáteli. V komediálním dramatu Dobrodruzi (1967) vytvořil Ventura nezapomenutelnou dvojici s Alainem Delonem – dva nerozluční kamarádi, které rozdělí až smrt.

A o dva roky později se s Delonem potkal znovu v gangsterce Sicilský klan, kde jako policejní komisař pronásleduje zločince, jež hrají Delon a opět i nestárnoucí Gabin. Tento film se stal kasovním trhákem a patří dodnes k Venturovým nejslavnějším rolím. Mimochodem samotný Alain Delon kdysi přiznal, že právě když jako mladý voják v Saigonu viděl první Venturův film, zatoužil stát se hercem – tak moc na něj Lino zapůsobil.

Navzdory hvězdné kariéře si Lino Ventura dál dělal věci po svém. Odmítal role, které mu neseděly – a leckdy tím šokoval i své blízké spolupracovníky. Jeho dobrý přítel, režisér Gérard Oury, mu třeba nabízel hlavní roli rabína v chystané bláznivé komedii, ale Ventura se jen omluvil a řekl, že komedie hrát neumí.

Oury to musel respektovat a nakonec roli svěřil Louisi de Funèsovi (Dobrodružství rabína Jákoba). Stejně tak odmítl scénář mladého Francise Vebera – nechtěl hrát v dalším bláznivém projektu s Pierrem Richardem, a tak místo něj zářil později v té roli Gérard Depardieu. Sci-fi se Ventura vyhýbal obloukem: dokonce zavrhl nabídku samotného Stevena Spielberga, který mu poslal scénář k roli vědce v Blízká setkání třetího druhu (1977).

Co Venturovi vydrželo po celou kariéru, to byla jeho zdrženlivost vůči milostným scénám. Nikdy před kamerou nenatočil jedinou skutečnou milostnou scénu. Nebyl to typický filmový milovník a intimní doteky před štábem mu byly proti srsti. Za celých třicet let políbil na plátně jen dvě ženy: v roce 1966 objal herečku Marii Dubois ve filmu Užvanění a o dvanáct let později dal letmý polibek Angie Dickinsonové v dramatu Rozhněvaný muž. Tím to haslo.

Žádné další postelové scény, žádná nahota. Režiséři věděli, že slavného Itala s velkým nosem nelze nutit do erotiky. On sám tím však občas způsobil napětí na place – například při natáčení dobrodružného snímku Rumový bulvár (1971) s Brigitte Bardotovou se kolegyni zcela vyhýbal a mimo kameru s ní neprohodil ani slovo.

Ventura byl zkrátka rodinný typ a žena pro něj byla posvátná. Odette stála po jeho boku od útlého mládí a Lino ji nikdy nezklamal. Na veřejnosti působil možná odměřeně, ale v soukromí byl něžný, pozorný a dokonce trochu staromódně galantní.

Nikdy nechodil domů pozdě – po natáčení spěchal za manželkou a dětmi, kterým vyprávěl humorné historky z placu. Nikdy si domů „netahal“ práci, a tak se žádné z jeho čtyř dětí o film ani trochu nezajímalo. Považoval za důležité držet rodinu dál od svodů šoubyznysu.

Přátelům z branže – třeba i těm nejbližším, jako byl Gabin, Belmondo či Delon – nekompromisně rozmlouval každý náznak nevěry či rozvodu. Byl přesvědčený, že rodina je to nejcennější, co člověk má, a nikdy by ji neměl rozbít.

Jestli něco mohlo Lina Venturu vyvést z rovnováhy, pak utrpení nevinných. Když roku 1958 přišla na svět postižená Linda, vypadalo to, že i pro tak silného muže je to rána, která se nedá ustát. Ale Ventura se z ní oklepal po svém: obrátil bolest v čin.

Jak šly roky, neúnavně budoval a rozšiřoval nadaci Sněženka, kterou založil spolu se svou ženou. Dobře věděl, čím procházejí rodiče postižených dětí – sám to zažíval. A věděl také, že státní systém péče ve Francii 60. let na tyto rodiny zcela zapomíná. Se stejnou buldočí neústupností, s jakou kdysi zápasil nebo vybíral role, se nyní pral s lidskou lhostejností.

Dokonce vystoupil v televizi, i když jinak média nemiloval – vyzval celý národ, aby přispěl na dobrou věc. Do jeho charitativních akcí se ochotně zapojily hvězdy jako Gabin, Delon či Jeanne Moreau – všichni, kdo Lina znali, ho v tom podporovali. A Venturovi díky tomu založili několik rodinných domů, kde se o mentálně postižené klienty pečovalo s laskavostí od dětství až do stáří.

V soukromém životě zůstával skromný. Už dávno si mohl dovolit bohatství a pohodlí, ale nikdy se nechtěl vzdálit od obyčejných lidí. Nikdy nepřijal francouzské občanství – ač Francii miloval, pořád se cítil být i hrdým Italem. Svůj šarm dával najevo spíš drobnostmi: třeba tím, že i v nejdražším hotelu vždy po sobě v koupelně uklidil a dokonce umyl vanu, aby pokojská neměla moc práce.

Číšníky a řidiče oslovoval důsledně „pane“. Na place neměl žádné hvězdné manýry, a dokonce neměl ani řidiče – po celý život jezdil v Paříži starým citroënem sám. Člověk, na kterého je spoleh. Pravý, nefalšovaný muž.

Na sklonku kariéry dostal Ventura ještě jednu mimořádnou příležitost, která dokonale zpečetila jeho odkaz. Režisér Robert Hossein jej dlouho přemlouval, aby přijal titulní roli Jeana Valjeana ve velkofilmu Bídníci (1982). Ventura váhal – nejenže to byl historický kostýmní film, kterým se obvykle vyhýbal, ale měl i strach z porovnávání se svým milovaným Gabinem, jenž Valjeana hrál o čtvrtstoletí dříve.

Zlákalo ho však poselství Hugova románu: příběh neprávem odsouzeného muže, který se vzepře osudu a vykoupí se dobročinností. „Nenáviděl jsem už fakt, že někoho můžou poslat na galeje pro krádež chleba, že se nemůže postavit mocným, kteří o jeho šíleném osudu rozhodli,“ svěřil se Ventura v jednom ze svých posledních rozhovorů.

Role Valjeana ho vnitřně zasáhla a nakonec ji přijal – a zahrál s takovou přesvědčivostí, že kritici dodnes tvrdí, že patří mezi nejlepší představitele galejníka Jeana Valjeana v dějinách filmu. Snímek Bídníci se stal ve Francii diváckou událostí a překonal kasovní rekordy. A Ventura byl za svůj výkon nominován i na cenu César.

Po Bídnících už Lino Ventura mnoho dalších projektů nevzal. Po šedesátce si začal konečně trochu užívat života. Chvat dlouhých pracovních dnů vystřídal klid a rodinná pohoda.

S Odette cestoval po galeriích a muzeích, dopřával si dobré jídlo – byl velký gurmán italské i francouzské kuchyně. Rád sám vařil pro široký okruh přátel, které pozval do svého venkovského domu. A pokud se mu náhodou nepovedla omáčka podle představ, klidně z legrace celý piknik teatrálně zrušil a šel ji navařit znovu.

Nejvíc ze všeho si ale Ventura vážil obyčejných chvil se svými blízkými. Každou neděli hrál ráno fotbal s přáteli a odpoledne bral rodinu na dlouhou procházku. Byl šťastný. Přes všechno, co v životě dokázal – a že toho nebylo málo – zůstával skromný a spokojený.

22. října 1987 prožil Lino Ventura úplně obyčejný den. Bylo mu 68 let, byl ve skvělé kondici a zrovna natáčel svůj další film. Dopoledne si zahrál tenis, po obědě se smál s Odette nad starými fotografiemi. Večer ho však rozbolela hlava a náhle se mu udělalo nevolno.

Než stačili přivolat pomoc, Lino Ventura ve svém domě v Saint-Cloud u Paříže zemřel – srdce mu vypovědělo službu.

Lino Ventura po sobě zanechal čtyři děti a milující manželku Odette, která jej přežila o třicet let. Je pohřben na malém hřbitově v obci Le Val-Saint-Germain nedaleko Paříže.

Každé výročí tam přichází několik obdivovatelů, aby položili květinu na jeho hrob – mezi nimi i dospělá Linda, která žije v ústavu a která měla podle všech předpokladů zemřít už v mládí. Přesto žije dál. Stejně jako vzpomínka na jejího tátu.

Zdroje:

https://fr.wikipedia.org/wiki/Lino_Ventura

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/lino-ventura-jacques-becker-snehova-vlocka-bidnici.A240711_125028_lidicky_laci

https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-lino-ventura-herec-francie-jean-valjean-bidnici.A190712_171405_pred-100-lety_vojt

https://www.csfd.cz/tvurce/2013-lino-ventura/biografie/

https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/film/lina-venturu-proslavily-role-mlcenlivych-policistu-i-gangsteru_527110.html

https://www.closermag.fr/people/lino-ventura-dans-quel-accident-tragique-sa-fille-mylene-est-morte-1116191

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1987-10-24-mn-3800-story.html

https://francouzskyfilm.cz/lino-ventura/

https://cinemorgue.fandom.com/wiki/Lino_Ventura