Článek
Jiří Brdečka se narodil roku 1917 na Štědrý den v hanáckém městečku Hranice. Jeho otec Otakar, středoškolský učitel a spisovatel, věřil v sílu vzdělání a příběhů. Sbíral obrazy a hlavně knihy – považoval je za jedinou opravdovou životní investici. Když malému Jiřímu bylo třináct, otec zemřel a po sobě nezanechal nic než právě ty knihy.
Chlapec tak vyrůstal obklopen příběhy. Večer uléhal se stránkami pohádek a dobrodružných románů, které mu otevíraly okna do širého světa. A nebyly to jen knihy: do rodiny Brdečkových docházel na doučování jistý Ladislav Vlodek, talentovaný čtrnáctiletý chlapec, který malého Jiřího pravidelně zásoboval svými kresbami kovbojů, trampů a indiánů.
Nad těmito šťavnatými karikaturami Divokého západu se v chlapcově představivosti zrodila celoživotní láska – láska k westernu, k romantice drsných pistolníků a nekonečných plání. Co na tom, že Divoký západ ležel tisíce kilometrů daleko? V malém pokoji v Hranicích ožíval díky obrázkům a vyprávěnkám stejně živě, jako by byl hned za humny.
Brdečka byl tiché, citlivé dítě. Od mala kreslil a psal drobné recesistické povídky; lákal ho laskavý humor s kapkou anglické ironie. Když roku 1936 odmaturoval, zamířil – jak jinak – na filozofickou fakultu Karlovy univerzity, aby studoval literaturu, estetiku a dějiny umění. Praha před válkou mu učarovala. Večery trávil v kavárnách a debatních kroužcích mezi levicovými intelektuály, kde našel přátele i inspiraci.
Jenže pak přišel podzim 1939. Dunění okovaných bot na dlažbě a temný stín hákového kříže dopadly i na univerzitní posluchárny. Studium musel předčasně ukončit, když nacisté uzavřeli všechny české vysoké školy. Ze dne na den se sen mladého filologa rozplynul. Co teď?
Na podzim toho roku vypochodovaly z pražských ulic zástupy studentů – někteří protestovali, jiní prchali, všichni se báli. Jedenadvacetiletý Jiří Brdečka stál bezmocně před zamčenou branou fakulty. Cizí vojáci mu právě ukradli budoucnost. V srdci cítil mrazivou směs vzteku a zoufalství.
Odešel ze školy a nastoupil jako úředník v pražském Městském muzeu. Protloukal se, jak to šlo. Ale svého snu o psaní příběhů se nevzdal. Po nocích dál kreslil vtipy a psal kratičké satirické texty, které otiskovaly noviny – občas pod vymyšleným pseudonymem Medor, aby zmátl cenzory. A hlavně začal znovu utíkat na Západ.
Ne na ten skutečný, ale do toho ve své hlavě. Právě v roce 1939, zatímco Evropa hořela, se Brdečka rozhodl stvořit lehkovážného pistolníka, který pije limonádu a zpívá od srdce kovbojské odrhovačky. Vymyslel ideálního westmana – parodického hrdinu pro lepší časy. A možná taky pro vlastní útěchu.
V magazínu Ahoj na neděli začal roku 1940 vycházet seriál povídek o Limonádovém Joeovi. Čtenáři se těšili z každého pokračování - v těžkých časech působily Brdečkovy humorné příběhy jako doušek studené limonády na vyprahlém jazyku.
Protektorátní cenzura nad absurdním kovbojem zřejmě jen nechápavě krčila rameny – a nechala ho být. A tak Limonádový Joe – žil svým papírovým životem dál. Až se jednoho dne dostal na divadelní prkna.
Byl 20. březen 1944, když se Limonádový Joe poprvé objevil na jevišti. Brdečka se díky známému (Zdeňku Stránskému) seznámil s režisérem Josefem Šmídou a ten se odvážil uvést bláznivou koňskou operu na prkna divadélka Větrník. V hlavní roli zářil Zdeněk Řehoř – vysoký herec s komickým šarmem, který kovbojovi propůjčil tvář i hlas.
Hra měla nečekaný úspěch. Navzdory všem hrůzám války zaplnilo hlediště Větrníku jeden večer za druhým smích a potlesk. Limonádový Joe se dočkal 99 repríz, aniž by okupantům došla trpělivost.
Filmové kouzlo
Když o rok později válka konečně skončila, bylo Jiřímu Brdečkovi sedmadvacet. Přežil. A měl o čem vyprávět. Hned v roce 1945 nastoupil jako redaktor do Lidových novin. Po létech dusivé nesvobody cítil euforii – teď bude tvořit otevřeně a naplno. Brzy ho však zlákal film.
Nastoupil do znárodněného Barrandovského studia a od roku 1949 tam působil jako scenárista, dramaturg a režisér hraných i animovaných filmů. Filmové prostředí miloval; vždyť spojovalo všechno, co měl rád: příběhy, obraz, hudbu i humor. Brdečka nebyl žádný extrovertní bohém, spíš nenápadný, pečlivý muž.
Ale jakmile usedl k psacímu stroji nebo k animátorskému stolku, vdechl papíru život. Vyprávěl příběhy v každé situaci a každým prostředkem – ať už šlo o několikaminutovou kreslenou bajku, nebo velkofilm pro kina.
Jeho fantazie neznala hranic. Kolegové o něm později řeknou, že byl mužem mnoha tváří – navenek zábavný světák a elegantní salonní lev, uvnitř citlivý introvert s duší výtvarníka.
Poválečná léta českému filmu přála a Brdečka se brzy vypracoval mezi přední tvůrce. Spolupracoval s legendami jako Jiří Trnka, Jan Werich či Oldřich Lipský. Byl vynalézavým spoluautorem scénářů k Werichově pohádce Císařův pekař – Pekařův císař (1951), k poetickým filmům Karla Zemana (Vynález zkázy, 1958; Baron Prášil, 1961) i k experimentálním snímkům Vojtěcha Jasného (Až přijde kocour, 1963).
Svým citem pro ironii a nadsázku se však nejvíce zapsal do dějin filmové komedie. Jeho autorské parodie Limonádový Joe (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) či Tajemství hradu v Karpatech (1981) dodnes patří k divácky nejoblíbenějším filmům. Každé Vánoce je televize znovu a znovu vysílají a celé rodiny u nich spolehlivě propukají v smích.
Brdečka byl ve svém živlu: miloval hravost a zároveň dokonalé řemeslo starých žánrů. Ve Limonádovém Joeovi si vystřelil z naivní kovbojky, v Adéle si pohrál s detektivkami a Tajemstvím hradu vzdal hold lásce k rakousko-uherské minulosti i románům Julese Verna.
Obdržel titul zasloužilého umělce (1967) – oficiální uznání svého génia. Ale důležitější pro něj bylo, že jeho filmy dál žily v myslích diváků. Že se smáli, báli i dojímali tak, jak on zamýšlel.
Vedle psaní scénářů se však Jiří Brdečka nikdy nevzdal ani své první lásky – kresby a animace. Byl to kouzelník animovaného filmu. Po večerech a nocích sedával u poblikávajícího animačního stolku, trpělivě rozpohybovával obrázky a hledal dokonalé spojení kresby s hudbou.
Natočil nebo napsal scénáře k více než třiceti krátkým kresleným filmům – a mnohé z nich získaly světový ohlas. Jeho poetická animovaná miniatura Špatně namalovaná slepice (1963) dokonce vyhrála Velkou cenu na festivalu animace ve francouzském Annecy.
Jeden by čekal, že takto oceněné dílo bude doma náležitě oslavováno. Ale Brdečkova kreslená tvorba zůstávala v Československu spíše stranou pozornosti, zatímco jeho filmové komedie si užívaly masového úspěchu.
Staromilec s dětskou duší
Jiří Brdečka byl muž plný protikladů. V práci odvážně experimentoval, ale v soukromí si potrpěl na tradice. Jeho dcera Tereza později vzpomínala, že otec byl „staromilec s rituály“ – třeba každý večer, i když byl nemocný, si musel před zrcadlem pečlivě připravit oblečení na zítřek.
Zároveň však v mnohém předběhl dobu a bořil konvence. Jeho manželka Zdeňka byla ta, kdo řídil rodinné auto, nikoli on – pro okolí 50. a 60. let nevídaná věc. On sám byl snílek ponořený do myšlenek. Když spěchal do studia psát či kreslit, raději si zavolal šoféra, než by sedl za volant. Praktické starosti přenechával ženě.
Tereza popisuje téměř symbolickou scénu: tatínek se vrací ze studia domů v nablýskaném obleku s bělostnými manžetami, kdežto maminka ho vítá u dveří umazaná od sazí, protože právě přikládala do kotle. On v oblacích, ona nohama na zemi.
Přesto takové manželství fungovalo – doplňovali se. Brdečka svou ženu i dceru miloval, jen emoce neuměl dávat okatě najevo. Byl zdrženlivý, v jádru možná i nesmírně plachý.
Přátelé ho znali jako vtipného společníka, ale sami říkali, že hluboko uvnitř v něm cítí jistý smutek. Snad stesk po starých časech, po první republice jeho mládí. Anebo tíhu doby, která po roce 1968 opět přišlápla kulturní rozlet.
V normalizačních 70. letech se Brdečka stáhl do ústraní. Stále psal, ale držel se osvědčených žánrů minulosti – pohádek, komedií, parodií. Nepouštěl se na tenký led společenské kritiky, který by znamenal zákaz. Možná mu chyběla svoboda 60. let, možná už jen neměl sílu bojovat s větrnými mlýny.
Jeho filmografie se uzavřela počátkem 80. let symbolicky opět koňskou operou: scénářem k filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983 - dokončen až po jeho smrti), jemně ironickému příběhu o muži na sklonku života, který rekapituluje své milostné eskapády. Jako by se tímto faunovým odpolednem loučil i Brdečka sám se sebou. Dne 2. června 1982 zemřel v Praze ve věku 64 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Brde%C4%8Dka
https://www.reflex.cz/clanek/causy/88086/scenaristicky-genius-jiri-brdecka-byl-staromilec-s-ritualy-limonadoveho-joea-nosil-v-hlave-pres-20-let.html
https://plus.rozhlas.cz/jiri-brdecka-byl-predevsim-citlivym-vypravecem-pribehu-8895366
https://www.respekt.cz/tydenik/2014/9/brdeckovy-kompromisy?srsltid=AfmBOoqnnme7hDxUiwMpGKpzMLGO4Yv862Ar18d3MdgP2C6GUNUr5asB
https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=49
