Isabelle Adjani byla nejlépe placenou herečkou ve Francii a před světem tajila svou největší radost

Narodila se v létě 1955 na pařížském předměstí Gennevilliers. Její otec Mohammed Chérif Adjani pocházel z Alžírska, matka Emma Augusta (říkalo se jí „Gusti“) byla Němka z Bavorska. Dva různé světy, dvě mateřštiny – malá Isabelle doma mluvila plynně francouzsky i německy. Tatínek býval vojákem francouzské armády, prošel druhou světovou válkou.

V poválečné Francii ale nesl cejch přistěhovalce. Příjmení Adjani kdysi znělo Hadjami – francouzské úřady mu při kolonizaci Alžírska prostě písmeno odebraly, aby znělo „hezky francouzsky“. Isabelle se až v dospělosti dozvěděla, že její dědeček byl v rodném listu uveden jako „indigène“, domorodec bez občanství.

Doma se o tom ale nemluvilo. Rodiče chtěli hlavně zapadnout, nevyčnívat. „Byli to imigranti, kteří se snažili přizpůsobit a splynout,“ vzpomínala herečka. „Oba měli strach, aby si jich někdo nevšímal a neukazoval si na ně prstem.“

Isabelle tak vyrůstala skromně v dělnické čtvrti, pod přísným dohledem rodičů. Měla mladšího bratra Érica, s nímž sdílela malý pokoj. Rodinná atmosféra byla dusná. Otec byl odměřený, možná až chladný člověk, který si toho hodně prožil a v nové vlasti se nikdy necítil úplně doma.

Matka byla podle Isabelle laskavá, ale žárlivá na každou otcovu pozornost směrem k dceři. Citů se u nich moc nedávalo najevo. Isabelle byla citlivá, stydlivá holčička – a právě ta stydlivost ji paradoxně proslavila. Ve škole si jí totiž všiml režisér Bernard Toublanc-Michel při náboru dětských herců. Bylo jí teprve dvanáct, když se poprvé mihla ve filmu. Ve 14 letech už získala větší roli ve filmu Le Petit Bougnat.

K překvapení rodičů se od filmu neodvrátila. Zamilovala si herectví a brzy stanula i na divadelním jevišti. Neměla žádné elitní vzdělání – na pařížskou konzervatoř se nehlásila, místo toho chodila na kurzy herectví při gymnáziu. Přesto se stalo něco nevídaného: v pouhých 16 letech byla přijata do slavného divadla Comédie–Française jako vůbec nejmladší člen souboru v historii.

Zářila v několika hrách a divadelní kritici ji opěvovali jako zázračný talent. Když jí pak vedení nabídlo luxusní dvacetiletý kontrakt, odmítla. Chtěla raději zkusit film. Tou dobou (rok 1974) už totiž na stříbrném plátně zaznamenala první výrazný úspěch: komedie Facka (La Gifle) s Lino Venturou jí vynesla ocenění pro nadějnou herečku. A to byl jen začátek.

Isabelle Adjani vtrhla do francouzského filmu jako kometa. Bylo jí devatenáct, když si ji vyhlédl legendární režisér François Truffaut pro hlavní roli ve svém dramatu Příběh Adély H. (1975). Ztvárnila zde dceru spisovatele Viktora Huga, ženu pozvolna šílící z nenaplněné lásky.

Adjani roli zpočátku odmítala – připadala si příliš mladá, nechápala, proč na ní Truffaut tak trvá. „Byla jsem ještě dítě,“ říkala. „Nechtěla jsem žádný rozruch, chtěla jsem zůstat tou malou holkou, kterou jsem pořád byla.“ Když nakonec roli přijala, ponořila se do ní úplně.

Truffaut o ní později napsal, že „Isabelle je neobyčejná… velmi disciplinovaná a dává do hraní tolik ze sebe, až to člověka naplní emocemi a obdivem.“ Film slavil úspěch po celém světě. Isabelle Adjani získala nominaci na Oscara – jako jedna z nejmladších hereček v historii – a časopis Time ji zařadil na obálku (byť „jen evropského vydání,“ jak s ironií podotkla ona sama).

Ještě pořád žila s rodiči a nechápala, co se kolem ní děje. Tichá dívka s modrýma očima najednou fascinovala davy. Přirovnávali ji k mladé Brigitte Bardot, novináři ji pronásledovali, každý chtěl rozhovor. Isabelle však rozhovory neposkytovala snadno.

„Jsem velmi tajnůstkářská,“ vysvětlovala. „Tak jsem byla vychovaná. Můj otec byl hodně uzavřený a já to po něm převzala.“ Místo povídání do novin raději točila další filmy. Roman Polanski pro ni dokonce přepsal scénář svého psychologického thrilleru Nájemník (1976). Z mladičké herečky se stala múza významných režisérů.

Šla z role do role, ale pečlivě si vybírala podle témat, která ji zaujala – velká jména pro ni nebyla jediným měřítkem. Možná i proto se nevrhla do Hollywoodu, který o ni měl zájem. V roce 1977 sice přijala nabídku na americký film (Řidič režiséra Waltera Hilla), ale spolupráce ji nenadchla a brzy se zase vrátila k evropským projektům.

Koncem 70. let potkala Isabelle na natáčení kameramana Bruna Nuyttena. Zamilovali se. Isabelle bylo dvaadvacet, Bruno o deset let starší. Ona hvězda před kamerou, on mistr za kamerou – spojovalo je absolutní zaujetí filmem. Isabelle tou dobou natočila třeba Herzogova Nosferatu (1979) a Téchiného drama Sestry Brontëovy (1979).

Ty filmy neměly velký ohlas, ale Isabelle to neřešila – její život se právě ubíral jiným směrem. V únoru 1979 porodila syna Barnabého. Matka ve dvaceti třech letech, slavná herečka a přitom velmi plachá žena – Isabelle udělala maximum, aby si své těhotenství i narození syna uchovala v soukromí, daleko od bulváru. To se jí skutečně podařilo; tehdejší fanoušci ani netušili, že jejich idol má dítě.

„Jsem tajnůstkářka, tak jsem byla vychovaná,“ opakovala, když se jí později ptali, proč své mateřství tajila. „Chtěla jsem, aby tu pro jednou byli moji blízcí pro mě, místo abych já stále byla pro ně.“ Barnabé byl pro ni vším.

Mateřství však Adjani v kariéře nijak neublížilo – hned roku 1981 excelovala v pěti filmech. Nejvíc vyčníval horor Andrzeje Żuławského Posedlost. V něm Isabelle podala extrémně fyzický, fanatický výkon, při němž doslova propadala záchvatům šílenství před kamerou. Za roli ženy zmítané nadpřirozeným zlem získala svého prvního Césara.

Režisér Żuławski později poznamenal, že po natáčení musela Adjani dlouho chodit na terapie, aby se z psychického přepětí vymanila – tak moc se do role položila. Podobně náročné postavy jí přinášela i 80. léta. Ve filmu Vražedné léto (1983) si zahrála svůdnou venkovanku s temným tajemstvím a vysloužila si za ni druhého Césara pro nejlepší herečku.

Isabelle Adjani se stala nejlépe placenou hvězdou ve Francii – a ikonou své doby. Její tvář zdobila reklamy na luxusní parfémy i obyčejné mýdlo, firmy se předháněly, která si ji vybere za tvář kampaně. Byla krásná, talentovaná, na vrcholu. A přece se v ní cosi prázdného ozývalo.

Zkusila se vrátit k divadlu, své první lásce. Ale narazila poprvé v životě na neúspěch. Roku 1984 vystoupila na jevišti v roli Slečny Julie (hra Augusta Strindberga) – kritika ji nemilosrdně strhala a představení po pár týdnech skončilo. Isabelle to těžce nesla. Do vínku dostala velkou citlivost, a neúspěch ji bolel.

Utěšila si to trochu hudbou: překvapila veřejnost, když nazpívala popové album s básnivými texty Serge Gainsbourga. Deska se prodávala po milionech a hit „Pull Marine“ se stal písní roku 1984 ve Francii. Videoklip k němu natočil mladý režisér Luc Besson – a byl tak okouzlen Adjani, že ji okamžitě obsadil do svého filmu Podzemka.

Isabellina hvězda zářila znovu i v kině. V Bessonově moderním thrilleru hrála tajemnou Helenu a okouzlení bylo vzájemné – Isabelle si pochvalovala spolupráci s režisérem, který sdílel její energii a vášeň.

Jenže pak přišel rok 1986 a s ním natáčení vysněného hollywoodského projektu Ishtar. Měla to být komedie s Dustinem Hoffmanem a Warrenem Beattym. Isabelle přemohla svou nechuť k americkým produkcím a kývla na roli. Natáčení probíhalo zčásti v poušti a ukázalo se vyčerpávající. Film se navíc už během výroby potýkal s problémy a po uvedení propadl.

Pro Adjani to znamenalo první skutečné zklamání ve filmu. A co hůř – právě během práce na Ishtar se stala terčem zájmu bulváru způsobem, na jaký nebyla připravená. Po jejím boku se totiž často objevoval Warren Beatty, proslulý hollywoodský svůdce. Bulvární novináři je začali spojovat dohromady.

Poprvé se Isabelle ocitla na titulcích nikoli kvůli roli, ale kvůli milostné aféře. Nikdy nepotvrdila ani nevyvrátila, zda s Beattym opravdu tvořili pár – nazvala ho jen „velmi loajálním přítelem“. Ale honící smečka paparazziů tím neztratila stopu. A právě tehdy se vynořila ona děsivá pomluva o její smrtelné nemoci.

Když Francii zachvátily fámy o smrti Isabelle Adjani, bylo to jako zlý sen. Novináři volali do hereččina domu a sháněly se po parte. Veřejnost byla v šoku, klepy se šířily rychlostí požáru. Isabelle musela v přímém přenosu doslova dokazovat, že žije. Po televizním vystoupení v lednu 1987 se situace uklidnila – hvězda je naživu, nemá AIDS ani rakovinu, byl to jen výplod chorobné fantasie.

Ale rána v duši zůstala. Adjani z té zkušenosti vyšla otřesená. Vždyť co je horšího, než když se celý národ kolektivně rozhodne vás pohřbít, i když dýcháte? „Proč se to stalo?“ kladla si otázku znovu a znovu. Francie té doby měla jasno: krásná herečka musí za něco pykat. Jako by společnost nevěřila, že taková sláva a půvab mohou být beztrestné.

„Kdyby byla ošklivá, nikdo by tohle nedělal,“ poznamenala hořce sama Isabelle s odkazem na pomluvy. Vnímala v nich i ošklivý podtón: předtím nikdy veřejně nezdůrazňovala svůj alžírský původ, ale během 80. let se začala ozývat na podporu přistěhovalců a proti rasismu.

„V té době ve Francii zuřila neuvěřitelná vlna rasismu,“ řekla v rozhovoru po letech a připomněla, že právě roku 1986 poprvé nahlas řekla, odkud byl její otec. Mnohé konzervativce tím šokovala – největší francouzská herečka je napůl Arabka?

Ať tak či onak, Adjani se s pomluvou vyrovnala po svém: stáhla se do ústraní. Zmizela z filmového plátna na několik let. Odmítla další nabídky, protože potřebovala čas.

Ke kamerám se Isabelle Adjani vrátila až roku 1993 – symbolicky v hořké komedii Toxic Affair, příběhu ženy, kterou opustí milenec. Film propadl, ale Adjani to příliš netrápilo. V jejím životě totiž začínala nová kapitola, plná naděje i budoucí bolesti.

V listopadu 1988, krátce po anglické premiéře Camille Claudelové, se Isabelle setkala s britským hercem Danielem Day-Lewisem. Byla to láska na první pohled. Daniel byl charismatický, talentovaný a také trochu podivínský – stranil se bulváru podobně jako ona. Isabelle podle přátel zářila štěstím.

Poprvé po dlouhé době nemyslela na film ani na kariéru, naplno se vrhla do vztahu. Několik let žili mezi Paříží a Londýnem, spíš v ústraní. Adjani si dávala pauzu od herectví – nikomu to neřekla nahlas, ale tiše plánovala rodinu a klidný život. Day-Lewis tehdy rovněž točil méně a soustředil se na divadlo. Byli krásný pár dvou introvertů, které spojilo hluboké porozumění.

Jenže osud byl krutý. Když Isabelle v roce 1994 otěhotněla, vypadalo to, že se splní její sen o rodině. Na jaře 1995 se jim měl narodit syn. Isabelle v únoru získala dalšího Césara za film Královna Margot, ale na slavnostní ceremoniál nedorazila – byla už v pokročilém stupni těhotenství, raději zůstala doma. Veřejnost se těšila, jak se dvě herecké ikony stanou rodiči. Pak ale přišel šok.

Krátce před porodem Daniel Day-Lewis Isabelle opustil. Bez velkých vysvětlení zmizel zpět do Anglie. V tisku se vzápětí objevily fotografie Julie Roberts, po jejímž boku se usmíval – Daniel dal přednost románku s hollywoodskou hvězdou. Isabelle zůstala ve Francii sama a 9. dubna 1995 porodila syna Gabriela-Kanea.

V následujících dnech byste Isabelle Adjani nepoznali. Její srdce bylo zlomené. Ta, kterou celý svět obdivoval pro sílu a energii, teď nedokázala ani vstát z postele. „Rozchod ji velmi ranil a uvrhl do dlouhotrvajících depresí, kdy nebyla schopná ničeho jiného než ležet v posteli,“ psali později novináři o téhle temné epizodě jejího života. Isabelle se musela starat o novorozené miminko, ale duší byla nepřítomná. Pomáhala jí rodina, chůvy – sama to nezvládala.

Co se jí honilo hlavou? Možná vzpomínala na své rodiče. Její vlastní otec totiž zemřel v roce 1983, těsně předtím než začaly všechny ty pomluvy. Neviděl už její triumfy ani pády. A Isabelle kdysi přiznala, že vztah s otcem předurčil všechny její budoucí lásky: „Měla jsem s tátou komplikovaný, vášnivý vztah – a proto i moje partnerské vztahy pak byly intenzivní, bolestné a plné neporozumění.“ Teď se to naplnilo v celé hořkosti.

Aby překonala bolest, rozhodla se Isabelle k ráznému kroku. Opustila Francii. Roku 1996 se náhle odstěhovala do Švýcarska, do Ženevy. Bývalí kolegové se divili – proč odjíždí? Ona jen stručně vysvětlila, že dětem chce dopřát lepší kvalitu života v klidnější zemi. Až po mnoha letech, v roce 2014, prozradila skutečný důvod: boj o syna.

Bála se, že by jí Day-Lewis mohl Gabriela vzít. „Ve Švýcarsku platí starý zákon, který chrání matky a brání otci požádat o svěření dítěte do péče,“ řekla otevřeně novinářům. „Po narození mého druhého syna mě k tomu rozhodnutí přiměl spor mezi mnou a jeho otcem.“ Ze Švýcarska nakonec Isabelle vychovávala syna v klidu a s Danielem se časem smířila. „Všechno se uklidnilo,“ konstatovala po letech. „Ale věřím, že velké vášně se nikdy nepromění ve velká přátelství.“

Roku 2002 všechny překvapila zprávou, že se zasnoubila s proslulým hudebníkem Jeanem-Michelem Jarrem. Dva slavní umělci, každý ikonou ve svém oboru, plánovali svatbu. Isabelle se dokonce zase vrátila před kameru – zahrála si v úspěšných filmech Šťastnou cestu (2003) a Můj učitel Ibrahim (2003). Zdálo se, že najde pozdní štěstí jako partnerka hudebního mága a zároveň zralá herečka.

Jenže za dva roky bylo všechno jinak. Vztah se rozpadl a Adjani se nebývale upřímně svěřila, co se stalo: Jarre jí byl nevěrný. Zrada otřásla jejím už tak křehkým srdcem. Opět odešla z veřejného života, tentokrát skoro na tři roky. Jako by se to stalo pravidlem: když se Isabelle zraní v lásce, uzavře se před světem, aby se zahojila.

V roce 2004 navázala ještě románek s mladším francouzským lékařem, neurochirurgem Stéphanem Delajouxem. Vydržel pět let. Ale ani ten nevedl k oltáři ani k trvalému klidu. Po rozchodu v roce 2009 novinářům přiznala, že už ji samota možná nemine. V jejích očích však nebyla zatrpklost, spíš smíření:

„Je ve mně osamělost. Jsem samotář, podporující samotář s vrozeným smyslem pro obrovskou kolektivní odpovědnost,“ řekla v jednom rozhovoru. „Ostatní zaujímají v mém životě důležité místo. Ale stejně jsem si zvykla žít sama. Kam bych dnes vůbec dala nějakého potenciálního milence? Mám se dobře, ve svém těle se cítím dobře. Štěstí ke mně přichází zevnitř.“

Navzdory všemu, čím prošla, se Isabelle Adjani nevzdala své lásky k herectví. Rok 2009 byl pro ni byl opět mimořádně úspěšný: hlavní role ve školním dramatu La Journée de la jupe (Den sukně) jí vynesla pátého Césara – čímž překonala všechny rekordy francouzské kinematografie. Po dvaceti letech od Camille Claudelové znovu zazářila jako herečka silných ženských postav.

V dalších letech si zahrála rozmanité role – komediálního ducha v bláznivém Mamutovi (2010), tajuplnou ženu s amnézií v David et Madame Hansen (2012) či jednu z pařížských dam ve hvězdně obsazené komedii Sex v Paříži (2014). Každou postavou jako by testovala sama sebe, zda ji herectví ještě těší. A těšilo.

Po roce 2015 si vybírala méně projektů, ale o to zajímavějších. V thrilleru Carole Matthieu (2016) dokonce iniciovala vznik filmu a zahrála si lékařku bojující proti korporátní šikaně – věřila, že by za tento výkon mohla získat dalšího Césara, ačkoli nominace nakonec nepřišla. V akční komedii Svět je tvůj (2018) překvapila jako sarkastická matka gangstera a kritikové ji chválili, že našla opět novou polohu.

Její soukromý život přesto zůstával trochu stranou. Usídlila se opět v Paříži, ale často pobývala i v cizině, milovala New York i Londýn. Synové dospěli: starší Barnabé se stal filmovým producentem, mladší Gabriel-Kane zkusil dráhu zpěváka a modela. Isabelle se na veřejnosti ukazovala spíš sporadicky – o to větší rozruch způsobila na filmovém festivalu v Cannes 2018, kde oslnila v překrásné róbě a kritici psali, že vypadá kouzelně jako před třiceti lety.

Zatím poslední větší rolí Isabelle Adjani je historická minisérie Diane de Poitiers (2022), kde ztvárnila legendární kurtizánu na dvoře krále Jindřicha II. Sama se na projektu podílela, chtěla tu roli „dokud může“ – jako by cítila, že čas nelze zastavit. V jednom z posledních interview se smíchem poznamenala, že stále čeká na znamení od zesnulého Truffauta, zda je na ni hrdý. Pořád v sobě nosí kus oné romantické duše, kterou v ní kdysi probudil.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Isabelle_Adjani

https://www.lemonde.fr/en/summer-reads/article/2025/08/30/adjani-has-aids-when-the-actress-fell-victim-to-a-vicious-rumor_6744870_183.html

https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1990/02/05/isabelle-adjanis-alter-ego/c42baa5e-5e88-4327-ba27-7ada61bf9304/

https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/the-fatal-attraction-of-isabelle-a-1566623.html

https://www.latimes.com/entertainment-arts/story/2023-12-14/isabelle-adjani-tax-fraud-two-year-suspended-prison-sentence

https://kultura.sme.sk/c/592807/isabelle-adjaniova-a-jean-michel-jarre-sa-chcu-vziat.html

https://www.telerama.fr/cinema/isabelle-adjani-j-aime-passionnement-ce-metier-mais-je-passe-mon-temps-a-y-echapper,40850.php

https://denniscooperblog.com/isabelle-adjani-day-2/

https://www.lemonde.fr/en/summer-reads/article/2025/08/23/the-mysteries-of-actress-isabelle-adjani-s-vocation_6744641_183.html