Martin Frič: geniální režisér, který zkrotil i Buriana a natočil nejslavnější české komedie

Martin Frič přišel na svět roku 1902 v Praze, v rodině, kde se po generace cenilo vědění a pokrok. Jeho pradědeček patřil k obrozencům, otec byl vysokým úředníkem drah a průkopníkem aviatiky.

Mladý Martin ale netoužil po uniformě pilota ani po rýsovacím prkně inženýra. Mnohem víc ho lákala vůně divadelních prken a oslnivá světla ramp. Už jako chlapec propadl kouzlu rodícího se filmu a divadla – pohyblivé obrázky a komedianti ho přitahovali jako magnet.

V šestnácti letech dal vale zamýšlené kariéře leteckého technika a vystoupil na prkna kabaretu. Pod uměleckým jménem Mac Frič bavil publikum v pražské Červené sedmě, na Revoluční scéně či v Rokoku.

Na kabaretní scéně se uplatnil nejen jako komik, ale také jako pohotový organizátor zábavy. Na čas odešel do Bratislavy, kde spoluzaložil noční podnik Moderna – moderní kabaret, kde se zpívalo a tančilo až do rána. Po roce se však vrátil domů s jasným rozhodnutím: jeho světem bude film.

Lačný po světě filmu začal jako výtvarník plakátů – jeho návrh k filmu Dáma s malou nožkou mu vynesl první práci ve studiu. Brzy si talentovaného mladíka všiml uznávaný režisér Karel Lamač a přizval ho jako asistenta ke svým filmům, aby se přiučil řemeslu.

Postupně prošel všemi myslitelnými profesemi: stavěl kulisy, míchal vývojky ve filmových laboratořích, psal scénáře a občas stanul i před kamerou jako herec. Brzy mohl s nadhledem říct, že ho u filmu nikdo neobelstí – vším si sám prošel. Chodil po ateliérech od úsvitu do noci, nasával vůni celuloidu a učil se řemeslu doslova od píky.

Ve dvaadvaceti letech dostal poprvé příležitost usednout na režisérskou židli – v ateliéru Kavalírka roku 1928 vznikal jeho debut Páter Vojtěch. Při natáčení toho němého dramatu popustil uzdu novátorství (poprvé prý u nás použil ve studiu umělý déšť vytvořený větrákem). Film sklidil nadšené ohlasy u kritiky a překvapivě vysoké tržby v kinech. Mladému Fričovi otevřel dveře k další práci a potvrdil jeho režijní talent.

Ještě než se pustil do svého prvního zvukového filmu, odjel načerpat zkušenosti do francouzských ateliérů. Po návratu natočil Dobrého vojáka Švejka (1931), což byl jeden z brzkých českých mluvených filmů. České publikum poprvé slyšelo na plátně Haškova Švejka mluvit – zážitek nevídaný a neslýchaný. Produkci provázely právní spory o práva i zásahy cenzury, ale Frič dokázal nové technologie úspěšně přivést na plátno a diváky nadchnout.

Ve zvukové éře třicátých let našel Frič své nejsilnější pole: filmovou komedii. Netajil se obdivem k hollywoodským filmům a inspiroval se jejich profesionální úrovní i žánrovou pestrostí – i díky tomu jeho vlastní tvorba dosahovala standardu, který oceňovali diváci i kritika. Štěstí mu přálo, že mohl opakovaně spolupracovat s králem českého humoru Vlastou Burianem.

Byl jediným režisérem, který dokázal Burianovu živelnost ukočírovat a vytěžit z ní vytříbený herecký výkon. Důkazem jsou filmy jako Dvanáct křesel, Revizor či U snědeného krámu, považované za vrcholy jejich společné práce. V roce 1933 vstoupil Burian poprvé na plac nově otevřených barrandovských ateliérů právě pod Fričovým vedením při natáčení filmu Revizor.

Fričova hvězda tehdy stoupala spolu s rozvojem československé kinematografie. Kolegové vzpomínali, že na place nikdy nezvýšil hlas, a přesto ho respektovali i takoví bohémsky nezkrotní géniové, jako byl Burian.

S oblíbeným komikem Hugo Haasem natočil sérii veseloher, které plnily kina, i když kritika v nich po čase vytušila opakující se formuli. Nevyhýbal se však ani odvážné satiře: s dvojicí Jiří Voskovec a Jan Werich vytvořil odvážnou protifašistickou komedii Svět patří nám (1937). V dusné atmosféře sílícího fašismu v Evropě to byl výjimečný a odvážný počin. Tato troufalost mu za okupace přinesla problémy, získal si tím však o to větší respekt publika.

Například komedie Kristián (1939) odhalila kouzlo Oldřicha Nového a Nataši Gollové v nadčasovém příběhu noblesní romance. Hlavní hrdina – snivý elegán v podání Oldřicha Nového – se stal idolem své generace. Stejného věhlasu dosáhly i Fričovy laskavé studentské filmy Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Během necelého desetiletí tak stvořil pestrou paletu děl, jež se nesmazatelně vryla do paměti národa.

Nacistická okupace sice zavřela hranice, ale kameru Martinu Fričovi z ruky nevzala. Po provokativním filmu Svět patří nám musel ve své tvorbě našlapovat velmi opatrně, přesto nepřestal točit dál.

Bylo pro něj hořké natáčet veselohry, zatímco za okny vládl teror, ale vnímal to i jako službu národu – dát lidem alespoň na chvíli zapomenout na strach. Jeho humor teď pečlivě skrýval ostří, ale pořád dokázal rozesmát i povzbudit publikum, které to zoufale potřebovalo.

Vznikaly tak oblíbené filmy jako komedie Hotel Modrá hvězda či Roztomilý člověk – zdánlivě nevinné příběhy, které lidem v tísni protektorátu poskytly aspoň chvíli smíchu. V temnotě okupované země tak v kinech přece jen probleskovalo světýlko radosti. Ke konci války se Frič uchýlil k natáčení nenápadných historických látek (například kostýmní komedie Prstýnek), aby vyhověl cenzuře a přečkal těžké roky bez úhony.

Po letech strachu a cenzury přišla v květnu 1945 euforie svobody, která Friče doslova probudila k novému životu. Přestal pít a s novým elánem se vrhl do práce. V prvních poválečných letech natočil sérii pozoruhodných filmů: 13. revír, slovenský celovečerní film Varúj…! a Čapkovy povídky, oceněné na festivalu v Benátkách.

Film Varúj…!, natáčený ve slovenských exteriérech, doslova položil základy tamní poválečné kinematografie. Jeho talent se válkou nevyčerpal – naopak, byl připraven psát další kapitolu českého filmu. Záhy opět bavil publikum moderními komediemi, například sportovní romancí Polibek ze stadionu a parodií Pytlákova schovanka.

Jenže brzy přišel únor 1948 a s ním nová diktatura. Frič nikdy nepatřil k politickým přisluhovačům, ale nástup totality ho postavil před těžkou volbu. Ocitl se pod tlakem moci, která chtěla ovládnout filmové umění, a aby mohl dál tvořit, vstoupil v roce 1949 do komunistické strany a natočil budovatelský snímek Zocelení. Za ten sice získal cenu na festivalu v Karlových Varech, opravdovou tvůrčí volnost tím ale nezískal.

Naději na volnější nadechnutí přinesl velkorysý projekt pohádkové komedie Císařův pekař – Pekařův císař s Janem Werichem v titulní dvojroli. Film však ideologům nevoněl. Mocný ministr kultury Zdeněk Nejedlý proto Friče potrestal dvouletým zákazem režie. Během nucené pauzy směl točit jen krátké dokumenty a propagační filmy – hořké období pro tvůrce jeho formátu.

Po návratu na scénu ve druhé polovině 50. let se Frič obklopil novou hereckou generací a znovu točil divácky vděčné filmy. Dal příležitost zazářit mladým talentům, například herečce Jiřině Bohdalové.

Jeho komedie Král Králů či Nejlepší ženská mého života opět rozdávaly dobrou náladu a pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola se staly trvalou součástí vánočních svátků. Během těchto let znovu nalezl radost z tvorby – a publikum mu ji oplácelo neutuchající přízní. Zkušený tvůrce také neváhal podpořit nastupující generaci – v roce 1955 napsal společně s mladým Milošem Formanem scénář ke komedii Nechte to na mně.

Vedle zábavných titulů se Frič v šedesátých letech pustil i do vážnějších látek. Natočil hořké cirkusové drama Lidé z maringotek podle předlohy Eduarda Basse a válečný příběh Hvězda zvaná Pelyněk.

Nevyhýbal se ani novému médiu – s Janem Werichem natočil pro televizi půvabné inscenace Medvěd a Slzy, které svět nevidí (1965). Stále měl další plány – jeho vysněným projektem bylo natočit film o tragédii obce Lidice. K tomu už se však nedostal.

I přesto, že srdce měl vždy u zábavného filmu, natočil v 50. letech z donucení i několik tendenčních titulů poplatných vládnoucí ideologii – dnes jsou téměř zapomenuté.

Za celoživotní přínos obdržel Martin Frič v roce 1965 titul národní umělec. Tehdy měl na kontě přes stovku filmů a stal se legendou československé kinematografie.

Fričovy filmy mezitím zlidověly a staly se součástí národní kultury. Dialogy a hlášky z komedií jako Eva tropí hlouposti či Cesta do hlubin študákovy duše zdomácněly a dodnes se s úsměvem citují. Svým dílem tak Frič dodnes oslovuje nové generace diváků.

Martin Frič se oženil s herečkou Suzanne Marwille (vlastním jménem Marta Schöllerová), která mu byla věrnou partnerkou a oporou. Byla také jeho uměleckou múzou – zahrála si v několika jeho filmech a sdílela s ním lásku k filmu.

Frič přijal za své i její dvě dcery z předchozího manželství – vlastní děti neměl, ale obě dívky miloval jako své – a společně si vybudovali domov v elegantní funkcionalistické vile v pražských Hodkovičkách.

Navzdory slávě zůstával Frič skromný. Kolegové ho popisovali jako noblesního, nekonfliktního muže, který miloval humor stejně upřímně jako lidi kolem sebe. Jeho laskavost byla na place stejně pověstná jako jeho profesionální preciznost.

Jeho jediným skutečným démonem byl alkohol. S tímto soupeřem sváděl Frič dlouhý vnitřní boj – po válce dokázal na čas abstinovat a dokonce natočil film Dnes naposled (1958), syrové drama o alkoholismu, jako by chtěl své běsy zahnat na plátno.

Život mu však uštědřil krutou ránu v roce 1962, kdy zemřela jeho milovaná manželka. Po smrti Suzanne se Fričův smutek prohloubil – a s ním se vrátila i potlačovaná závislost. Jeho zdraví trpělo a lékaři ho varovali, že jediná další sklenička by ho mohla zabít.

Na sklonku života zůstal Frič unavený a osamělý, uzavřený ve svých myšlenkách. Muž, který tolikrát rozesmál jiné, možná tehdy sám sebe ptal, zda humor dokáže zahnat i temnotu, která doléhala na něj. Srpnové události roku 1968 mu na tu otázku daly krutou odpověď.

V srpnu 1968 zažil Martin Frič druhou okupaci svého života – a ta ho zlomila. Když ráno 21. srpna vjely do Prahy tanky vojsk Varšavské smlouvy, ozývalo se za okny jeho vily tísnivé dunění a křik sirén. Něco se v něm tehdy definitivně vyhaslo. Těžce nemocný režisér po letech abstinence znovu sáhl po lahvi koňaku. Upadl do bezvědomí a už se neprobral. Zemřel o pět dní později, 26. srpna 1968, ve věku 66 let.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Fri%C4%8D

https://zivotopis.osobnosti.cz/martin-fric.php

https://www.denik.cz/film-a-televize/martin-fric-55-let-od-umrti.html

https://www.csfd.cz/tvurce/3177-martin-fric/prehled/

https://www.barrandov.cz/en/novinky/martin-fric-rijen-1933/

https://www.denik.cz/film-a-televize/martin-fric-55-let-od-umrti.html

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/po-invazi-si-reziser-martin-fric-nalil-konak-a-zemrel.A080825_174330_filmvideo_jaz