Hlavní obsah
Lidé a společnost

Peter Nagy: „Profesor Indigo“ dokázal porazit Gotta ve Slavíkovi a sláva ho málem semlela

Foto: By Richenza - Own work, CC BY-SA 3.0 / Commons Wikimedia

Ještě v roce 1982 chodil po Prešově bez povšimnutí. O rok později ho „Profesor Indigo“ vystřelil mezi idoly a fanoušci mu trhali oblečení pod pódiem. Raketová sláva ale brzy přinesla i pády – od pracovního vyhoření až po veřejný rozvod.

Článek

Píše se rok 1984 a pětadvacetiletý Peter poprvé vstupuje na pódium jako hlavní hvězda. Sál v Banské Bystrici praská ve švech a mladík s kytarou v ruce cítí, jak mu buší srdce. Jakmile zazní první tóny „Profesor Indigo“, jeho úplně první hitovky, publikum šílí nadšením. Peter v tu chvíli snad ani nedýchá – tak silný je náraz slávy, který ho udeří.

Ještě dva roky předtím byl neznámým klukem z Prešova. Vyrůstal na Štúrově ulici, učil se první akordy od kamarádů ze sousedství a snil o muzice. Otec, povoláním pilot, mu za dobré vysvědčení koupil první kytaru. Druhou si Peter pořídil sám za peníze z brigády. Hudba se stala jeho tajnou komnatou, kam unikal z šedi normalizačních dní.

Jako středoškolák skládal folkové písničky a brázdil východoslovenské kluby. Byl plachý, ale když zpíval, našel odvahu. V sedmnácti poprvé vstoupil do nahrávacího studia. Přidal se ke kapelám Profily a Fultura, až nakonec hrál se skupinou Karla Witza, kde dozrával jeho talent. Už tehdy věděl, že nechce být jen pěšákem – lákalo ho psát vlastní písně a jít svou cestou.

Na konci léta 1982 nahrává v košickém rozhlase skladbu „Profesor Indigo“. Netuší, že právě tahle píseň mu změní život. Je inspirovaná skutečným profesorem matematiky z gymnázia – drobný hold mladého studenta svému učiteli. Tehdy píseň nezpůsobila žádnou revoluci. Ale o rok později ji nasadí do televizní hitparády a rázem se z ní stává senzace.

Večer, kdy „Profesor Indigo“ poprvé zazněl v televizi, se vryje Petru Nagyovi do paměti navždy. Během pár dnů ho zná celá republika. Z nenápadného folkaře je hvězda. Reakce je ohromující – telefony v rádiu zvoní, fanynky chtějí vědět všechno o novém idolu. Peter cítí euforii i úzkost zároveň. Sláva přichází raketově a on sám nevěří, jak rychle se jeho sen stal skutečností.

Za takový úspěch se však platí daň. Jeden den ještě chodil po Prešově bez povšimnutí, druhý den ho na ulici zastavují cizí lidé a žádají podpis.

V roce 1983 zakládá vlastní doprovodnou kapelu, symbolicky pojmenovanou Indigo podle svého hitu. Najednou se rozjíždí kolotoč koncertů – na další rok mají domluveno neuvěřitelných sto padesát vystoupení. Mladý Peter je vržen do světa showbyznysu, o kterém snil, ale jehož tempo ho zaskočí.

První album „Chráň svoje bláznovstvá“ vychází v roce 1984. To léto Peter poprvé drží v rukou vlastní vinyl, ale stane se to za kuriózních okolností: malý kluk ho v Praze požádá o podpis na desku, kterou si právě koupil. Peter ji vidí poprvé u fanouška, teprve pak ji dostane od vydavatele i on sám.

Úspěch desky je ohromující. Písničky jako „So mnou nikdy nezostárneš“ nebo „Už je tu láska“ si lidé prozpěvují nazpaměť.

Na začátku roku 1984 zažije i svůj první velký koncert. Třináctého ledna v kulturním domě v Banské Bystrici stojí před zaplněným hledištěm. Když vidí dívky pod pódiem, jak sborově zpívají jeho texty, uvědomí si, že našel smysl života. Později vzpomíná, že v té chvíli si pomyslel: „Takhle estetické povolání prostě musím dělat napořád.“

Osmdesátá léta jsou zlatou érou Petra Nagye. Hit střídá hit: „Kristínka iba spí“, „Láska je tu s námi“, „Aj tak sme frajeri“, „S nohami na stole“, „Korálky od Natálky“… Každá z těch písní se stává hymnou jedné generace.

Peterova hudba je chytlavá, romantická i rebelská – pop rock, který v socialismu zvedá mladé publikum ze židlí. Jeho plakáty zdobí dívčí pokojíčky od Aše po Košice. Kudrnatý blondýn s pronikavým pohledem se stává symbolem teenage snů.

S rostoucí popularitou se však Peter učí žít v neustálém tlaku. V roce 1985 přichází nečekaný triumf: v legendární anketě Zlatý slavík porazí i nedotknutelného Karla Gotta a získává prvenství. Celá branže žasne – dvacet šestiletý Slovák sesadil z trůnu Mistra, což se před ním povedlo jen dvěma mužům. Peter Nagy se přes noc zařadil mezi legendy.

Stojí vedle Karla Gotta na vyhlašování, třímá sošku slavíka a připadá si jako ve snu. Není v tom ale pýcha, spíše ohromení. Sám to skromně glosuje slovy: celá má kariéra připomíná jízdu rallye terénem bez vyježděných cestiček.

Žádný návod na slávu neexistuje – musel si každou zatáčku projet sám. A těch ostrých zatáček bylo! Zadní sedadlo auta se mu stalo ložnicí, když během jediného roku najezdil tisíce kilometrů po koncertech.

Byly to bláznivé časy. Měl sotva čas se nadechnout. Deset měsíců v roce koncertoval, zbylé dva připravoval novou desku ve studiu nebo zkoušel s kapelou. Vyčerpaný, ale šťastný – publikum ho milovalo. Každý večer adrenalinu následovala noc na cestě do dalšího města. „Na to se nedá zapomenout,“ říká o těch letech. Bylo to opojné i vyčerpávající zároveň.

Ve skrytu duše však zůstával citlivým klukem. Možná proto si kolem roku 1987 vymyslel na koncertech krátké poetické okénko – recitoval humorné veršíky, nápady na budoucí texty. Publikum bylo u vytržení, i drsný rocker umí být něžný filozof. Z těchto hravých básniček se později zrodily písničky na albech pro děti. Ano, Peter Nagy, idol dospívajících, našel zalíbení také v tvorbě pro nejmenší.

Ke konci dekády se překvapivě spojil s kolegy Vašem Patejdlom a Beátou Dubasovou a natočili album „Peter, Vašo a Beáta deťom“. Písničky pro děti byly ojedinělým projektem – ukázaly Petera v úplně jiné poloze, hravé a laskavé. Možná v něm promluvil budoucí otec (vždyť brzy nato se mu narodil syn Filip). Možná jen potřeboval uniknout na chvíli ze světa nekonečných turné do nevinného dětského světa.

Rok 1989 přinesl konec jedné éry – padl komunismus a s ním se otevřely brány nové doby.

Pro Nagye to znamenalo další zkoušku. Najednou byla konkurence světové hudby na dosah, proměnil se vkus publika. Mladí objevili divočejší rock a zahraniční hvězdy, proti nimž domácí pop idoly najednou působily trochu z minulosti. Peter to pocítil na vlastní kůži. Už nebyl samozřejmým králem hitparád jako před pár lety.

Začátkem devadesátých let se tedy jeho život proměnil. Stále tvořil – vydal alba „Šachy robia človeka“, „Finta“ a „008“, zkoušel nové zvuky – ale ze slávy ustoupil trochu do pozadí.

Místo divokého rockera se z něj stal vypravěč pohádek a hravých příběhů. V té době moderoval v televizi zábavnou show pro mládež a věnoval se objevování mladých talentů. Pomáhal dětským hvězdičkám jako Martin Madej či Michaela Paštéková – psal jim písničky, produkoval alba. Své zkušenosti tak předával dál nejmladší generaci.

Pro mnohé by to mohl být pozvolný odchod ze slávy, pro něj to však byla jen další kapitola. Vždy říkal, že je především „pesničkár“ – písničkář s kytarou a příběhem. A příběhy uměl vyprávět i mimo jeviště. Zatímco jiní jeho vrstevníci se stáhli do ústraní, on neúnavně hledal nové způsoby sebevyjádření. A jeden z těch způsobů ho uchvátil natolik, že se stal druhou životní láskou: fotografie.

Už v osmdesátkách stával před objektivy profesionálních fotografů kvůli obalům desek a časopisům. Fascinovalo ho to zákulisí – hra světel, kompozice, trpělivost umělců za kamerou.

Když opadla největší vlna popové slávy, chopil se Peter sám fotoaparátu.

Kolem roku 2000 začal fotografovat vážněji. Příroda, cesty po světě, a zejména ženské akty – to vše se stalo námětem jeho snímků. Možná ne náhodou: krásné ženy ho obklopovaly celý život a on jejich půvab zachytil citlivě na černobílý film.

Z mladíka na plakátu se stal uznávaný fotograf, který vystavoval v Praze, Bratislavě i Vídni. V roce 2007 dokonce fotil soutěž Česká Miss. S humorem říkal, že fotografování aktů je pro něj způsob, jak oslavit ženskou krásu jinak než písní. Vydal dvě fotografické knihy a otevřel si výstavu na Bratislavském hradě. Kdo by to byl tušil? Peter Nagy – rebel s kytarou – se proměnil v tichého pozorovatele kouzla okamžiku za hledáčkem fotoaparátu.

Zatímco objektivem zachycoval krásu druhých, jeho vlastní tvář jako by odolávala času. Fanoušci si všimli, že Peter téměř nestárne. Světlé kudrny nosí pořád stejné a vrásky byste na jeho tváři hledali marně. Bulvár spekuloval o zázračných krémech či plastikách, ale on se jen smál.

Žádné chirurgické zákroky, jen dobré geny a disciplína. Pravda, od mládí pravidelně cvičí. V posilovně tráví hodiny týdně a výsledkem je postava, kterou by mu mohli závidět i mnozí třicátníci.

Přesto se v jistém bodě musel poprat sám se sebou. Kolem čtyřicítky přišla krize středního věku – období, které sám nazývá „druhou pubertou“.

Najednou si uvědomil, že už není ten bezstarostný kluk, kterého milují náctileté dívky. Hledal nový smysl, bojoval s pochybnostmi. Možná tehdy vzniklo několik méně šťastných rozhodnutí, pár písní, které už dnešní publikum ani nezná. Možná tehdy ublížil lidem kolem sebe svým sebestředným chováním.

Sám po letech přiznává, že měl období, kdy mu sláva stoupla do hlavy a choval se jako primadona, než dostal pověstnou facku od života.

Tím vystřízlivěním pro něj mohla být menší popularita v devadesátých letech, kdy přišli noví idolové jako Pavol Habera. Média naznačovala, že mezi Nagyem a Haberou panovala tichá rivalita.

Peter údajně těžce nesl úspěch mladšího kolegy a žárlil na něj. Ať už to bylo jakkoli, čas ho naučil pokoře. Uvědomil si, že sláva je vrtkavá a nikdo nezůstane navždy na vrcholu. Důležité je mít v záloze sám sebe, svou tvorbu a lidi, kteří vás znají jako člověka, nejen jako hvězdu.

Do nového tisíciletí tak Peter Nagy vstoupil moudřejší a klidnější. Přestal řešit, jestli je zrovna první v hitparádě. Místo toho dělal hudbu po svém.

Vydával kompilace oblíbených písní, zkoušel akustické verze hitů, psal nostalgické texty. A publikum? To možná zestárlo s ním, ale neopustilo ho. Naopak se k němu začaly vracet i mladší generace, které tu hudbu objevily díky rodičům. Přišel čas hudební nostalgie a Peter Nagy byl připraven ji nabídnout v nové, dospělé podobě.

V roce 2012 ho v populární televizní show vyhlásili Popovou legendou. Dostával ocenění za přínos hudbě, vstoupil do síně slávy. Na koncerty začaly chodit celé rodiny – ti, co kdysi křičeli v první řadě jako teenageři, teď přivedli své děti, aby jim ukázali „toho frajera, na kterého jsme kdysi pařili“. Peter stál na pódiu s kytarou a viděl pod sebou propletené generace. Bylo to dojemné a zavazující.

Stal se z něj vyzrálý vypravěč. Hity z mládí převlékl do jemnějšího kabátu. V projektu „Pianko“ představil své slavné skladby v komorních akustických verzích s klavírem a smyčci. Když je zpíval tiše a procítěně, možná sám cítil, kolik se toho v něm za ta desetiletí změnilo. Romantická duše zůstala, ale přibyla hloubka prožitků, smíření s životem.

A život mu přichystal i jiné zkoušky než jen ty umělecké. V osobní rovině zažil lásky i ztráty. Jeho manželství s překladatelkou Janou, s níž má syna Filipa, trvalo přes patnáct let, ale nakonec se rozpadlo. Bylo to bolestivé období – média přece jen nenechala soukromí na pokoji a rozvod slavného zpěváka byl probírán veřejně. Peter vždy úzkostlivě střežil své soukromí, a najednou se cítil zranitelný. Možná právě tehdy utekl do anonymity tmavé komory fotoateliéru, kde ho nikdo nesledoval.

Po rozvodu se po jeho boku objevila mladá modelka Monika, o dvacet let mladší blondýnka. Šest let byli nerozlučnou dvojicí. Společnost šuškala a někteří ho titulovali jako „nestárnoucího playboye“. On sám k tomu řekl jen tolik, že mladé ženy ho inspirují – prý mu pomáhají vidět svět novýma očima. Vztah s Monikou nakonec nevydržel, přišel rozchod. Ale Peter nezahořkl, naopak. Nepřestal věřit na lásku.

Veřejnosti příliš detaily nesdělil, na to si vždy dával pozor. Až po mnoha letech prozradil, že už osm let žije s ženou, o níž nemluví jménem, ale která ho činí šťastným. Říká o ní, že je jeho osudová přítelkyně a doufá, že spolu zůstanou navždy. Je vidět, že v srdci toho muže je pořád kus romantika, co kdysi zpíval o lásce s námi.

Dnes pendluje mezi Prahou a Slovenskem podle práce, ale domov má klidnější – usadil se v malém domě se zahradou, který si zařídil ve stylu Provence. Obklopil se zelení, starožitným nábytkem a klavírem pod širým nebem. Když tam ráno cvičí své hlasivky nebo skládá nové melodie, cítí prý konečně v životě rovnováhu.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Nagy

https://www.prozeny.cz/clanek/o-zenach-posilovne-i-karlu-gottovi-peter-nagy-slavi-60-55071

https://www.radiokosice.sk/ceskoslovensky-zlaty-slavik-peter-nagy-oslavuje-65-narodeniny

https://www.aktuality.sk/clanok/195796/peter-nagy-je-medialny-indian/

https://www.topky.sk/cl/100313/1719879/Pokazeny-koncert-Petra-Nagya–Drsny-odkaz-vytoceneho-spevaka-

https://www.topky.sk/cl/1001053/1701775/Peter-Nagy-sokoval–Legendarneho-Gotta-odsunul-na-vedlajsiu-kolaj

https://topstar.noviny.sk/hudba/129535-peter-nagy-55-ma-za-sebou-dve-puberty

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/peter-nagy-rozhovor-slovenky-cesky-zpevak-janda-zlatokopky.A250724_093414_lidicky_sub

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-svetove-celebrity/682127/tajnustkarsky-peter-nagy-promluvil-o-sve-tajemne-pritelkyni-jsme-spolu-osm-let-a-doufam-ze-navzdy.html

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz