Článek
Open-space má podporovat týmovost. Ve skutečnosti je to hala plná lidí, kteří se marně snaží neslyšet ty ostatní. Ve vzduchu se mísí bzukot desítek hlasů nabízejících, řešících či uklidňujících volající na druhém konci sluchátka. Stresárna, kde ale práci nutně potřebuji.
Sedím u svého stolečku, sluchátka na uších, snažím se soustředit. Vedle mě Roman – pro některé zábavný šoumen, pro mě noční můra. Jeho humor je jako jed, pomaličku prosakuje a rozežírá zevnitř.
Jsou to drobné rány:
- „Zase salát, Naty? Šetříš, nebo se chceš vecpat do plavek?“
- „Slyšel jsem, jak sis o víkendu povídala s mamkou. Pořád maminčina holčička?“
- „Ten svetr tě dělá o dost starší.“
Vždy s úsměvem, „jen legrace“. Když se ohradím, jsem prý přecitlivělá. Kolegové se buď smějí, nebo odvrátí zrak – jednodušší obětovat mě, než se s Romanem pustit do křížku.
Jednou jsem si ty jeho vtípky chtěla nahrát. Zrovna nic neříkal, ale mně se chtělo rychle na WC, tak jsem vyběhla a ani si telefon nebrala s sebou. Pak jsem na zapnuté nahrávání úplně zapomněla.
Odpoledne Roman přitvrdil. Komentoval každý můj nádech. Domů jsem šla vyčerpaná a pokořená. Doma jsem si všimla, že telefon hlásí nedostatek místa. Když jsem pochopila, o co jde a chtěla jsem vymazat zbytečnou nahrávku, přehrála jsem ji – a ztuhla.
Nejprve šum kanceláře. Pak Romanův hlas, věděl že jsem zrovna odběhla:
„Viděls ji dneska? Pár poznámek a je na dně. Zítra máme ten společný projekt, před šéfem ji dorazím. Bude brečet.“
Měla jsem důkaz. Nejen že nejsem přecitlivělá, ale Roman to dělá schválně – baví ho to.
Nazítří jsem přišla jiná. Psala jsem e-mail Romanovi a vedoucímu: „Schůzka – atmosféra v týmu“. V zasedačce seděl otrávený šéf a sebejistý Roman. „Natálie zase všechno prožívá?“ povzdechl si vedoucí.
„Ne,“ řekla jsem klidně. „Pan kolega mě psychicky šikanuje. A protože je to slovo proti slovu, ráda pustím ukázku jeho humoru.“
Připojila jsem telefon k reproduktoru a stiskla play. Ozval se Romanův smích, plán zítra mě rozbrečet. Šéf zbledl, Roman ztuhl.
„Vytržené z kontextu!“ koktal. „Nelegální nahrávka!“
„Pořízená na pracovišti v otevřeném prostoru. O soukromí tu těžko mluvit,“ opáčila jsem.
Šéf Romana poslal na personální. Později jsem se dozvěděla, že dostal okamžitou výpověď – nebyla jsem první oběť, jen první, kdo měl důkaz. Spustilo to lavinu dalších stížností.
