Článek
Bylo mu teprve třiadvacet, když v zimní noci roku 1903 šokoval celý zápasnický svět. V rotterdamské aréně právě neznámý český mladík složil na lopatky posledního ze svých soupeřů. V tu chvíli v hledišti na pár vteřin zavládlo ohromené ticho – Gustav Frištenský, vyučený řezník z malé středočeské vísky, se stal nečekaným mistrem Evropy v řecko-římském zápase.
Pak tribuny propukly v nadšený řev. Z neznámého siláka se během jediného dne zrodila sportovní hvězda, která měla zářit ještě několik desetiletí.
Hvězda zrozená přes noc
Ještě pár dní předtím nebyl Frištenský pro svět ničím výjimečný – obyčejný kolínský kluk, jeden ze šesti dětí rolníka, který se po úrazu v kovárně vyučil řezníkem. Když roku 1900 vyhrál svůj první větší zápas v Praze, okusil poprvé slávu na žíněnce.
Touha poměřit se s nejlepšími ho však brzy zavedla daleko za hranice. Odjížděl jako neznámý zápasník bez patrona či sponzora. V jeho brašně byla místo výbavy spíš skromnost a odhodlání. Neměl co ztratit – možná právě proto v turnaji amatérů překvapil soupeře svou houževnatostí a efektivními chvaty.
8. února 1903 vybojoval pro Čechy historicky první titul mistra Evropy v zápase. Přemohl všechny favority a stal se miláčkem publika přes noc.
Domů se vrátil ověnčený vavříny, ale čekalo ho i kruté procitnutí. Euforie z vítězství záhy narazila na prozaickou realitu: v brněnské masně, kde měl své místo tovaryše, mezitím najali náhradu. V převážně německém Brně nebylo pro mladého českého šampiona snadné najít novou práci a úspory z učení se tenčily.
Gustav se ocitl na životní křižovatce. Půl roku se trápil nejistotou, než kývl na jednu z nabídek proměnit se v profesionálního zápasníka. Odložil řeznickou zástěru a vydal se na cestu, která z něj učinila legendu.
Následující roky strávil na cestách po Evropě i zámoří. Frištenský zápasil v cirkusech, předváděl svou sílu v USA a Argentině, sbíral medaile na turnajích a plnil titulky novin. Češi tehdy žili pod rakouskou nadvládou a každý jeho triumf měl i vlastenecký podtext.
Gustav chápal své vítězné tažení jako službu národu – světu ukazoval, kde leží Čechy a Morava, a co dokáže jejich lid. Brzy se v českých zemích vžilo rčení „silný jako Frištenský“. Na scéně se objevil muž, který uchvacoval nejen svaly, ale i srdcem. Krom fyzické síly vynikal vytrvalostí, skromností a čestností – vlastnostmi, díky nimž se pro mnohé stal vzorem.
Frištenský nezapomněl, odkud vzešel. Většinu života sice prožil mimo rodný Kamhajek, ale domov našel na milované Moravě. Usadil se v hanáckém městečku Litovel, kam se přiženil – jeho manželkou se stala Miroslava, dcera sládka místního pivovaru. Siláka Gustava a křehkou Miroslavu spojovala láska i vášeň pro sport.
Ona sama byla nadšenou cvičenkou Sokola a na manželovy zápasy v cizině ho často doprovázela. Oblékala si moravský kroj a zpívala lidové písně krajanům v publiku, aby ještě více posílila vlasteneckou atmosféru při zápasech. Frištenský tak i díky ní nikdy nezapochyboval, proč bojuje – každé vítězství v ringu bylo zároveň malým vítězstvím pro jeho národ.
Úspěchy se vršily. Ve 20. letech už byl Frištenský mezinárodní hvězdou a doma sportovní ikonou. Jeho exhibiční utkání plnila sokolovny, soupeři na něj často nestačili. Říkali, že „mlátí s nimi o žíněnku jako s pytli“, a mnozí se mu raději vyhýbali.
Přesto se našli i vyrovnaní rivalové – tím největším byl mohutný Josef Šmejkal přezdívaný „Big Joe“. Jejich souboje budily senzaci. V roce 1913 se na zápas Frištenský–Šmejkal přišlo na pražskou Letnou podívat osm tisíc diváků, což vytvořilo nový návštěvnický rekord monarchie.
I po dvaceti letech od rotterdamského triumfu si Frištenský držel fenomenální formu. Ve svých padesáti letech – věku, kdy už by jiní dávno odpočívali – ještě dokázal v pražské Lucerně vybojovat titul mistra Evropy profesionálů (1929).
Publikum šílelo nadšením. Gustav zvedal nad hlavu vítězný pohár a v šeru haly se mu možná zaleskly v očích slzy. Byly to slzy štěstí a hrdosti – těžko uvěřit, že někdejší venkovský klanýk (jak se říkalo silákům) z maloměsta to dotáhl až sem.
Sláva však Frištenského nezměnila. Stále to byl skromný a pracovitý člověk, který miloval vůni hlíny a dřinu všedního dne. Ve druhé polovině 30. let, kdy už zápasil méně, si společně s bratrem pronajal statek na Hané – konečně mohl naplnit svůj dětský sen být hospodářem.
Dokonce i v čase své největší slávy zůstával nohama na zemi jako sedlák. Pamětník Antonín Matůš vzpomínal, jak Frištenského vídal na venkově při obchodování s dobytkem: „Byl to statný chlap v černých holénkách. Lidé ho znali jako zápasníka, ale do Nivnice jezdil coby řezník.“ Frištenský mohl v aréně porážet obry, ale doma na Hané ho těšilo orat pole a starat se o dobytek. Měl obrovské ruce zvyklé na činky i pluh – ruce, které se nebály práce.
Od ringu k odboji
Idyla sportovních úspěchů a hospodářských plánů ale netrvala věčně. Nad Evropou se stahovala mračna. Když vypukla druhá světová válka, Frištenskýho svět se otřásl. Jeho statek v Lužicích u Šternberka se po Mnichovské dohodě ocitl na zabraném území Sudet a nacisté mu ho zkonfiskovali.
Přišel o milovanou farmu, do níž investoval většinu úspor. Silný chlap, který celý život zvítězil nad každou překážkou, najednou začal poznávat hořkost porážky.
Jenže Gustav Frištenský se nikdy nevzdal bez boje. Když nemohl bojovat na žíněnce, zapojil se do boje za vlast v odboji. Riskoval vše, co mu zbylo. Svou popularitu i peníze využíval k podpoře rodin postižených nacistickou perzekucí.
Nějaký čas mu německé úřady dávaly pokoj – možná se zdálo, že starý zápasník už není hrozbou. Ale v únoru 1944 gestapo odhalilo odbojovou skupinu, na kterou byl napojen. Přišli si i pro Frištenského.
Jedné chladné noci zabouchali esesáci na dveře jeho litovelské vily. Miroslava strnula, Gustav se jim srdnatě postavil ve dveřích, jeho mohutná postava vyplňovala celý rám. Ale nebylo to nic platné. Zatkli ho a odvlekli – nejprve na Pankrác, pak do věznic v Olomouci, Brně a nakonec až do Vratislavi.
Tam, v nacistickém žaláři, poznal Frištenský skutečné peklo. Chladná cela, nelidské výslechy, hlad a ponížení. Každý den mohl být jeho poslední. Gestapo už připravovalo jeho transport do koncentračního tábora Mauthausen.
V nejtemnější hodině se však ukázalo, že skutečná síla není jen v svalech. Frištenského z vězení zachránila oddanost jeho ženy. Miroslava neváhala podstoupit neuvěřitelné riziko – podařilo se jí uplatit správné lidi a docílit manželova propuštění.
V listopadu 1944 byl Gustav vyčerpán, ale živý na svobodě. Domů do Litovle se vrátil zubožený. Z někdejšího obra zbyl stín – týdny v gestapáckém pekle podlomily zdraví i ducha toho nepoddajného muže.
Když pak na jaře 1945 válka skončila, stál Frištenský na prahu nového světa, který mu příliš nepřál. Nacisté pryč, ale co zůstalo? Statek mu sice vítězní Češi vrátili, ovšem jen na krátko – ustupující německá armáda hospodářství vyrabovala a posléze nová poválečná vláda přikročila ke kolektivizaci, takže o půdu přišel podruhé.
Jeho milovaná Miroslava, která ho tolik let podporovala, navíc vážně onemocněla. Gustav o ni pečoval do poslední chvíle, ale v roce 1947 zůstal sám – bezdětný vdovec zlomený žalem. Na sklonku života ho provázela už jen samota a vzpomínky.
Poslední zápas
Frištenský nikdy nepoznal porážku v ringu, ale osud s ním sehrál možná nejtěžší zápas až v těchto poválečných letech. Z někdejšího siláka a hrdiny se stal téměř sociální případ. Žil skromně ve své litovelské vilce nedaleko pivovaru, bez majetku a bez peněz.
Odmítal však lacinou lítost – nepoddal se alkoholu ani zatrpklosti. Přestože přišel o všechen majetek, v nitru zůstal bojovníkem. Místo zaslouženého odpočinku objížděl republiku, protože neměl na vybranou. Všude ho zvali – na sokolovny, do školních tělocvičen, na vystoupení cirkusů.
Tam všude předváděl, co uměl: ukazoval zápasnické chvaty, přemety, ohýbal železné tyče a vyprávěl o svých trofejích. Stále to byl vysoký, nepřehlédnutelný chlap s hrdým knírem, i když již prošedivělým. Děti na něj hleděly s úžasem – jako by před nimi stál bájný Herkules.
Pamětníci potvrzují, že i v pokročilém věku působil Frištenský nezdolatelně. „Jednoho dňa sme šli do tělocvičny… Zápasnický mistr nám tam na žíněnkách ukazovál né enom svoje medaile a diplomy, ale také zápasnické chvaty a přemety. Aj železo ohýbál… Přesto, že už byl starší, byl to furt silný chlap,“ vybavuje si Jaroslav Matůš, tehdejší školák, setkání s legendou v polovině 50. let.
Frištenský takto rozdával radost a motivaci novým generacím, ačkoli jeho vlastní život se mezitím vytrácel. Stěny jeho domova zdobily desítky medailí a diplomů – připomínky někdejší slávy. Jenže postupně jich ubývalo; musel je prodávat, aby měl na živobytí.
Důchod dostal až na sklonku života a velmi hubený. Když za ním chodívali místní kluci pomáhat na zahradu česat ovoce, všimli si, že mistr má čím dál prázdnější vitríny. Bolelo je to. Chtěli pro svého hrdinu aspoň něco udělat.
„My sme mu říkali, že mu z pivovaru doneseme desítku nebo dvanáctku,“ vzpomínali po letech, „ale on nechtěl. Tehdy nám řekl: Kluci, za první se nekrade a za druhé, já piju enem sifón…“. I v chudobě a stáří zůstal Gustav Frištenský nezlomný ve svých principech. Síla charakteru, kterou prokázal, byla stejně ohromující jako ta fyzická.
Dne 4. dubna 1957 se zápasníkovo velké srdce naposledy zastavilo. Zemřel v ústraní, ve věku 77 let, v Litovli, jež ho přijala za svého. Na jeho pohřbu se sešla už jen hrstka pamětníků a přátel – dávné davy bouřící nadšením v arénách byly už minulostí. Přesto tu ale něco zůstalo. Legenda.
Legendy neumírají. V Litovli dodnes stojí Frištenského socha a tamní muzeum opatruje jeho trofeje i příběhy, které vyprávějí o odvaze a nezdolnosti. A v českém jazyce dodnes přežívá ono okřídlené rčení připomínající jeho jméno: silný jako Frištenský.
Na rozloučenou s tímto výjimečným člověkem tehdy napsal básník Petr Bezruč čtyři jednoduché řádky. Můžeme jimi zakončit i tento příběh – v tiché úctě k muži, jenž zůstal silný ve vítězstvích i prohrách:
„Vítěz v boji mnohém,
udivils kruh zemský,
budiž navždy sbohem,
Gustave Frištenský.“
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gustav_Fri%C5%A1tensk%C3%BD
https://magazin.pametnaroda.cz/doba/odpor-proti-nacistum/reznik-filmovy-herec-i-odbojar-tim-vsim-byl-slavny-zapasnik-gustav-fristensky
https://dvojka.rozhlas.cz/gustav-fristensky-mlady-cesky-silak-se-stal-necekane-mistrem-evropy-v-recko-8925912
http://www.gustavfristensky.cz/zivotopis
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-legendarniho-silaka-gustava-fristenskeho-veznili-nacisti-a-trapili-komunisti.A151026_202133_lide_ELE
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12116535572-celozivotni-zapas-gustava-fristenskeho/
