Článek
Narodil se 1. února 1956 v malé východočeské obci Nekoř nedaleko Ústí nad Orlicí. Vyrostl na vesnici, mezi zvlněnými poli a kopci Orlických hor, kde se naučil vážit si půdy a lidí, kteří na ní dřou. Vystudoval zemědělskou technickou školu v Lanškrouně a poté Vysokou školu zemědělskou v Brně.
Jako mladý inženýr nastoupil do jednotného zemědělského družstva v Zálší, kde pracoval jako zootechnik – odborník na chov hospodářských zvířat. Jeho život tehdy plynul zdánlivě poklidně: každý den mezi kravíny a pastvinami, s rukama od hlíny a s hlavou plnou plánů, jak zlepšit chov.
O politiku se příliš nestaral, veřejné dění v normalizačních 80. letech stejně mnoho prostoru k ideálům nenabízelo. Přesto se roku 1982, ve svých 26 letech, tiše přidal k Československé straně lidové (ČSL). Byla to tehdy jedna z tolerovaných politických stran, kterou však komunistický režim držel na okraji.
Mladý Lux nevynikal jako řečník ani disident. Do politiky vstoupil tiše a zpočátku jen formálně – dlouhá léta zůstal řadovým členem bez funkcí. O to osudovější změnu přinesl až rok 1989.
Po sametové revoluci se vše zrychlilo. V lednu 1990 byl Josef Lux náhle kooptován – dosazen – do Federálního shromáždění za lidovce. Jednoho dne ještě pomáhal na statku, a krátce nato už mířil do Prahy jako poslanec Sněmovny národů, ve svých teprve třiatřiceti letech.
Když poprvé kráčel monumentálními chodbami parlamentu, musel si připadat spíš jako ve snu. Co může zemědělský inženýr z vesnice nabídnout vysoké politice? Bylo pár měsíců po revoluci a Československo se nadechovalo svobody – noví lidé a nové tváře byli žádáni. Netušil, že už za několik měsíců dostane příležitost, která navždy změní nejen jeho život, ale i směřování jeho strany.
Bylo 29. září 1990 a do sjezdu lidové strany ve Žďáru nad Sázavou se vmísilo napětí. Krátce před prvními svobodnými volbami vyšlo najevo, že dosavadní předseda lidovců Josef Bartončík figuroval ve svazcích StB. Skandál otřásl důvěryhodností strany a delegáti sjezdu hledali nové jméno, které by straně vrátilo čest.
Osm kandidátů stanulo proti sobě. Mezi nimi i nenápadný inženýr Lux, do té doby prakticky neznámý široké veřejnosti. Když vystoupil před zaplněný sál, mluvil potichu, ale jasně. Vyslovil se pro zásadní proměnu: chtěl z tradiční lidové strany vybudovat moderní křesťanskodemokratickou stranu západního střihu.
Stranu, která se nebude bát pravicové politiky, ale zároveň nezradí sociální cítění. Delegáty zaujal jeho klidný, věcný projev i vize očisty – a v tajné volbě překvapivě zvítězil, dokonce i nad Bartončíkem samotným.
Ve čtyřiatřiceti letech se tak Josef Lux stal předsedou Československé strany lidové. Strana se záhy přejmenovala na Křesťanskou a demokratickou unii – ČSL, čímž stvrdila svůj nový začátek pod Luxovým vedením.
Následujících osm let stál Josef Lux v čele lidové strany a pevně ji vedl bouřlivou dekádou 90. let. V roce 1992 dovedl KDU-ČSL do koaliční vlády s Václavem Klausem – lidovci tehdy vstoupili do první vlády Václava Klause a Lux v ní obsadil křeslo ministra zemědělství a místopředsedy vlády.
Nebyl to pro něj krok do neznáma. Agrární resort mu byl blízký a díky své povaze si rychle získal respekt i mezi ostřílenými politiky. Nepůsobil jako hlučný hráč. Naopak – vnášel do vlády tichou „klidnou sílu“, jak znělo volební heslo lidovců, které jako by bylo psáno přímo pro něj. Za zavřenými dveřmi však uměl být i nesmlouvavý, pokud šlo o prosazení programu jeho strany.
Zpočátku vládl v lidové straně takřka neotřesitelně – delegáti ho znovu potvrdili ve funkci předsedy na sjezdu 1992 i 1995. Měl pověst výborného vyjednavače, který dokáže najít kompromis tam, kde se ostatní rozhádali. V koalici s Klausovou ODS fungoval jako prostředník mezi pravicovými reformátory a sociálněji orientovaným křídlem politiků.
Sám Lux časem začal otevřeně kritizovat příliš bezbřehý liberalismus a stal se výrazným zastáncem sociálně tržního hospodářství – tedy kapitalismu s pevnou sociální a etickou brzdou. Jeho klidný hlas vnášel do ekonomických reforem 90. let potřebnou lidskost.
Doma zatím zůstával člověkem z lidového prostředí. Každý pátek odpoledne se z Prahy vracel za rodinou a na chalupu. S manželkou Věrou, kterou si vzal ještě před revolucí, vychovávali šest dětí – čtyři dcery a dva syny.
V době, kdy byl vicepremiérem, se mu narodila nejmladší dcera. Novináři tehdy glosovali, že tolik ratolestí nemá žádný jiný politik. Přesto se Lux své velké rodině dokázal věnovat. Když bylo třeba, uvařil v polní kuchyni guláš pro partu skautů, jindy zase s kytarou v ruce zpíval lidové písničky s přáteli u dobrého vína.
Kolegové o něm později říkali, že neskrýval své lidské stránky – nepovyšoval se, zůstal obyčejným člověkem. I to byla součást onoho kouzla „klidné síly“, kvůli němuž ho měli rádi voliči i členové strany.
Ke konci 90. let se však nad Luxovou politickou dráhou začaly stahovat mraky. Především vztahy s dominantní Klausovou ODS se citelně zhoršily. Lidovci pod Luxovým vedením odmítali být jen tichým přívěskem vlády.
Lux čím dál hlasitěji hlídal, aby ODS neměla přílišnou moc – například před druhým kolem senátních voleb 1996 veřejně vyzval voliče, aby volili kandidáty sociální demokracie, a zabránili tak ODS získat v Senátu absolutní většinu. Takový krok byl na hraně koaliční zrady, ale Lux ho dokázal ustát.
Jeho KDU-ČSL se tehdy profilovala jako jakási středová alternativa k oběma velkým stranám. Sám Lux uvažoval strategicky: chtěl, aby se lidovci jednou stali stejně silnou všeobjímající stranou, jako je v Německu křesťanskodemokratická CDU. Ne všem se to líbilo.
Někteří pravicoví politici mu začali vyčítat, že „lavíruje“ a je ochoten se domluvit s každým. Vtipálkové dokonce oprášili starý kreslený vtip a ptali se: „Jak se řekne had na tři?“ – s narážkou na tři písmena Luxova příjmení. Lux takovým řečem nevěnoval pozornost. Dělal to, co považoval za správné: držel lidovce uprostřed a snažil se je udržet relevantní za všech okolností.
Kritika nekritika, jeho hodina přišla na podzim 1997. Vládní koalice ODS, KDU-ČSL a ODA se tehdy otřásala v základech vinou skandálu kolem tajného financování ODS. V listopadu – v době, kdy byl premiér Klaus na zahraniční cestě – naznačil Lux veřejně, že pokud ODS věrohodně nevysvětlí podezřelé sponzorské dary, lidovci z vlády odejdou.
Bylo to varování, které znělo ultimativně. A skutečně – 28. listopadu 1997 mimořádná celostátní konference KDU-ČSL odhlasovala odchod strany z vlády. O den později demisi podala i ODA a Klausův kabinet se zhroutil. Pro Českou republiku to byla obrovská politická krize. A právě uprostřed té krize se jako klíčový hráč ocitl tichý vyjednavač Lux.
Prezident Václav Havel si jeho postoje cenil – a pověřil Josefa Luxe vedením rozhovorů o sestavení nové vlády. Mluvilo se dokonce o tom, že Lux by mohl být novým premiérem. Havel zvažoval, že ho jmenuje, neboť působil jako nejpřijatelnější kandidát napříč stranami.
Lux ale nikdy po postu předsedy vlády netoužil pro své ego. Místo toho pomohl dohodnout kompromisní řešení: úřednickou vládu guvernéra ČNB Josefa Tošovského, složenou z nestranických odborníků a prozatím podporovanou i lidovci. V lednu 1998 se Lux vrátil do Strakovy akademie jako místopředseda vlády a ministr zemědělství v Tošovského kabinetu.
Zemi dovedli k předčasným volbám a Lux si za tu dobu vysloužil pověst stabilizačního prvku v krizi – muže, který pomohl udržet stát v chodu, když se ostatní hádali. Jeho politická hvězda tehdy zazářila nejjasněji, jak psaly noviny.
Jenže ve volbách v červnu 1998 přišlo překvapení. Lidovci skončili mimo hru. Lux sice znovu obhájil svůj poslanecký mandát, ale rozložení sil nedávalo jeho straně šanci v konkurenci dvou obrů – ODS a vítězné ČSSD. Neúnavný Lux se přesto hned pustil do nových vyjednávání: pokusil se zformovat koalici KDU-ČSL + Unie svobody + ČSSD, která by obešla ODS.
Předseda ČSSD Miloš Zeman dokonce nečekaně navrhl, aby Lux stanul v čele takové vlády jako premiér. Byla to nabídka, která by leckomu zatemnila úsudek – premiérské křeslo na dosah ruky. Lux však ani tentokrát nejednal z osobní ctižádosti. Spolu se Zemanem připravil plán vlády založené na paritě: osm křesel pro ČSSD, čtyři pro lidovce, čtyři pro Unii svobody, s pravidlem jednomyslného souhlasu ministrů každé strany.
Chtěl spravedlivé rozdělení moci, které by zabránilo přehlasování menších partnerů. Jenže Unie svobody nakonec účast odmítla. A místo toho si ODS a ČSSD za zavřenými dveřmi dohodli na takzvané opoziční smlouvě – dohodě, která ponechala menšinovou vládu ČSSD u moci výměnou za ústupky ODS. Lux cítil, že ho obešli. Opoziční smlouvu zpočátku označil za protiústavní a připodobnil ji ke komunistické ústavě před rokem 1989, zajišťující vládu jedné strany.
Po osmi letech u moci se náhle lidovci ocitli v nečekané opozici. A Josef Lux, tvůrce mnoha vládních kompromisů, stanul stranou. Právě v té době – v létě 1998 – ho začalo zrazovat i vlastní tělo.
Zpočátku to byly jen nenápadné náznaky. Trocha únavy, častější nachlazení, to přičítal stresu. Ale testy ukázaly něco vážného: poruchu krvetvorby. 24. září 1998 si Josef Lux předvolal novináře na mimořádnou tiskovou konferenci a sdělil jim šokující zprávu. „Důvod mé rezignace je jediný. Je to porucha krvetvorby, chcete-li, jakási chronická forma leukemie,“ pronesl klidným hlasem.
Ozvalo se zalapání po dechu. Málokdo tušil, že ve 42 letech svádí lídr lidovců svůj nejtěžší životní boj. Lux oznámil, že se vzdává funkce předsedy strany i šéfa poslaneckého klubu. Poslanecký mandát si zatím ponechal, ale veřejných aktivit se dočasně zřekl.
Na téže tiskové konferenci řekl ještě jednu větu, která uvízla v paměti mnohých: že odchází z funkce, nikoli však z politiky, protože každý člověk, kterému není lhostejný svět kolem něj, svým způsobem vytváří politiku. Byla to paradoxně útěcha spíše pro jeho kolegy – ujištění, že ani v nemoci se nevzdává zájmu o věci veřejné. Ve skutečnosti teď Josefa Luxe čekaly měsíce nerovného zápasu s chorobou.
Následující rok strávil převážně v péči lékařů hematologického ústavu. Chronická leukémie je zákeřná, pomalá. Dovolí člověku žít skoro normálně, aby pak udeřila plnou silou. Lux docházel na vyčerpávající léčbu, ale stále se zajímal o politické dění, četl noviny, občas prý poslal názor svým nástupcům ve straně.
Ještě v září 1998 pomohl iniciovat tzv. Čtyřkoalici menších stran, která měla čelit mocenskému duopolu ODS a ČSSD. Na jaře 1999 lékaři doporučili riskantní řešení: transplantaci kostní dřeně. Začal závod s časem při hledání vhodného dárce. Našli ho až v Itálii – neznámý člověk, s jehož krvetvornými buňkami se Luxovy tkáňové znaky shodovaly v devíti z deseti bodů.
Byla to šance, ne však jistota. Koncem léta přišla zpráva, že americká klinika Freda Hutchinsona v Seattlu může zákrok provést okamžitě. Josef neváhal. 29. srpna 1999 nastoupil do letadla směr USA, doprovázen manželkou Věrou a dcerou Veronikou.
Když se toho nedělního rána loučil na ruzyňském letišti s ostatními dětmi, usmíval se a vtipkoval, jako by ho jen čekala další služební cesta. Ve skutečnosti odjížděl bojovat o život.
Transplantace proběhla 24. září 1999 – symbolicky přesně rok po jeho rezignaci z politiky. Lékaři zavedli do jeho těla nové krvetvorné buňky a čekalo se, zda se uchytí. První týdny vypadaly nadějně. Luxův stav se zlepšoval natolik, že mohl opustit sterilní nemocniční pokoj a přejít do ambulantní péče.
Přicházely povzbudivé zprávy. Všichni drželi palce: rodina, spolustraníci, veřejnost. Po měsících strachu svitla naděje, že by to mohl zvládnout. Josef Lux sám v telefonátech domů působil optimisticky a silně. Už plánoval návrat. Už mluvil o tom, co bude dál – o nadaci pro pomoc nemocným leukémií, o přednáškách na univerzitě, které by chtěl vést.
Jenže v listopadu se všechno zlomilo. V sedmém týdnu po transplantaci zasáhla Luxův oslabený organismus těžká komplikace – akutní zápal plic. Z domácího ošetřování musel být narychlo převezen zpátky na jednotku intenzivní péče.
Tam, na nemocničním lůžku obklopen přístroji, s milovanou ženou po boku, sváděl svůj poslední boj. Bez ohledu na veškerou péči se jeho stav prudce horšil. Plíce selhávaly. Nastalo kritické období, kdy lékaři mohli jen čekat. Na kapačkách a ventilátoru ubíhaly Luxovi poslední dny. 21. listopadu 1999 večer se jeho srdce zastavilo. V České republice v tu dobu již bylo 22. listopadu (ráno).
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Lux
https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/lux-ma-leukemii-a-proto-odchazi-z-vedeni-kdu-csl.A_980930_130646_prvnistr_noc
https://radiozurnal.rozhlas.cz/had-na-tri-i-zivouci-symbol-hesla-klidna-sila-josef-lux-urcoval-v-90-letech-6233621
https://celebwiki.blesk.cz/osobnost/3048/josef-lux/
https://www.facebook.com/komlpk/posts/dnes-si-p%C5%99ipom%C3%ADn%C3%A1me-legendu-lidoveck%C3%A9-politiky-%EF%B8%8F/828768673238924/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/josef-lux-prohral-boj-s-leukemii-165092
https://www.kdu.cz/aktualne/archiv/1999/josef-lux-strucny-zivotopis
