Článek
Na centrálním dvorci Wimbledonu panovalo parné červencové odpoledne roku 1973 a Jan Kodeš vedl finálový zápas už o dva sety. Teď stál u základní čáry, v třetím setu vedl 4:1 – a najednou jako by mu v hrudi ztuhlo srdce. V ústech sucho, nohy neodpovídaly. Vidina vítězství na chvíli ochromila celé jeho tělo. Stačily však dva tři údery, aby strnulost pominula. O pár minut později československý tenista padá na kolena do trávy, zvedá ruce k nebi. Je konec. Vyhrál Wimbledon.
Tribuny All England Clubu burácí potleskem, zatímco Kodeš s vytřeštěnýma očima zírá na pohár pro šampiona, který právě převzal z rukou vévody z Kentu. „Are you happy that you won?“ slyší ceremoniální otázku anglicky. Šťastný? Horké slzy a pot mu stékají do očí. Ze sevřeného hrdla dostane sotva chvějivé: „Yes… yes.“
Teprve o půl hodiny později, v šatně daleko od pohledů diváků, se naplno rozpláče dojetím. V hlavě se mu mísí euforie s neuvěřitelností. Před pár lety byl klukem z Prahy, který se raketou proháněl po antuce. Teď sedí v kabině slavného tenisového svatostánku, v ruce nejcennější trofej svého sportu. Splnil si sen – a zároveň překročil hranici, kterou dosud žádný hráč z východního bloku nepokořil.
Triumf a stíny normalizace
Kodeš se toho dne stal prvním tenistou ze sovětské sféry, který vybojoval wimbledonský titul. Pro Československo to znamenalo víc než jen sportovní úspěch. Byla to éra tuhé normalizace – pouhých několik let předtím přivezly tanky okupantů definitivní konec pražského jara.
Tenis sice komunisté kdysi ocejchovali jako „buržoazní výstřelek“, teď však televizní komentátoři opěvují hrdinu socialistické vlasti. Kodeš ve finále porazil Alexandra Metreveliho, sovětského tenistu s gruzínskými kořeny, což doma rezonuje.
Diváci u obrazovek jásají, jako by šlo o další vítěznou bitvu československých hokejistů nad nenáviděnou sbornou. Režim si nárokuje kus slávy pro sebe – vždyť náš sportovec pokořil svět.
O to tišeji se zamlčí nepohodlné detaily. Třeba fakt, že skutečně prvním Čechem, který kdy dobyl Wimbledon, byl už roku 1954 Jaroslav Drobný – jenže ten musel po únoru 1948 emigrovat a zvítězil už jako Egypťan.
V novinách roku 1973 o Drobném nepadne ani slovo; minulost se nehodí do příběhu socialistického úspěchu. A nikdo taky veřejně nerozebírá, že v roce Kodešova triumfu většina elitních tenistů na Wimbledon nepřijela kvůli bojkotu. Mnoho nejlepších hráčů světa podepsalo protest proti vyloučení jugoslávského kolegy a turnaj proběhl bez nich.
Kodeš s Metrevelim se ocitli ve zvláštní situaci: nemohli se k bojkotu připojit, i kdyby chtěli – jejich země by to považovala za zradu. A tak zatímco západní tisk tehdy trochu posměšně spekuloval, že titul je znehodnocený (prý chyběli skuteční favorité), doma to nikdo rozporovat nehodlal.
Pro československou veřejnost bylo zlato z Wimbledonu stejně skutečné a opojné, jako by bylo v plné konkurenci. Jan Kodeš se stal slavným přes noc.
Chlapec z Karlína
Příběh Jana Kodeše však nezačíná na slavném trávníku v Londýně. Začíná o mnoho let dřív, na zaprášených kurtech v pražském Karlíně padesátých let. Drobný kluk s ušima odřenýma od tenisové čepice tam po škole pinká o zeď, zatímco jeho otec zamyká areál.
Honzův tatínek býval advokát. Jenže po nástupu komunistů k moci byl označen za „syna živnostníka“, rodině zabavili dům a jeho přeřadili k dělnické práci do ČKD Dukla. Aby uživil tři děti, přijal místo správce tenisových kurtů v Karlíně – a malý Jan tak vyrůstal obklopen sítí a antukou. Sport měl v genech. Otec hrával pozemní hokej za národní tým, maminka tenis rekreačně.
Rodiče vedli všechny sourozence ke sportu. Jan si zamiloval hlavně fotbal – na hřišti hned vedle kurtů válel od mala levé křídlo a snil, že jednou bude kanonýrem ve velkém klubu. Tenis zpočátku bral spíš jako doplněk. Nikdo ho nemusel nutit, rád hrál obojí. Každé odpoledne utíkal ze školy na Čechii Karlín, kde se střídavě honil za míčem nebo odbíjel tenisák přes síť.
Dvě lásky ale nemohly trvat věčně. V osmnácti musel Jan zvolit jedinou cestu. Talent na fotbal měl velký – v dorostenecké lize patřil k oporám. Jenže ještě větší nadání a píli ukázal v tenise. V roce 1964 vyhrál prestižní Pardubickou juniorku a pochopil, že tudy vede jeho budoucnost.
Opustil fotbalové trávníky a naplno se vrhl na dráhu tenisty. Šelma s raketou – tak začali mladíkovi přezdívat díky jeho dravosti a nebojácné hře. Od roku 1966, kdy se poprvé stal mistrem republiky dospělých, kraloval československému tenisu dvanáct let v řadě. Z tehdejšího Československa vyrážel reprezentovat svou zemi do světa v době, kdy se hranice znovu uzavíraly a mnoho jiných talentů raději volilo emigraci.
Na vrchol a zpět
Koncem 60. let nastala v tenise zásadní změna: turnaje se otevřely profesionálům. Díky tomu mohl Kodeš – do té doby vedený jako amatér z armádního klubu Dukla Praha – poměřit síly s absolutní špičkou světa. A nezaleknul se. Na antuce byl vychovaný odmalička a brzy patřil k nejlepším evropským hráčům.
V roce 1970 vyhrál svůj první grandslamový turnaj – French Open v Paříži. O rok později tam triumf zopakoval a publikum na Roland Garros si českého mladíka zamilovalo pro jeho zarputilé srdce bojovníka. Stal se doslova miláčkem Pařížanů. Po antukových vítězstvích se dokázal prosadit i na rychlejších površích: v roce 1971 došel až do finále US Open na trávě ve Forest Hills.
Tenisem si začal vydělávat, ale závratné odměny to tehdy nebyly. Za triumf na Roland Garros 1971 dostal v přepočtu jen pár tisíc dolarů. Když roku 1973 pozvedl pohár pro vítěze Wimbledonu, čekal na něj šek na 5 000 liber – nesrovnatelně méně než dnešní šampioni, kteří berou miliony.
Navíc peníze z výher musel danit a dalších 20 % odevzdat Československému svazu tělesné výchovy prostřednictvím Pragosportu. Přesto na tyhle peníze tehdy většina lidí doma nedosáhla. Co udělal Jan s odměnou za Wimbledon? Koupil v Tuzexu ojetý Fiat 850 a věnoval ho svému tátovi jako poděkování. Sám sobě toho moc nedopřál – závodní tenis vyžadoval skromnost a sebezapření.
V zákulisí velkých turnajů na něj ale číhala jiná pokušení. Ve svých sedmadvaceti už Jan Kodeš dobře věděl, jak chutná svoboda v cizině – turnajový život znamenal cestování po Evropě i zámoří, poznávání Západu, o němž se doma mnoho nesmělo říkat. A Západ poznal i jeho.
Roku 1971, krátce po svém druhém triumfu v Paříži, dostal Kodeš lákavou nabídku: mohl zůstat ve Francii natrvalo. Tamní tenisoví funkcionáři mu prý nabízeli pomoc, kdyby se rozhodl neemigrovat domů. Tenhle štědrý azyl ale odmítl. Neměl jsem odvahu, přiznal upřímně po letech.
Nechtěl opustit rodinu a vlastně ani neměl pocit, že musí utíkat – doma ho lidé nosili na rukou a sportovní svaz mu umožňoval jezdit po turnajích. Jan Kodeš v sobě nenašel důvod, proč zahodit reprezentaci své země a začít nový život v cizině.
Z dnešního pohledu se to může zdát nepochopitelné – vždyť mnozí jeho kolegové později emigrovali za oceán a získali americká občanství. Kodeš však zůstal. A tak se stalo, že když v roce 1980 jeho generace vybojovala pro Československo historický Davis Cup, byl Jan jediným z vítězného týmu, kdo po kariéře zůstal natrvalo žít doma.
Války na kurtu
Wimbledonský ročník 1973, který Kodeše proslavil, byl zvláštní nejen bojkotem. I bez konkurence legend typu Rod Laver či Ken Rosewall to byla pro Jana očistná cesta plná pastí. Hned čtvrtfinále se málem stalo osudným: devatenáctiletý Ind Vijay Amritraj, na trávě jako doma, přivedl československého šampiona až na pokraj porážky.
V rozhodující páté sadě vedl Amritraj 5:4 a 30:15 při Kodešově podání – dva míčky od vítězství. Jan zahrál riskantní kraťas, soupeř ho doběhl a přehodil ho lobem. Kodeš v zoufalství ucouvl a odpověděl vysokým lobem nazpět. Oslňující slunce soupeři překazilo smeč a míček zapadl do sítě.
Místo mečbolu bylo srovnáno na 30:30. Kodeš nakonec v euforii získal pátý set poměrem 7:5. V semifinále čekal domácí miláček publika Roger Taylor – zkušený Angličan a nebezpečný levák, který předtím vyřadil i mladého Björna Borga. Další pětisetová bitva. Za stavu 4:5 v pátém setu musel Kodeš odvracet, a do toho přišla nepříjemná pauza: rozhodčí kvůli mrholení zápas přerušil právě ve chvíli, kdy měl Taylor navrch.
Jan seděl v šatně a hlodal v něm červík obav: co když mu po pauze publikum pomůže k obratu? Naštěstí po návratu na kurt zachoval chladnou hlavu – servíroval chytře do těla, nenechal se rozptylovat. Rozhodující sadu ovládl 7:5 a postoupil do finále.
Finále s Metrevelim, byť třísetové, nebylo procházkou růžovým sadem. Jan dobře věděl, že Gruzínec hrající za SSSR je nebezpečný. A přesně tak k němu přistoupil. Soustředěně, takticky, bez zbytečných parádiček. V prvním setu svého soupeře zaskočil a vyhrál 6:1. V druhé sadě se strhl boj až do stavu 8:8 na gamy – tehdy se hrál tie-break až za tohoto stavu – a Kodeš ho zvládl. Třetí set už dotáhl 6:3.
Po Wimbledonu 1973 patřil Kodeš k absolutní špičce – vyšplhal na 5. místo světového žebříčku. Další grandslam už však nevyhrál. Dvakrát byl ještě ve finále US Open (1971 prohrál s Američanem Stanem Smithem, 1973 s Australanem Johnem Newcombem), ale na nejvyšší metu už nedosáhl.
Postupně se začala prosazovat nová generace fenomenálních hráčů – Björn Borg, Jimmy Connors, později John McEnroe. Kodešovi táhlo na třicet a udržet krok s mladšími, rychlejšími soupeři bylo rok od roku namáhavější. Přesto zůstal po celá 70. léta československou tenisovou jedničkou. Teprve roku 1979 ho na trůnu vystřídal mladší Ivan Lendl, budoucí ikonický šampion 80. let. Jan předal vládu nástupci a sám dohrával kariéru spíše pro radost ze hry. Rozlučku si ale schoval famózní.
Rok 1980. Finále Davis Cupu, Praha. Československo vs. Itálie. Kodešovi je 34 a celou sezónu už ví, že po Davis Cupu ukončí aktivní kariéru. Do finále se probojoval tým ve složení Lendl, Šmíd, Složil, Kodeš. Mladí lvi Lendl se Šmídem obstarali většinu bodů. Jan byl v týmu spíš jako zkušená opora a hrající mentor.
Jenže den před rozhodujícími zápasy zasáhla nečekaná komplikace: Tomáš Šmíd se přiotrávil jídlem, porce rybího filé mu způsobila těžkou nevolnost. Naděje celého národa visely na vlásku. Pokud by Šmíd nemohl do nedělní dvouhry nastoupit, musel by Kodeš po roce zase skočit do ostrého zápasu – proti nejlepšímu Italovi, Panattovi.
Naštěstí k tomu nedošlo. Šmíd se přes žaludeční potíže dal dohromady a nastoupil. Československo získalo rozhodující bod a poprvé v historii zvedlo nad hlavu slavnou „salátovou mísu“ pro vítěze Davisova poháru.
Druhý dech s novým srdcem
Raketou však Kodeš mávat nepřestal. Hned po skončení kariéry pokračoval jako nehrající kapitán daviscupového týmu a předával zkušenosti svým nástupcům. Stál i u zrodu prvního velkého mužského turnaje ATP na československé půdě – Čedok Open v Praze, který v 80. letech přivedl na Štvanici světové hvězdy a jako vůbec první turnaj za železnou oponou vyplácel odměny v dolarech.
Když přišla sametová revoluce a otevřely se hranice, devadesátá léta ho zastihla v nové roli: stal se prezidentem Českého tenisového svazu (1994–1998). Málokdo mohl českému tenisu dát víc než právě Jan Kodeš. Obětoval mu zdraví i srdce – a to doslova.
Léta běžela a slavný tenista pomalu stárnul. Neustálý pohyb, stres a možná i dědičné dispozice si vybíraly daň na jeho srdci. Přes veškerou kondiční péči začalo selhávat. Po roce 2010 se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že lékaři rozhodli o nutnosti transplantace. Na operační sál Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze ho vezli v roce 2014.
Bylo mu 68 let. Tentokrát neležel Jan Kodeš na zádech vyčerpán po pětisetové bitvě, nýbrž před životně důležitým zákrokem, odkázaný na cizí pomoc. Chirurgové otevřeli jeho hrudník a vyjmuli unavené srdce, které tolikrát bilo pro vítězství. Nahradili je novým – darovaným. Operace se podařila.A tak Jan Kodeš dál chodí na tenisové kurty, kdykoli mu to zdraví dovolí.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kode%C5%A1
https://www.sport.cz/tag/jan-kodes-14647
https://www.reflex.cz/clanek/archiv/70044/zivot-se-dvema-srdci.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/178114/legendarni-tenista-kodes-o-emigraci-novem-srdci-i-covidu.html
https://www.denik.cz/tenis/slavny-tenista-kodes-je-po-transplantaci-srdce-zakrok-byl-uspesny-20141002.html
https://www.tennis.com/news/articles/player-boycott-or-not-jan-kodes-1973-wimbledon-triumph-was-for-real
https://www.kodes-tennis.com/en/opponents.html
