Článek
Bohumil Laušman. Jméno, které kdysi patřilo k nadějím poválečného Československa. Syn venkovského učitele z východočeského Žumberka, od mládí zapálený pro myšlenky sociální spravedlnosti.
Už ve třiceti vstoupil jako poslanec do parlamentu první republiky. Psal se rok 1935 a mladý Laušman z parlamentní lavice neúnavně hájil zájmy chudých. Netušil, jak brzy jeho vlast pohltí temnota. V březnu 1939 se republika rozpadla pod nacistickou okupací. Demokracie zhasla. Laušman musel prchnout z domova, pokud nechtěl skončit s želízky na rukou už tehdy.
Za druhé světové války se přidal k československému odboji v exilu. V Londýně zasedal ve Státní radě československé exilové vlády. Na dálku pomáhal parašutistům vyslaným do okupované vlasti – díky své znalosti východočeského kraje poskytoval adresy a kontakty pro jejich nebezpečné mise.
V roce 1944 se dokonce sám vydal do víru bojů: na Slovensku se jako člen štábu partyzánského hnutí zúčastnil zoufalého Slovenského národního povstání proti nacistům. Bojoval za svobodu své země se zbraní v ruce.
Možná myslel na svou ženu Julii a malé dcerky, které zůstaly doma. Jeho žena Julie totiž takové štěstí neměla – zatímco on pracoval pro exilovou vládu, gestapo ji zatklo a šest dlouhých let věznilo v nacistickém koncentračním táboře.
Pak přišel mír. Laušman se vrátil domů jako hrdina. Psal se rok 1945 a on stanul po boku Edvarda Beneše a dalších vůdců obnovované republiky. Stal se ministrem průmyslu v nové vládě, pomáhal prosazovat rozsáhlé znárodňování klíčového průmyslu – krok, který si vyžadovala poválečná obroda země, ale který ho sblížil s komunisty v jedné vládní Národní frontě.
Byl populární: v roce 1946 po něm dokonce pojmenovali dva uhelné doly – Důl Laušman I a II. Jeho jméno se skvělo nad vjezdem do hlubinných šachet, symbolem nové doby. Netušil, že za pár let bude totéž jméno úřady proklínáno a z dolů odstraněno.
Ve volbách 1946 sociální demokraté získali významný vliv a Laušman patřil k jejich předním tvářím. Byl ctižádostivý, ale rozvážný. Jako politik hledal kompromisy – a právě to ho roku 1947 vyneslo až na post předsedy České strany sociálně demokratické.
V únoru 1948 však republiku zachvátila politická krize. Komunisté vedení Klementem Gottwaldem uchopili moc. Laušman, jako šéf sociálních demokratů, stál mezi mlýnskými kameny: část jeho strany chtěla spojení s komunisty, část se děsila ztráty nezávislosti. Laušman tehdy balancoval na tenkém laně. Nakonec svolil ke vstupu do nové vlády Národní fronty – přijal titul místopředsedy vlády v Gottwaldově kabinetu.
Snad doufal, že zevnitř uhlídá aspoň zbytky demokracie. Jenže demokracie už byla mrtvá. V březnu 1948 zemřel Jan Masaryk za podivných okolností a spolu s ním odešel i poslední symbol svobodné politiky. Laušman v takové vládě vydržel pouhé čtyři měsíce. V červnu 1948 se všech funkcí vzdal a odešel z politiky – tušil, že další na řadě budou nepohodlní sociální demokraté.
Nastoupil jako ředitel elektráren v Bratislavě, daleko od centra dění. Tam ho ale dlouho nenechali. Začala se stahovat smyčka. Komunistická státní bezpečnost už osnovala plány, jak se zbavit možných odpůrců nového režimu. V roce 1949 zatkli majora Jaromíra Nechanského – válečného hrdinu, parašutistu a také Laušmanova zetě.
Laušman pochopil, že jde do tuhého. Rozhodl se pro útěk na Západ, chtěl vzít celou rodinu. V noci utíkal se ženou a dcerou přes hranice, ale osud byl krutý – jemu jedinému se podařilo proběhnout do svobodného pásma. Jeho žena Julie a mladší dcera Věra byly zadrženy a uvězněny.
Po šesti letech v nacistickém lágru tak Julie opět skončila za mřížemi, tentokrát ve své vlastní zemi. Utekl, aby mohl bojovat za svobodu dál – ale cena, zaplacená jeho rodinou, byla strašná.
Na konci roku 1949 se Bohumil Laušman ocitl v exilu sám. Zvolil si neobvyklou cestu: namísto Londýna či Ameriky zamířil do Jugoslávie. Tamní vůdce Josip Broz Tito se právě rozešel se Stalinem, takže Jugoslávie byla jedinou socialistickou zemí, která si v roce 1949 dovolila neposlouchat Moskvu. Laušman v Titovi viděl spojence – věřil v jinou, lidštější verzi socialismu. Ve svých veřejných vystoupeních se ztotožňoval s titovskou cestou.
Snil o tom, že díky ní jednou přivede Československo zpět k demokracii, postupně a bez Stalinova diktátu. Dokonce plánoval založit vlastní exilovou rozhlasovou stanici, která by konkurovala Hlasu Ameriky a Rádiu Svobodná Evropa. Chtěl své myšlenky šířit éterem domů, povzbudit lidi a podkopat komunistický režim. Jenže nadšení brzy zchladlo.
Jugoslávci mu žádný vysílač nakonec nepřidělili. A i ostatní českoslovenští exulanti na něj zpočátku hleděli podezřívavě. Byl to bývalý ministr, který ještě pár měsíců po Únoru 48 seděl ve vládě s komunisty – mnozí mu nedůvěřovali. Laušman se ocitl v izolaci, navíc v cizí zemi stižené vlastními problémy. Byl osamělý. Stýskalo se mu. Jeho žena a dcery zatím v komunistickém Československu trpěly neznámo kde a on neměl způsob, jak jim pomoci.
Postupem času se jeho postavení v exilu zlepšilo – navázal kontakty s dalšími sociálními demokraty v zahraničí a po dvou letech se rozhodl přesídlit do Rakouska, blíž československým hranicím. Tito mu v tom nebránil, jen ho varoval: Drž se dál od hranic. Laušman se usadil nejdřív v Innsbrucku, pak v Salcburku.
Naděje ho stále neopouštěla, ale v duši se mu usazoval smutek a zoufalství. Rakouské prostředí bylo plné špionů a on to věděl. Žil sám v podnájmu, občas mu vypomáhala hospodyně.
Večer co večer ho pronásledovaly myšlenky na rodinu: kde asi jsou? Co s nimi je? Pil více, než by měl – alkohol otupoval bolest a výčitky svědomí. Snažil se navázat spojení domů, jakoukoli cestu, jak dostat ženu a dcery na Západ.
Dokonce prý sháněl pašeráky, kteří by za peníze pomohli rodinu převést přes hranice. Jeho dopisy zůstávaly bez odpovědi. Každý neúspěch ho srážel do propasti beznaděje.
A právě tehdy, v předvánočním čase roku 1953, číhala Státní bezpečnost. Československá rozvědka o něm měla detailní zprávy – věděla, že Laušman je zlomený, osamělý a stýská si po domově. Věděli přesně, kolik skleniček alkoholu mu stačí, aby se nemohl bránit. A měli i plán, jak ho dostat.
Dne 18. prosince 1953 schválil ministr vnitra Rudolf Barák tajnou operaci: únos Bohumila Laušmana zpět do Československa. Akcí byl pověřen šéf rozvědky ve Vídni Miroslav Nácvalač, vystupující pod krycím jménem Kubeš, s týmem několika agentů a rakouských spolupracovníků.
Večer 23. prosince 1953 zaklepal v Salcburku na dveře Laušmanova bytu starý známý. Rakušan krycím jménem Günther se tvářil přátelsky – přišel prý na skleničku a přinesl novinky z Prahy. Laušman, hladový po jakémkoli kontaktu s domovem, mu bezelstně otevřel.
Láhev vína se brzy vyprázdnila a Bohumil cítil, že hlava se mu motá víc než obvykle. Do nápoje mu nenápadně nasypali drogu. Krátce před půlnocí už stěží vnímal okolí. Musíš se trochu projít na vzduch, pobízel ho falešný přítel. Venku čekalo auto. Laušman, napůl v mdlobách, byl zmanipulován a nastoupil do vozu.
Vzápětí se na něj sesypali další dva muži. Ucítil na zápěstích pouta a hrubá síla ho přimáčkla k sedadlu. Motor zahučel.
Vůz překročil hranici v sovětské okupační zóně Rakouska, kde už na únosce čekala posila – sovětští vojáci poskytli další vůz a ozbrojený doprovod na cestu přes Slovensko. Omámený Laušman se probral k vědomí jen na pár kratičkých okamžiků.
Pokaždé mžoural očima a snažil se pochopit, co se děje. Vedle něj seděl neznámý důstojník (kapitán Nácvaláč osobně dohlížel na svou kořist) a tiše ho sledoval. Později Nácvaláč do hlášení napsal: „Laušman dal během cesty několikrát najevo, že je přesvědčen, že jedná s Američany, kteří ho vezou na jednání do Innsbrucku.“ Zřejmě ani ve snu nechtěl uvěřit, že padl do rukou StB. Skutečnost však byla jiná – dramaticky jiná.
Ráno 24. prosince 1953 se nad Prahou rozednívalo šedivé zimní ráno. V 8:45 se mohutná brána věznice Praha-Ruzyně otevřela a dovnitř vjel vůz s omámeným Bohumilem Laušmanem. Po pěti letech se tak vrátil do vlasti, kam se tolik chtěl podívat – ale v poutech a proti své vůli.
Místo šťastných Vánoc s rodinou čekala Laušmana mrazivá samota vězeňské cely. Když se probral z drogového opojení, obklopovaly ho už jen holé zdi a za mřížemi stál dozorčí. Ticho rušil jen vzdálený ozvěnou tlumený zpěv vánočních koled z vězeňské kaple.
Výslechy začaly okamžitě. Státní bezpečnost měla s Laušmanem velké plány – chtěli ho využít v monstrprocesu proti „zrádcům“ ze sociální demokracie. Obviňovali ho, že na Západě zosnoval širokou protistátní síť, že snad dokonce řídil špiony a připravoval sabotáže.
Laušman přiznal jen to, co byla pravda: ano, v exilu se snažil pracovat proti komunistickému režimu, protože doufal v jeho pád či reformu. Byl jsem v kontaktu se západními zpravodajci, ale jen proto, že mě po útěku vyslýchali, hájil se. Nikdy prý vědomě nespolupracoval se špiony, nechystal žádné puče ani spiknutí.
Po dlouhých měsících výslechů si nakonec vyšetřovatelé uvědomili, že soudní proces by byl rizkový. Možná jim Laušman nepřipadal dost významný pro velké divadlo, možná se báli, že by při soudu zazněly nepříjemné pravdy o komunistickém nátlaku na sociální demokracii. Rozhodli se proto pro jinou strategii.
Jednoho dne přišli za vyčerpaným vězněm s nabídkou. Když veřejně vystoupí a zavrhne Západ i exilové kolegy, oni mu na oplátku ušetří život, propustí rodinu z vězení a případně i jeho samotného časem omilostní.
Věděl, že podobné sliby od StB jsou nejisté. Ale myšlenka na ženu a dcery za mřížemi byla nesnesitelná. Už jednou je ztratil – nemohl dopustit, aby trpěly dál kvůli němu. A tak, se sevřeným hrdlem a těžkým srdcem, přistoupil na jejich podmínky.
Dne 15. května 1954 v předvečer prvních komunistických voleb se v Praze konala podivná tisková konference. Před televizními kamerami a rozhlasovými mikrofony tam usadil režim svoji trofej – Bohumila Laušmana osobně. Pohublý muž se sklopenýma očima přečetl předem připravené prohlášení.
Prohlásil, že se vrátil dobrovolně a že západní emigraci zatracuje. Jeho hlas zněl monotonně, jako by z něj vyprchal všechen vzdor. „Čtyři roky v zahraničí mi otevřely oči,“ říkal do mikrofonů. „Poznal jsem marnost, ba nebezpečné a pošetilé důsledky všeho, co souvisí s ilegálním odbojem.“
Věty, které mu vnitřně musely být proti srsti, zazněly éterem do celého národa. Režim zatleskal: propaganda triumfovala. Laušman veřejně označil své někdejší spolubojovníky za blázny a zrádce. Byla to lež vynucená vydíráním, ale zazněla. Bohumil Laušman zradil sám sebe, aby zachránil své milované.
Sliby však měly háček. Julie Laušmanová a obě dcery byly v červenci 1954 propuštěny na svobodu. Utrápená žena se po pěti letech dočkala shledání se svými dcerami. Domů se vrátila i starší Olga, i když v srdci už navždy nosila jizvu – její manžel, major Jaromír Nechanský, byl mezitím po roce věznění popraven v červnu 1950 jako „špion“.
Rodina Laušmanových si tedy prošla očistcem, ale alespoň zůstala spolu a naživu. Pro Bohumila samotného však komunisté svůj slib nesplnili. Místo propuštění ho drželi dál v izolaci. Jako by ho chtěli vymazat ze světa potichu. Tři roky o něm veřejnost neslyšela.
Až v září 1957 probleskla krátká zpráva: krajský soud v uzavřeném jednání odsoudil B. L. za velezradu a vyzvědačství k 17 letům vězení. Žádné další detaily. Jméno kdysi významného politika zmizelo z novin i učebnic. Teď byl jen číslem v rejstříku vězňů na Ruzyni.
Laušman seděl v těžkém žaláři přes deset let. Čas plynul úmorně pomalu. V roce 1960 komunisté vyhlásili velkou amnestii dvanáct let od Vítězného února – propustili tisíce vězňů. Laušmana nechali sedět. Další dílčí amnestie 1962 – opět nic. Teprve počátkem roku 1963 svitla drobná naděje.
Přišel květen 1963. Venku rozkvétaly stromy a Praha se chystala oslavit Den osvobození – to datum muselo Laušmana hořce bodnout u srdce. 8. května tomu bylo přesně 18 let, co skončila válka, za kterou bojoval. Tehdy v květnu 1945 stál jako mladý politik na tribuně a jásal s ostatními nad porážkou nacismu. Nyní, 8. května 1963, seděl o samotě v cele. Tou dobou měl už téměř jisté, že bude brzy volný muž – amnestie prý bude vyhlášena každým dnem.
Dozorci se na něj začali méně mračit. Dokonce mu večer přinesli dárek: balíček cigaret. Po tolika letech obyčejná cigareta! Laušman sáhl po tabáku s vidinou malého rozptýlení.
V noci se Bohumil Laušman zničehonic zhroutil na betonovou podlahu. Svědectví z té cely se různí. Jeho spoluvězeň Štefan Pagáč později vypověděl, že cigarety byly otrávené – napuštěné jakousi toxickou látkou, která Laušmana pozvolna usmrtila.
Jiná verze hovoří o tajné droze: uprchlý důstojník StB Josef Frolík ve své paměti píše, že vězeňského lékaře tehdy napadlo vyzkoušet na Laušmanovi nový halucinogenní preparát vyvinutý pro výslechy – a že právě na 8. května 1963 připravili v Ruzyni zvrácený experiment.
Jisté je jen to, že spoluvězni slyšeli v noci z Laušmanovy cely dusivé zvuky a úpění. Sanitář, který donesl večer čaj z ošetřovny, ho prý potají varoval, ať ho nepije – ale marně. Laušman dostal křeče, ztratil vědomí a zůstal hodiny ležet bez pomoci. Dozorci celou noc nevzali na vědomí volání o pomoc. Teprve k ránu 9. května 1963 otevřel lékař dveře cely a nalezl už jen nehybné tělo.
Oficiální zpráva uvedla prostě: infarkt myokardu. Soudní pitva to potvrdila. Tak zněla poslední lež v příběhu Bohumila Laušmana.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Lau%C5%A1man
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/clanky/odluky-osob.pdf
https://www.novinky.cz/clanek/historie-dramaticky-zivot-ministra-lausmana-utekl-na-zapad-zpet-do-ceskoslovenska-ho-unesli-40282768
https://pardubice.rozhlas.cz/politici-regionu-8367734/2
https://www.politickeprocesy.cz/cs/osoba/lausman-bohumil-7d4dYh
https://www.mujrozhlas.cz/rozhovor-na-aktualni-tema/bohumil-lausman-posledni-predseda-socialnedemokraticke-strany-pred-unorem
https://theses.cz/id/vsi5tq/STAG69366.pdf?lang=cs
