Článek
Najednou jsem v rukou nedržela jen fotoaparát, ale i osud nevěsty, a musela se rozhodnout, zda obrazně i doslova stisknu spoušť.
Byla to svatba jako z pohádky: červencové slunce zalévalo zámeckou zahradu, ve vzduchu voněly pivoňky a smyčcové kvarteto tlumeně hrálo. Nevěsta Eva působila étericky, Adam se na ni díval s takovým obdivem, že to bralo dech. Přesně kvůli takovým párům svou práci miluju – já jen zaznamenávám jejich pohádkový den.
Asi půl hodiny před obřadem jsem si odvedla ženicha stranou na snímky detailů. Manžetové knoflíčky, květ v klopě – a hlavně prstýnky. Adam si odložil mobil na malý kamenný stolek vedle krabičky s prsteny, aby si upravil motýlka. „Za minutku jsem zpět,“ mrkl a odběhl pro sklenku vody.
Měla jsem několik minut na perfektní záběr. Prstýnky jsem naaranžovala na sametovou podušku, telefon nechala v pozadí. Objektiv jsem nastavila tak, aby prsteny byly ostré a mobil příjemně rozostřený. Kompozice dokonalá.
V okamžiku, kdy jsem chtěla zmáčknout spoušť, displej telefonu zablikal – dorazila nová zpráva. Ačkoli byl mobil v pozadí, moje fotografické oko vycvičené v detailech rozpoznalo náhled.
Odesílatel: „Srdíčko“
Text: „Nemůžu zapomenout na včerejší noc. Byla chyba, ale stála za to. Miluju tě. Ozvi se, až to bude za tebou.“
Ztuhla jsem s prstem na tlačítku. Znovu jsem přeostřila – tentokrát ostře na všechno: prsteny i displej. KLIK. Závěrka cvakla do ticha zahrady jako výstřel. Fotka v plném rozlišení – prstýnky symbolizující lásku a hned za nimi nevyvratitelný důkaz zrady.
Adam se vrátil s úsměvem od ucha k uchu, popadl telefon a odešel k se chystat k oltáři. Za deset minut měl říct Evě „ano“.
Co teď? Myšlenky vířily. Nejsem tu, abych ničila svatby. Pokud to povím, zničím den – možná celý život. Když budu mlčet, nechám Evan nechat si vzít lháře. Co je horší?
Pohledem jsem vyhledala nevěstu. Eva, ruku v ruce s otcem, zářila a hledala Adama očima. Ten obraz rozhodl.
Nešla jsem za ženichem. Zamířila jsem k Evině sestře – svědkyni. „Dobrý den, já jsem Markéta, fotografka,“ šeptla jsem. „Musíte něco vidět, než vaše sestra dorazí k oltáři.“ V jejích očích se zračilo pochybování, ale z mých musela vycítit vážnost situace. Ukázala jsem snímek. Tvrdě zbledla, popadla fotoaparát a spěchala k nevěstě.
Z povzdálí jsem sledovala, jak Eva ztrácí úsměv. Smyčce právě spustily pochod. Absurdní.
Hudba náhle utichla. Eva se sama objevila u altánu, v ruce držela můj fotoaparát. Make-up jí stékaly slzy, ale stála rovně. Nešla uličkou. Zamířila rovnou k Adamovi.
Bez křiku mu podala fotoaparát tak, aby viděl displej. Barva mu z tváře zmizela. Eva se obrátila k hostům: „Moc se omlouvám. Svatba se ruší,“ prohlásila třesoucím se, ale jasným hlasem. „Zdá se, že můj nastávající měl včera trochu jinou rozlučku, než jsem si myslela.“ Hodila kytici na zem a odešla – ruku v ruce se sestrou.
