Článek
Kostymérna „Pohádka“ je dětským rájem – pro mě však spíš peklem. Mezi třpytivými šaty princezen a superhrdinskými obleky navádím Aničku (8) s Tomášem (6) co nejblíž k levnějším modelům. Jejich oči planou nadšením, já zkoumám cenovky. Být matkou-samoživitelkou znamená dělat bleskovou, neviditelnou matematiku.
„Mami, tenhle Spiderman!“ žadoní Tomík nad luxusním modelem se svítícím znakem. „A já chci tu nejblyštivější Elsu!“ přidává se Anča. Vím, že tahle dvojice stojí víc, než mám na týdenní nákup. Opatrně je odvádím k přijatelnějším kouskům. „Podívejte, i tenhle Spiderman je parádní… a tahle Elsa je taky kouzelná.“
Od pultu nás sleduje majitelka – přísný drdol, ještě přísnější pohled. Čtu v jejích očích to pohrdání: zákazníci, co přehrabují levné zboží a možná nic neutratí.
Nakonec nacházíme kompromis: levnější Spidey a starší model Elsy. Děti jásají, já cítím úlevu… než dorazím k pokladně.
„Šest set padesát,“ odsekne prodavačka.
Známe ten pocit: počítala jsem s pěti sty. Vylovím každou bankovku i drobák – mám jen pět set devadesát. Schází šedesát korun a tváře mi hoří.
„Omlouvám se,“ zašeptám. „Doplatím kartou?“
Žena se nadechne, aby slyšeli všichni ve frontě: „Když nemáte ani pár stovek na kostýmy, nechoďte sem. Tohle není charita – zdržujete slušné zákazníky.“
Jak facka. Pohledy lidí pálí, dětem tuhne úsměv. „Tak… vezmeme jen jeden,“ koktám se slzami na krajíčku.
„To nebude nutné,“ zazní klidný hlas. Z fronty vystoupí muž v elegantním kabátě, položí na pult tisícikorunu. „Zaplatím to. A drobné si nechte, paní – třeba na kurz ohleduplnosti.“ Prodavačka zrudne, mlčky vrátí zbytek. Muž mi podá účtenku a zároveň mi do dlaně vtiskne vizitku. „Kdybyste toužila po změně, ozvěte se,“ šeptne a na děti mrkne.
Zůstanu stát jak solný sloup – v ruce dva kostýmy a kousek kartonu pálící do dlaně: Tomáš Vlk, HR Manager, EventFactory s.r.o.
Domů jdu s hlavou plnou otázek. Jen soucit? Doma googlím firmu – velká agentura pořádající akce pro přední společnosti. Co bych tam dělala já, která si přivydělává úklidem? Přesto vzpomínka na trapas přebije strach. Po třech dnech volám.
Pan Vlk si na mě pamatuje, pozve mě na kávu. Čekám nabídku úklidu – místo toho slyším: „Spouštíme oddělení dětských oslav. Potřebujeme někoho, kdo rozumí dětem, má fantazii, umí vyčarovat radost i z malého rozpočtu. Viděl jsem, s jakou láskou vedete své děti a jak jste se nevzdala. To hledáme.“
Nastoupila jsem nejdřív jako asistentka, rychle jsem profesně rostla. Dnes mám stabilní plat, práci, která baví, a sebevědomí, jež jsem neznala.
O rok později jsme pro klienta chystali velký městský karneval včetně stovek kostýmů. S úsměvem vytáčím číslo „Pohádky“. Ozve se známý, jedovatý hlas. Profesionálně pravím: „Dobrý den, tady Pavla Nováková z EventFactory. Měla bych pro vás velkou zakázku.“
