Dramatický příběh falešného nájemného vraha Garyho Johnsona, který se stal předlohou pro film

Onen „zabiják“ totiž ve skutečnosti pracoval pro zákon. Jmenoval se Gary Johnson a stal se legendou policejní práce v utajení. Jeho neuvěřitelný dvojí život – klidný učitel a zahrádkář ve dne, nepolapitelný „hitman“ v noci – se stal předlohou filmu Hit Man na Netflixu.

Na první pohled byl Gary Johnson obyčejný muž žijící poklidně v Houstonu. Narodil se roku 1947 a vyrostl na venkově v Louisianě, kde jeho otec pracoval jako tesař a matka byla v domácnosti. Po střední škole strávil rok ve Vietnamu jako vojenský policista a po návratu zkusil práci zástupce šerifa.

Současně však měl jiné ambice – vystudoval psychologii a získal magisterský titul. V roce 1981 se přestěhoval do Houstonu s nadějí na doktorandské studium, ale když nebyl přijat, nastoupil jako vyšetřovatel na státním zastupitelství v Harris County. Právě tato nenápadná kancelářská práce ho zavedla na dráhu, o jaké se mu ani nesnilo.

Johnson už v 70. letech pomáhal v utajení odhalovat drogové dealery a zjistil, že má pro utajené operace přirozený talent. Byl „chameleon“ – dokázal si získat důvěru zločinců a zahrát přesně tu roli, kterou od něj očekávali.

Když houstonská policie v roce 1989 poprvé potřebovala nasadit falešného nájemného vraha, padla volba právě na něj. Tehdy přišel tip na ženu jménem Kathy Scottová, laborantku, která sháněla někoho, kdo by „odklidil“ jejího manžela. Johnsonův nadřízený na něj ukázal: „Gary, ty budeš náš hitman.“

Johnson výzvu přijal. Vymyslel si alias Mike Caine a pečlivě si vytvořil novou identitu. Proměnil se v drsného motorkáře – oblékl roztrhané džíny, koženou bundu a na krk si pověsil řetěz s lebkou. S Kathy Scottovou si domluvil schůzku v bowlingové herně.

Tam mu předala fotografii svého muže a popsala, jak má vražda proběhnout. Chtěla, aby to vypadalo jako náhodné přepadení v „špatné čtvrti“, kudy manžel projížděl. Nakonec položila na stůl zálohu: 2 500 dolarů za špinavou práci.

Johnson, celou dobu napojený na skrytý policejní mikrofon, se ještě jednou vážně zeptal: „Jste si jistá, že toho muže chcete zabít?“ Když klidně přikývla, dal nenápadný signál. Během okamžiku se ze stínů vynořili policisté a šokovanou ženu zatkli přímo na místě.

Tento první případ skončil pro Scottovou tvrdým trestem – porota ji poslala za mříže na 80 let. Johnson u soudu sice svědčil, že možná ani doopravdy nechtěla svého muže zabít a celá akce jí „přerostla přes hlavu“, soud však dal jasně najevo, že objednávka vraždy je zločin sám o sobě.

Pro Garyho Johnsona znamenal případ raketový vzestup kariéry. Z nenápadného vyšetřovatele se rázem stal expertem na vraždy na objednávku. Jeho úspěch se rozkřikl a brzy si jeho neobvyklých služeb začaly vyžadovat i další policejní oddělení po celém Texasu.

Během devadesátých let a počátkem nového tisíciletí se Johnson stal legendou. V roli nájemného vraha v utajení strávil téměř třicet let a pomohl usvědčit přes 60 osob napříč společenskými vrstvami. V očích podsvětí se z Mikea Cainea a dalších jeho fiktivních alter eg stala nejžádanější vražedná zbraň v Houstonu – paradoxně však pracující pro zákon.

Jeho kolegové mu přezdívali „Laurence Olivier zločinu“, protože hereckým uměním předčil všechny ostatní agenty. Dokázal zahrát chladnokrevného profesionála tak přesvědčivě, že mu uvěřili bohaté paničky z luxusních čtvrtí i zoufalí mladíci z periferie.

„Gary se nikdy nezakoktá a nikdy neřekne nic špatně,“ vzpomínal jeden z prokurátorů, který na jeho práci dohlížel. „Přesvědčí bohaté i chudé, úspěšné i zoufalce, že je skutečný zabiják. Oblafne je pokaždé.“

Gary Johnson časem vypiloval svou metodu k dokonalosti. Často vystupoval s drsným zevnějškem – nosil paruky, umělé vousy nebo různé styly oblečení – ale stejně důležitá byla psychologie. Svým „klientům“ vždy před schůzkou nastražil nenápadný test, aby potvrdili, že vraždu skutečně chtějí objednat.

Oblíbeným trikem byla scénka s koláčem v restauraci: nenápadný kód. Johnson si například v biseru objednal kus koláče. Když si k němu přisedl zájemce o vraždu, pronesl něco jako: „To vypadá jako dobrý koláč.“ A falešný nájemný vrah s ledovým klidem odvětil svou šifrou: „Každý koláč je dobrý koláč.“

Tím nenápadně stvrdil, že rozumí zakázce – a zároveň vyzval klienta k jasnému potvrzení. Jakmile padla dohoda, předal se důkaz v podobě peněz či cenností a na skrytém záznamu zaznělo zadání vraždy, měl Johnson to, co potřeboval. Další jednotka pak mohla zasáhnout a domnělého objednavatele vraždy zadržet dřív, než někomu skutečně ublíží.

Případy, se kterými se setkal, odhalily temnou stránku lidských vášní. Žárliví manželé a manželky, zhrzení milenci, chamtiví dědicové i zoufalci zahnaní do kouta – ti všichni nakonec usedali proti nenápadnému muži s přezdívkou „Mike“ či „Jody“ a slyšeli nabídku, že jejich problém „zmizí“. Johnson se setkal s otcem, který chtěl zavraždit svou ženu i kojence kvůli pojistce.

Jiný klient, zaměstnanec ropné společnosti, plánoval inscenovat sebevraždu své exmanželky, aby získal děti do péče – zaplatil striptérce, aby ho propojila s „vrahem“, kterým byl opět Johnson, a skončil v poutech okamžitě po předání zálohy. Na seznamu byl také dospívající chlapec, který byl ochoten zaplatit za vraždu spolužáka vskutku kuriózní cenou: nabízel videohry a drobné mince.

Nevyhnul se ani bizarnímu střetu s mužem zákona – jedenáctiletý veterán policejního sboru se pokusil Garyho najmout k likvidaci své bývalé manželky, protože ho rozvod přišel příliš draho. I jeho kolega v uniformě skončil neslavně s nasazenými želízky.

Jedním z nejznámějších Johnsonových zásahů se stala aféra prominentní republikánské funkcionářky Lynn Kilroyové. Tahle dáma z vyšší společnosti otevřeně nenáviděla svého manžela, bohatého ropného magnáta, ale rozvod nepřipadal v úvahu – hrozila by ztráta milionů dolarů a možná i péče o společné miminko. Když se doslechla o „profesionálovi“, který by se mohl postarat o trvalé odstranění jejího muže, neváhala.

S agentem Johnsonem, který se jí představil pod falešným jménem Chris, si sjednala schůzku v lobby jednoho houstonského hotelu. Byla překvapivě klidná a chladnokrevná. Do detailu rozebrala svůj plán, načež z kabelky vytáhla místo hotovosti skříňku s rodinnými šperky v hodnotě astronomických 200 tisíc dolarů – záloha za vraždu vlastního manžela.

„Udělějte, co musíte,“ prohlásila ledově. Druhý den už novinové titulky křičely o zmařeném zločinu a jméno Lynn Kilroyové se ocitlo na veřejné pranýři. Když se Johnsona novináři ptali, co ho po letech v branži ještě dokáže překvapit, pokrčil rameny: „Je to pořád stejný příběh. Bohatí chtějí víc, chudí chtějí víc. Nikdy nemáme dost.“

Sám Gary začal vnímat, že nikdo není imunní vůči pokušení zkratky. „Moji zákazníci často celý život žili podle zákona, mnozí neměli ani pokutu za parkování,“ popsal fenomén, který vypozoroval. „Pak se ale dostanou do úzkých a najednou mají pocit, že jediná cesta ven je odstranit toho, kdo jim stojí v cestě.

Hledají rychlou nápravu – což je taková americká zvyklost: když si můžeme zaplatit opravu televize nebo odvoz odpadu, proč bychom nemohli zaplatit nájemnému vrahovi, aby ‚opravil‘ náš život?“ pronesl s hořkou ironií. Jeho kazetové nahrávky z tajných schůzek by vydaly na mrazivou studii – lidé na nich hovoří o vraždě věcně, jako by objednávali instalatéra. A Johnson jim trpělivě naslouchal, pokyvoval a vedl je dál, až vyslovili osudnou větu a předali obálku peněz.

Úspěchy Garyho týmu se samozřejmě staly terčem kritiky obhájců obviněných. Mnozí advokáti namítali, že jejich klienti byli do zločinu vmanipulováni a že bez agenta-provokatéra by třeba vraždu nikdy neplánovali. V některých případech zazněla obhajoba, že dotyčný procházel těžkým obdobím a „profesionální zabiják“ mu vnukl nápad, na který by sám nepřišel. Johnson ale tuto kritiku odmítal.

„Hodně lidí, co za mnou přišli, už možná nikdy nic nespáchá,“ připustil. „Ale stačí si poslechnout ty pásky. V tu chvíli, kdy se se mnou sešli, byli rozhodnutí. Nešlo je od toho odradit. Kdyby nenašli mě, našli by si někoho jiného – a to je na tom to nejděsivější.“ Díky jeho práci desítky potenciálních vrahů nikoho nezabily a místo toho sami skončili ve vězení. Každý úspěšný zásah zároveň posílil Johnsonovo postavení jako nepostradatelného experta na tyto extrémní případy.

Po letech nebezpečných her na zločince se Gary Johnson zdál být neochvějný. Nikdy nezaváhal a před žádným klientem „nezměkl“. Téměř třicet let hrál roli nelítostného zabijáka a nikdy neustoupil z povinnosti dovést zločin do konce – tedy až do jednoho osudového setkání, které otřáslo jeho zásadami.

Stalo se to koncem 90. let. Johnson tehdy dostal hlášku od kolegů: v jedné houstonské kavárně Starbucks se mladá žena shání po někom, kdo by zabil jejího partnera. Na první pohled rutinní začátek dalšího případu – jenže tentokrát bylo vše jinak. Než se s dotyčnou vůbec sešel, zjistil si o ní více. Ukázalo se, že tato žena je obětí domácího násilí.

Její přítel ji dlouhodobě týral a ona se cítila uvězněná ve vztahu, ze kterého nešlo odejít. Strach o život ji dohnal k zoufalému kroku – začala se vyptávat, zda by někdo „nevyřešil“ jejího tyrana nadobro. Když se tahle informace dostala k policii, oslovili samozřejmě Garyho. Ten si připravil obvyklou legendu a setkal se s ní jako „nájemný vrah“ ochotný pomoci.

Seděli spolu u stolu v rušné kavárně, ale místo obvyklého scénáře nastal vnitřní konflikt. Přes tmavou image drsňáka viděl před sebou zlomeného člověka – vyděšenou ženu plnou modřin a zoufalství, která možná nepotřebovala trest, ale záchranu.

Johnson věděl, že podle pravidel by teď měl získat od ní objednávku vraždy a předat ji spravedlnosti jako všechny předtím. Ale dokázal by tentokrát s čistým svědomím poslat za mříže oběť, ne pachatele? V duchu to musel rozhodnout během okamžiků. A rozhodl se prolomit svou roli. Udělal něco, co od něj nikdo nečekal – odmítl ji vlákat do pasti.

Místo toho jí tiše doporučil pomoc. Napojil ji na sociální služby, zařídil kontakt s terapeutem a pomohl jí ukrýt se i s dětmi do bezpečného azylového domu. Spikl se tentokrát ne proti ní, ale proti násilníkovi, kterého se úřady následně snažily dostat mimo dosah jeho oběti.

Když se zpráva o tomto neobvyklém gestu dostala k novinářům, kteří Johnsonovu kariéru sledovali, sotva věřili vlastním uším. „Největší nájemný vrah v Houstonu právě změkl,“ žertoval reportér magazínu Texas Monthly, který Johnsona dlouhodobě zpovídal. Gary jen pokrčil rameny a řekl: „Tentokrát ano.“ Bylo to poprvé – a podle všeho i naposledy – co při akci v utajení nepadlo zatčení.

Gary Johnson pokračoval ve službě až do konce 2010. let a během své kariéry pomohl zmařit bezpočet plánovaných vražd. Nikdy osobně nikoho nezabil, přesto sehrál klíčovou roli v desítkách případů vražd – přesněji řečeno vražd, ke kterým díky němu nedošlo. Jeho dvojí život zůstal pro veřejnost z velké části utajen až do roku 2001, kdy o něm novinář Skip Hollandsworth publikoval rozsáhlý profil.

Čtenáři se tehdy dozvěděli o skromném pánovi, který ráno krmí své zlaté rybky a kočky Id a Ego, učí večer studenty psychologie – a odpoledne nasazuje drsnou vizáž, aby sehrál roli zabijáka s přízviskem „všechno je domluveno“. Při pohledu na jeho poklidný soukromý život (dokonce se hlásil k buddhismu a miloval zahradničení) nikdo nečekal, jaké extrémy zažívá v práci. Možná právě díky tomu dokázal tenhle tichý, třikrát rozvedený „samotář s dobrým srdcem“ tak dlouho úspěšně balancovat na hraně zákona a zločinu, aniž by se sám zlomil.

Jeho neobyčejný příběh nakonec zaujal i filmaře. Režisér Richard Linklater se rozhodl volně převyprávět Johnsonovy zážitky ve filmu, který příznačně dostal název Hit Man (v češtině uváděný jako Vrah naoko). Hollywoodské zpracování sice přidává romantickou zápletku, jakou skutečný Gary Johnson nikdy nezažil, přesto v mnohém vychází z reality. Ve filmu zaznívají autentické detaily – od kódové fráze s koláčem až po závěrečnou scénu, kdy hlavní hrdina odkládá pistoli, protože pochopí, že někdy je pomoc silnější než zákon.

Skutečný Gary Johnson se konce svého příběhu na filmovém plátně už nedočkal – zemřel v roce 2022, tiše a stranou pozornosti.

Zdroje:

https://people.com/hit-man-true-story-8652706

https://www.gq.com/story/is-hit-man-a-true-story-well-sort-of

https://www.vanityfair.com/hollywood/story/hit-man-the-real-story-of-gary-johnson-glen-powells-fake-assassin

https://decider.com/2024/06/07/hit-man-true-story-real-gary-johnson-glen-powell-movie-accurate/