Článek
Můj život byl vždycky takový. Tichý, uspořádaný, bezpečně schovaný mezi stránkami knih. Nikdy jsem se nevdala, nemám děti. Procestovala jsem svět v románech Julese Verna, zamilovala se s Jane Austenovou a vyřešila spousty vražd s Agathou Christie. Bylo to bezpečné. Žít životy jiných je mnohem jednodušší, než žít ten vlastní. Jenže poslední dobou, když zavřu knihu, cítím, že jsem byla ve svém životě jen divačkou.
Jednoho dne nám pošta doručila krabici knih s krátkým dopisem. Starší pán v něm psal, že posílá knihy z pozůstalosti své ženy, pro které nemá místo. Jak jsem je jednu po druhé zpracovávala, narazila jsem na sbírku básní. Na lístku uvnitř byl podpis a věnování. S opravdu prastarým datem. Z čiré zvědavosti jsem knihou prolistovala. A mezi stránkami, u básně o nenaplněné lásce, ležela malá, černobílá fotografie.
Zvedla jsem ji. Byla na ní mladá dívka, mohlo jí být tak osmnáct. Smála se do objektivu a v očích měla takovou jiskru, takovou radost ze života, až to bralo dech. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, na koho se to vlastně dívám. Byla to moje matka.
Ale byla to verze mé matky, kterou jsem nikdy nepoznala. Já si ji pamatovala jako praktickou, trochu přísnou a často unavenou ženu. Po otcově brzké smrti se uzavřela do sebe a veškerou energii věnovala mně. Nikdy se nesmála takhle bezstarostně.
A vedle ní stál mladý muž. Nebyl to můj otec. Štíhlý, v jednoduchém obleku, a díval se na ni s takovou neskrývanou láskou, že mě u srdce zabolelo. Otočila jsem fotku. Na zadní straně bylo úhledným písmem napsáno: „U Černé věže, léto 1958. Navždy.“
Kdo byl ten muž? Co se s nimi stalo? Proč „navždy“ netrvalo navždy? A proč byla ta fotka schovaná zrovna v téhle knize, v básni o ztracené lásce? Otázky se mi rojily v hlavě a já jsem na žádnou z nich neznala odpověď.
Celý život jsem si myslela, že svou matku znám. Ale znala jsem jen jednu její verzi. Tu, která přišla potom. Po tomhle muži, po téhle lásce. Najednou jsem měla pocit, že jsem byla divákem nejen v knihách, ale i ve svém vlastním domově. Žila jsem vedle hlavní hrdinky velkého milostného románu a ani jsem to netušila.
Držela jsem tu fotku v ruce a dívala se na ten šťastný pár. První pocit byl smutek. Smutek za svou matku, za to, co ztratila. Ale pak, pomalu, ten smutek začal ustupovat a nahradil ho jiný, nečekaný pocit. Byl to úžas a hluboká něha.
Moje matka nebyla jen ta unavená žena, co se obětovala pro svou dceru. Byla to dívka, která se smála u Černé věže. Dívka, která milovala a byla milována. Její život nebyl prázdný.
A v tu chvíli mi to došlo. Já nejsem jiná. Můj život taky není prázdný jen proto, že se nepodobá románům, které čtu. Každý život, i ten nejtišší, má své vlastní, skryté příběhy. Své vlastní velké lásky, i ty nenaplněné. Své vlastní záhady.
Když jsem se vrátila nahoru do knihovny, dívala jsem se na lidi mezi regály jinak. Každý z nich byl jako kniha, kterou si nemůžete půjčit. Kniha se svými vlastními, skrytými kapitolami.
