Článek
Ta zahrada je jejich království. Všechno tu má svůj řád. Dokonale zastřižený trávník, úhledné záhonky s rajčaty, o které táta pečuje s větší láskou než o vlastní auto. Maminka pobíhá mezi kuchyní a terasou, neustále se ptá, jestli něco nepotřebujeme, a rovná příbory, které už dávno leží rovně. Je v tom láska, spousta lásky. Pocit, že dokud jsem na jejich území, jsem pořád ta malá holka, které je potřeba utřít pusu a říct jí, ať si vezme svetr, aby nenastydla.
Poslední rok pro mě byl peklo i ráj zároveň. Dala jsem výpověď v korporátu, kde jsem se cítila bez energie, a vsadila všechno na jednu kartu: svůj sen o malém knihkupectví s kavárnou. Mám podnikatelský plán, mám vyhlédnutý prostor, mám vášeň, která mě žene dopředu. Co nemám, jsou peníze. Banka se na můj „romantický projekt“ dívá skepticky a já už několik týdnů nespím, protože přemýšlím, kde sehnat počáteční kapitál. A naši to samozřejmě vědí.
Sedíme u stolu, dojedli jsme. Táta si otře pusu ubrouskem, odloží ho vedle talíře a podívá se na mě tím svým vážným, otcovským pohledem. Tím pohledem, který vždycky předchází nějakému zásadnímu prohlášení.
„Klárko, mluvili jsme o tom s mámou,“ začne a mamka povzbudivě přikývne. „Vidíme, jak se trápíš s těmi penězi. A chceme ti pomoct.“
V tu chvíli se mi sevře srdce nadějí. Možná mi opravdu rozumí. Možná vidí, jak moc mi na tom záleží.
„Dáme ti ty peníze, co potřebuješ na rozjezd,“ pokračuje táta. „Ale má to jednu podmínku.“
Čekám.
„Vstoupím do toho s tebou. Budu mít ve firmě většinový podíl, jednapadesát procent. Jen pro jistotu, víš? Abych dohlédl, že to vedeš správně a že o ty peníze nepřijdeme. Přece jen, je to byznys, ne nějaké hraní.“
Ta věta visí ve vzduchu mezi námi. Mezi vůní grilovaného masa a bzukotem včel. „Abych dohlédl, že to vedeš správně.“
V první chvíli necítím vztek. Cítím jen obrovské, hluboké zklamání. Je to jako dostat facku od někoho, od koho čekáte pohlazení. Celou tu dobu, co jsem jim vyprávěla o svém snu, o každém detailu, o výběru kávy, o kurzech pro začínající autory, které bych tam chtěla pořádat… celou tu dobu mě neposlouchal. Neviděl moji vášeň. Viděl jen riziko. Neviděl dospělou ženu, která si jde za svým, ale malou holku, která si chce hrát na obchod a on na ni musí dohlédnout.
V hlavě mi běží tisíc myšlenek. Vzít ty peníze by bylo tak snadné. Zítra bych mohla podepsat nájemní smlouvu. Za měsíc bych mohla otevírat. Ten pocit úlevy by byl k nezaplacení. Ale za jakou cenu?
Představím si to. Táta v mém knihkupectví. S jeho tabulkami a grafy. „Klárko, proč objednáváš poezii? Ta se neprodává.“ „Tyhle moderní autory nikdo nezná, vezmi radši detektivky.“ „Proč pořádáš autorské čtení zadarmo? To je ztráta času.“ Můj sen by se proměnil v jeho projekt. Moje radost by se změnila v povinnost se mu zodpovídat. Nebylo by to moje místo. Bylo by to jeho. A já bych tam byla jen prodavačka.
Došlo mi, že o peníze tu vlastně vůbec nejde. Jde o důvěru. A on mi ji nedává. Možná to znáte taky. Ta dobře míněná pomoc, která je ve skutečnosti jen převlečená nedůvěra. Ten pocit, že vás vaši nejbližší stále vidí jako neschopné dítě, které je potřeba vést za ruku. A v tu chvíli jsem pochopila, že si musím vybrat. Mezi snadnou cestou, která by mě stála duši, a tou těžkou, na které si ale zachovám sama sebe.
Zhluboka se nadechnu. Vzduch voní létem a čerstvě posekanou trávou. Podívám se tátovi přímo do očí. Můj hlas je klidný, mnohem klidnější, než bych čekala.
„Tati, mami, já si toho neuvěřitelně vážím. Opravdu. Ale nemůžu to přijmout.“
Táta se zamračí. „Proč? Vždyť je to skvělá nabídka. Bezúročná půjčka, v podstatě.“
„Protože tohle není jen byznys,“ odpovím a snažím se, aby to neznělo jako výčitka. „Je to můj sen. A já ho potřebuju vybudovat sama. Potřebuju udělat vlastní chyby. Potřebuju vědět, že když se to povede, bude to moje zásluha. A když ne, bude to moje zodpovědnost.“
V tátových očích vidím nepochopení. Možná i trochu urážku. Maminka vypadá smutně. Ale já vím, že jsem řekla správnou věc. Poprvé v životě jsem neustoupila. Postavila jsem se za sebe. Ne proti nim, ale za sebe.
