Článek
Ráno vstanu, nasnídám se, přečtu si noviny. Obešel jsem zahrádku, zkontroloval skleník. Bylo deset dopoledne a já jsem měl pro ten den hotovo. Manželka měla svůj svět – vnoučata, kamarádky, zahrádkářský spolek. Já jsem měl les. Houbaření byla moje celoživotní vášeň, ale teď se stalo spíš povinností. Způsobem, jak zabít čas, který najednou nevím, co si počít.
V lese jsem se cítil užitečný. Najít krásné hřiby, naplnit koš, doma to všechno očistit. Byl v tom cíl a smysl. Ale ten pocit uspokojení trval vždycky jen chvíli. Cítil jsem se jako stroj, který odstavili, protože už ho nepotřebují. Ještě funguje, ale není pro něj práce.
Ten den jsem byl v Jeseníkách, na svém tajném místě, hluboko v lese, kam nikdo nechodí. Půda byla po dešti vlhká, vzduch voněl jehličím a tlením. Soustředil jsem se na zem a hledal ty hnědé kloboučky. A jak jsem tak koukal pod starý smrk, noha mi na něčem uklouzla a já jsem sebou praštil na zem.
Zvedal jsem se a klel. Co to tady u všech čertů… Pod vrstvou mechu a jehličí vyčuhoval z hlíny rezavý kovový roh. Nebyl to kámen. Bylo to něco umělého. Zvědavost mi nedala. Vzal jsem svůj houbařský nůž a začal to opatrně odkrývat. Byla to malá, zrezivělá kovová schránka.
Čekal jsem cokoliv. Staré mince, možná nějaké šperky. Ale uvnitř nebylo nic takového. Na dně ležel do voskovaného plátna zabalený balíček. Roztřesenýma rukama jsem ho rozbalil. Vypadl z něj těžký, starodávný klíč a jeden složený, zažloutlý papír.
Rozložil jsem ho. Nebyl to dopis. Byla to změť čísel, písmen a nějakých symbolů, které jsem nikdy neviděl. Některé byly seřazené do bloků, jiné tvořily jakési vzorce. Bylo to naprosto nesrozumitelné. Byla to šifra.
V tu chvíli se ve mně něco stalo. Můj mozek, který poslední měsíce fungoval v úsporném režimu, najednou přeskočil na plný výkon. Tohle nebyla náhoda. Tohle byla zpráva. Kdo ji sem ukryl? Kdy? Moje mysl okamžitě začala pracovat. Jsme v Jeseníkách, v bývalých Sudetech. Mohlo to tu být z války? Skrýval tu někdo něco před odsunem? Nebo to bylo ještě starší?
Držel jsem v ruce klíč a zašifrovaný vzkaz a cítil jsem něco, co už jsem dlouho necítil. Vzrušení. Ten pocit, když stojíte před problémem a víte, že na vás je, abyste ho vyřešili. Najednou jsem nebyl důchodce, co se nudí v lese. Byl jsem objevitel. Pátrač. Možná i lovec pokladů.
Seděl jsem tam v tom tichém lese a díval se na ten papír. A najednou mi to došlo. Vlastně ani nezáleží na tom, co ta šifra skrývá. Možná je to jen nějaká stará hra. Možná ten klíč nepatří k žádnému pokladu, ale jen k zapomenuté skříni na nějaké půdě.
Opatrně jsem všechno zabalil a schoval do batohu. Cestou z lesa jsem ani nesbíral houby. Měl jsem plnou hlavu. Doma jsem si na internetu našel knihy o kryptografii. Prohledával jsem staré mapy regionu. Řekl jsem manželce, že jsem našel zajímavou věc. Usmála se. Řekla, že mám zase jiskru v oku.
