Jan Neckář – život ve stínu slavného bratra, který ho vykoupil z armády. Spolu založili Bacily

Hudební nadání zdědil Jan i jeho starší bratr Václav po rodičích – maminka pracovala v opeře, otec byl zpěvák a herec. Už jako kluci vyrůstali doslova v zákulisí ústeckého divadla. Pozorovali z ředitelské lóže zkoušky, prozkoumávali tajemné rekvizitárny a nasávali kouzlo jeviště.

Večer usínali za zvuku operních árií, které si maminka s babičkou prozpěvovaly i při mytí nádobí. Zatímco šestiletý Vašek si troufl zpívat na prknech opery a získal dětskou roli v operetce (Dobrodružství šaška Vaška), malý Honza ho doprovázel z hlediště – fascinovaně mačkal klávesy starého piana ve foyer.

Od první chvíle byli jeden druhému publikem i oporou. „My opravdu odmalička stojíme při sobě,“ řekl Jan jednou prostě. Tohle sourozenecké pouto se projevilo brzy: Václav zpíval, Jan ho na harmoniku doprovázel. Přestože je dělilo šest let, v hudbě na ten rozdíl zapomínali.

Ve společnosti milující babičky dokonce natočili svou vlastní dětskou desku lidových písniček, a při návštěvě Pražského hradu jako odvážní kluci zazpívali prezidentu Zápotockému. Jan Neckář tak od dětství poznával, jaké to je stát ve stínu světel ramp – a zároveň stát po boku talentovaného bratra.

Jejich otec Václav Dubský byl herec a zpěvák ústeckého divadla; po únoru 1948 ho z politických důvodů vyhodili a skončil na statku jako kočí. Maminka pracovala v divadle jako ekonomka – v roce 1958 ji falešně obvinili z defraudace, musela odejít a roky se soudila; plně rehabilitovaná byla až na konci šedesátých let.

Rodinu v těžších časech držela i babička Krista, která klukům dokonce zařídila nahrávání dětské desky lidových písniček v pražské Lucerně – a jednou je vzala až na Hrad, kde opravdu zazpívali prezidentu Zápotockému.

Hudba byla jejich útočiště, rodina kotvou. A Janův absolutní sluch a nezdolná píle ho v hudbě brzy vynesly vysoko – tak vysoko, že jako teenager dostal nabídku, která ovlivnila celý jeho další život.

V šestnácti letech Jan nastoupil na vojenskou hudební školu Víta Nejedlého v Roudnici nad Labem. Pro chlapce z chudších poměrů to bylo požehnání – internát zajišťoval vzdělání i stravu zdarma a maminka věděla, že alespoň o jednoho syna je postaráno. Honza se tam zdokonalil ve hře na klavír, violoncello a klarinet.

Byla to paradoxně armáda, kde prožil relativně svobodné roky: spolu s ostatními nadšenými kadety zakládal školní bigbeatové a dixielandové kapely, po nocích tajně opisoval noty z archivu. Cítil, že i v uniformě může dýchat hudbou. Jenže ke konci studií přišla studená sprcha – za výborné vzdělání se měl upsat armádě na dlouhých deset let služby.

Tou dobou už ale Jan toužil po jediném: hrát ve skutečné kapele společně se svým bratrem. A stejně tak Václav, který se mezitím stával zářící pěveckou hvězdou, chtěl mít mladšího bratra po svém boku na koncertních pódiích. Museli se však vykoupit ze spárů vojenské povinnosti.

Psal se rok 1969, těsně po sovětské okupaci, a Jan sloužil jako voják na Slovensku. Když mu Václav v dopise nabídl pomocnou ruku, Honza neváhal. Starší bratr vybral ze svých úspor ohromných 15 tisíc korun – částku odpovídající více než ročnímu platu v té době – aby zaplatil armádě tzv. školné a získal pro Jana svobodu.

„Investoval do mě. Tenkrát to bylo dost peněz… Od té doby mu musím sloužit. Ale dělám to rád,“ komentoval Jan s typickou skromností toto bratrské gesto, které nemělo daleko k oběti. Václav zaplatil a Jan tím symbolicky složil bratrskou přísahu na celý život. Ve svých dvaadvaceti tak Jan Neckář opustil vojenský kabát a oblékl civilní šaty muzikanta.

Už v roce 1971 stanuli bratři konečně bok po boku na scéně. Václav, čerstvě proslavený z divadla Rokoko a popového tria Golden Kids, založil vlastní doprovodnou kapelu. Název vymyslel s šibalským úsměvem – Bacily. Jako by tušil, že jejich melodie budou nakažlivé.

Kapelníkem se stal talentovaný kytarista Ota Petřina, ale Jan Neckář, tehdy 22letý, byl duší a brzy i mozkem skupiny. Hrál na klávesy, kytaru, violoncello i klarinet – cokoli bylo zrovna třeba. Hned první program s názvem Doktor Dam Di Dam vystřelil Bacily mezi popovou elitu.

Na generální zkoušku v pražském divadle Rokoko 4. srpna 1971 Honza nikdy nezapomene: ten den se prvnímu trumpetistovi kapely narodila dcera a shodou okolností právě i Janovi přišla na svět jeho prvorozená dcera. Mladí muzikanti to šli večer náležitě oslavit. Skončili v bazénu jednoho pražského hotelu, kde v bujaré euforii koupali sebe i svoje nástroje.

Oslavu musela rázně ukončit až přivolaná Veřejná bezpečnost. Honza s Vaškem si tehdy připadali nepřemožitelní – mládí, hudba a slavná budoucnost před nimi. „Pamatuju si, že když jsem úplně poprvé stál na jevišti, říkal jsem si, že v roce 2000 už tady nebudu. A teď je rok 2021 a my hrajeme dál, to je neuvěřitelné,“ konstatoval po letech Václav Neckář v úžasu nad tím, kam až je život donesl.

Sedmdesátá léta znamenala pro Jana tvrdou práci, ale i sladké ovoce popularity. Kapela Bacily koncertovala neuvěřitelným tempem – třicet vystoupení do měsíce nebylo výjimkou.

Václav Neckář, díky starším hitům i filmovým rolím (Šíleně smutná princezna, Ostře sledované vlaky), přitahoval davy fanoušků a Jan stál věrně po jeho boku na každém pódiu. Jako skladatel pro bratra napsal desítky písniček – prvními z nich byly právě hravé Dr. Dam di Dam nebo Čaroděj dobroděj.

Z Václava se stala hvězda první velikosti a Jan byl spokojený v roli nenápadného muže v pozadí, který ovšem tu hvězdu pomáhá rozzářit. Často o něm říkal, že je „bráchův stínový kapelník“ – ten, kdo dotváří bratrův úspěch ze zákulisí. Společně šířili radost z hudby nejen doma, ale záhy i v zahraničí.

Roku 1973 se díky manažeru Hanuši Bunzelovi otevřel bratrům německý trh – Jan přepracoval lidovku „Krokodýl Jeroným“ do němčiny jako Krokodil Theophil. Píseň výrazně bodovala v NDR (vystoupení v pořadech typu Ein Kessel Buntes) a patří k jejich nejznámějším německým nahrávkám. Jenže zatímco pódia zahraničí jim byla otevřená, doma začínalo přituhovat.

Normalizace sevřela československou kulturu železnou pěstí. Ačkoli Václav Neckář nebyl žádný otevřený rebel, režim vůči němu choval podezřívavost – možná kvůli blízkému přátelství s Martou Kubišovou, zpěvačkou, kterou komunisté v roce 1970 zakázali. Bratři Neckářové se snažili kličkovat.

Přestoupili s kapelou od státní agentury Pragokoncert k jiné organizaci, aby unikli intrikám nepřejících funkcionářů. Ale problémy si je našly. Jednou je anonym obvinil z uplácení ředitele – stačilo, že Honza pomohl služebním autem přestěhovat nový nábytek. Udání, že „Neckář koupil šéfovi ložnici“, přivedlo Jana na výslech do obávané Bartolomějské ulice.

Bylo to nesmyslné a policie kauzu odložila, přesto Václava vyslýchali drsní estébáci. Vykonstruované skandály měly populární bratry zastrašit. A brzy přišly další rány: v rámci tažení proti máničkám dostaly Bacily zákaz vystupování v televizi – kytarista Ota Petřina prostě odmítal ostříhat své dlouhé vlasy.

Zakázali jim kvůli tomu výjezd do sovětského svazu, kdě měli koncerotvat líčil Jan absurditu doby, kdy i účes mohl být politickým problémem. Desky Bacilů musely před vydáním projít nemilosrdnou cenzurou: někdy bolševickým úředníkům vadila dvě slova v textu, jindy rovnou vyřadili celou píseň jen proto, že ji napsal zakázaný autor (Jiří Suchý). Jan i Václav trnuli, co z jejich umění kdy zůstane torzem a co projde sítem ideologie.

Na veřejnosti se však tvářili nezlomně. Jan Neckář nikdy nepatřil k těm, kdo by se hrbili před mocí. Když v lednu 1989 – v období takzvaného Palachova týdne – šel spolu s rodinou položit květiny na hrob Jana Palacha do Všetat, narazil na kordony policistů.

Zkusili projet polní cestou, ale uprostřed temnoty je zastavila baterka a přísný hlas: dál ani krok. Jan musel otočit auto a s nepořízenou odjet. Druhý den se o jeho troufalé pouti dozvěděli straničtí funkcionáři. A tehdy to přišlo: tlustý papaláš si předvolal Václava Neckáře, člena KSČ, a naléhal na něj, aby se konečně zbavil svého nebezpečného bratra.

Bylo to jako deja-vu všech šikanozních metod minulých let. Když se to Jan dozvěděl, neváhal: s Václavem vyhledali toho muže a Jan mu tváří v tvář vyčetl, že se režim bojí i mrtvého studenta Palacha, když ani nedovolí lidem položit kytičku na hrob.

Václav stál u toho a neuhnul ani o píď. Tentokrát opět odmítl uposlechnout výzvu ke zradě. „Tenkrát se stalo, že mě načapali před Všetaty, když bylo výročí Jana Palacha, a málem mě zatkli… A co tenkrát udělal můj bratr? Nereagoval na to,“ popsal Jan po letech onen mrazivý zážitek.

Byl to možná poslední zoufalý pokus vládnoucí moci vrazit mezi bratry klín. Neuspěl. V létě 1989 Jan dokonce podepsal petici Několik vět požadující svobodu slova. A pak už přišel listopad. Janova druhá životní partnerka, o generaci mladší vysokoškolačka, ho 17. listopadu 1989 vzala s sebou na studentskou demonstraci v Praze.

Procházel s ní městem mezi tisíci lidí, nasával naději ve vzduchu, slyšel zpívat hymnu… a pak dusot těžkých bot a rány pendreků na Národní třídě. Když policisté začali bít do davu, Jan sevřel svou dívku za ruku a vedl ji pryč úzkým koridorem obklopeným špalírem ozbrojenců.

Honza prošel – a starý režim se o pár týdnů později zhroutil. V revolučních dnech zapojil vše, co měl. S kapelou Bacily poskytli aparaturu, aby Václavské náměstí slyšelo hlasy nově nabyté svobody. Bratři Neckářové jezdili se studenty přesvědčovat lidi na venkově, aby se nebáli.

Když pak Marta Kubišová po dvou dekádách poprvé veřejně zazpívala hymnu, stáli Jan i Václav vedle ní na balkoně Melantrichu a měli slzy v očích. Pro oba bratry to byl přelom – konec dlouhého období strachu. Otevřely se před nimi nové možnosti, ale i nové výzvy.

Svoboda v 90. letech přinesla Janovi i Václavovi radostné tvůrčí období, byť plné nejistoty. Státní agentury zanikly, trh ovládli soukromí manažeři. Václav Neckář, hvězda dřívějších dekád, najednou obtížně hledal své místo. Jan, který byl zvyklý řešit organizační věci, zúročil zkušenosti: založil vlastní malé hudební vydavatelství a snažil se udržet Bacily v chodu.

Bratrům se dařilo koncertovat a vydávat alba i v nových podmínkách. Jan byl spokojený, že mohou konečně hrát svobodně, bez cenzorů za zády. Jenže pak přišel rok 2002 a s ním rána, na kterou žádná předchozí zkouška nedokázala připravit.

Byl podzim a Václav Neckář řídil auto po dálnici z Ústí nad Labem do Prahy. Na sedadle spolujezdce seděl Jan a probírali nadcházející televizní natáčení – Vašek měl druhý den živě vystupovat a vyprávět vtipy v pořadu Dobroty. Najednou Honza znejistěl: jeho hovorný bratr zmlkl.

Neodpovídal na otázky, jen nepřítomně hleděl před sebe a ruce stále automaticky držely volant ve 130kilometrové rychlosti. Když Václavovi zazvonil telefon, mlčky ho podal Janovi – sám nemohl vydat hlásku. Přesto bezpečně dojel až do areálu televize.

Tam už zkušený režisér Jiří Adamec, který je viděl přicházet, zpozoroval, že s Václavem je zle. „Jirka Adamec hned poznal, že to je asi mozková příhoda… řekl, abych Vaška okamžitě odvezl do nemocnice,“ popsal Jan rozhodující okamžik, kdy zachoval duchapřítomnost.

Pomohl Václavovi nasednout zpět do auta a uháněl s ním do nejbližší nemocnice. Až po nějaké době si plně uvědomil, jaké měli štěstí – kdyby bratr ztratil vědomí za volantem, mohli oba na místě zemřít. Václava Neckáře ale místo toho čekal jiný boj: přežil masivní cévní mozkovou příhodu, ale utrpěl poškození řečového centra v mozku. Nemohl mluvit.

Co bylo nejhorší pro zpěváka – zapomněl texty ke všem svým písním. Jako by mu někdo vymazal paměť pěvecké kariéry. „Najednou jsem neuměl německy, ani slovo anglicky a rusky. Nedokázal jsem správně seřadit slova ve větě, bylo to hrozné, nevěděl jsem, co se se mnou děje,“ vzpomínal později Václav na ty nejčernější dny. Jan stál u nemocničního lůžka a díval se, jak se z energického bratra stal tichý, zranitelný člověk s nejistým pohledem.

Následující měsíce a roky Jan zasvětil jedinému cíli: postavit Václava znovu na nohy – lidsky i pěvecky. Každý den docházel za ním domů, nosil noty a trpělivě s ním přehrával staré songy. Stal se tak trochu bratrovým logopedem, koučem i nejpřísnějším kapelníkem zároveň.

„Kromě toho mu vždycky uvařím něco dietního a dokonce jsem s ním začal hubnout, abych ho inspiroval,“ vyprávěl Jan o několik let později. Vařil zdravé krůtí maso místo tučné krkovičky, nutil bratra na procházky.

„Brácha mi říká: hejbej se a nežer!“ smál se Václav v jednom interview – přesně takové burcující rady od Jana denně slýchal. Honza tak trochu vyměnil roli. Dříve tichý muž v pozadí se teď stal mluvčím a tváří svého bratra před novináři, protože Václavovi dělalo vyjadřování potíže.

On sám to komentoval s nadhledem: vždy upovídaný Václav byl po mrtvici najednou velmi tichý, zatímco Jan, kdysi nejraději schovaný za klávesami, se musel naučit veřejně artikulovat. Oba bratři tuto zkoušku ustáli. A pak přišla odměna – nečekaný společný triumf.

Roku 2011 zazářil Václav Neckář s novou písní Půlnoční z filmu Alois Nebel. Její melancholická melodie a hluboce procítěný projev dojal celou zemi. Náhle se z někdejší legendy stal opět žádaný současný umělec – po čtyřiceti letech.

Píseň Půlnoční se stala moderní vánoční klasikou. A Václav při vystoupeních s dojetím vztahoval ruce k nebi, jako by děkoval osudu, že mu dopřál ještě jednu šanci. V pozadí toho comebacku byl opět Jan Neckář, který bratra povzbuzoval k natáčení nových věcí a přivedl ho i ke spolupráci s mladšími hudebníky.

Oba bratři si tehdy připadali jako v „permanentní půlnoční“, jak s úsměvem řekli novinářům – pohlceni zázrakem nečekaného návratu. Když pak Václav na koncertech zazpíval své staré hity jako Stín katedrál nebo Lékořice, na pódiu vedle něj stál Jan a hrál stejně zaníceně jako v sedmdesátých letech. Jako by se kruh uzavřel a dva zestárlí bratři znovu prožívali slávu, kterou si vybojovali v mládí.

Klid, s jakým Jan zvládl bratrovu mrtvici, se mu hodil i v další dekádě. Václavovi přibývala léta a zdravotní potíže. Po osmdesátce ho zlobila paměť i pohyblivost, ale pořád se tvrdošíjně držel jeviště. Jan, o šest let mladší, se mezitím smířil s myšlenkou, že každý koncert může být poslední.

V roce 2023 oslavil Václav Neckář 80. narozeniny – stále aktivní, stále se stejnou vervou zpívající své hity. Jan mu k jubileu pomohl dát dohromady bohatě ilustrovanou autobiografickou knihu Všechny moje války. Bylo symbolické, že na ní Václav spolupracoval s Janem Hlaváčem – mužem, který kdysi coby producent vstoupil do života bratrů natáčením jejich příběhů.

Jan Neckář starší v žertu poznamenal, že s Janem Hlaváčem „žijí už pět let společně“, neboť tolik času uplynulo při psaní knihy plné vzpomínek. Před objektivy kamer působili oba sourozenci spokojeně a odhodlaně pokračovat dál. V zákulisí však Jan cítil, že nastal čas něco změnit.

Na Nový rok 2024 se Jan rozhodl, že dál už na pódium nevystoupí. Oznámil bratrovi, že kapelu Bacily rozpouští a odchází do zaslouženého hudebního důchodu. Václav to přijal, ale sám se vzdát nehodlal. Vytvořil si malou doprovodnou skupinu z bývalých členů Bacilů a s menšími koncerty pokračoval. To Jan trpce nesl – obával se o bratrův život.

„Můj bratr se rozhodl, že umře na jevišti, a já u toho nehodlám být,“ prohlásil nekompromisně. Přesto v těch slovech nebylo ani zrnko nenávisti, spíše bolest a starost. Honza už nechtěl dál přihlížet, jak se jeho chorobami zkoušený bratr vysiluje pro potlesk.

„Je to smutný, ale bohužel čas utíká. Stáří klepe na dveře, nemoci se prostě podepisují na našem zdravotním stavu,“ vysvětlil tiše, proč on sám zavěsil kytaru na hřebík. Svoje rozhodnutí oznámil veřejně s typickou upřímností a bez okolků, což vyvolalo v médiích poprask – spekulace o „rozkolu mezi bratry Neckářovými“ zaplavily bulvár.

Pravda byla taková, že i když už nestáli bok po boku na pódiu, zůstávali si nadále nejbližšími partnery. „Denně si voláme a každé pondělí jsem u něj doma, kde něco zkoušíme, hrajeme a povídáme si,“ popsal Jan způsob, jakým teď naplňují své hudební soužití mimo reflektory.

Václav ho poslouchá i neposlouchá stejně jako celý život – rady šetřit silami odmítá, s úsměvem tvrdohlavě plánuje další koncerty. Jan to respektuje. Uvědomil si, že svého bratra nezmění, a ani nechce. Místo napomínání mu tedy raději připravil dárek na rozloučenou: společně začali sepisovat paměti legendární kapely Bacily.

„Připravujeme vzpomínky, který budou v knize o Bacilech… Vyhrabávaly se historky, který jsem ani já nevěděl. Všichni mají co povídat a vyprávět,“ líčil Honza nadšeně, jak sbírají příběhy od všech spoluhráčů, osvětlovačů a řidičů, kteří s nimi během těch padesáti pěti let putovali světem šoubyznysu. Ta kniha má být poděkováním pro fanoušky – a možná i tečkou za jednou velkou kapitolou života.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Neck%C3%A1%C5%99

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-boomer-talk-vaclav-a-jan-neckarovi-hadame-se-odmalicka-ale-stojime-pri-sobe-239291

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/161531/neckar-dostal-mrtvici-za-volantem-bal-se-ze-zabije-bratra.html

https://www.kafe.cz/celebrity/vaclav-neckar-jan-neckar-bratr/

https://zpravy.tiscali.cz/je-cas-skoncit-ma-jasno-bratr-vaclava-neckare-604113

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/819830/bratr-neckare-82-jan-76-drsna-slova-o-vaskove-smrti.html

https://www.forum24.cz/bratrska-zpoved-otrasla-hudebni-scenou-rozhodl-se-ze-umre-na-jevisti-rika-jan-neckar

https://www.extra.cz/razna-slova-bratra-vaclava-neckare-je-cas-skoncit-tvrdi-a-promluvil-o-jeho-zdravi-b3d99

https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/vyhlasili-valku-virum-bratri-neckarovi-ale-50-let-na-scene/r~2c44b7b200e111ecb91a0cc47ab5f122/

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-vaclav-a-jan-neckarove-pripadame-si-jako-na-permanentni-pulnocni-139095

https://www.memoryofnations.eu/cs/neckar-jan-20220812

https://www.idnes.cz/kultura/hudba/vaclav-jan-neckar-vanoce-pulnocni-hudba-mrtvice.A231219_222746_hudba_albe

https://zeny.iprima.cz/jan-neckar-zije-s-manzelkou-mimo-prahu-465678