Jiří Šlitr miloval hudbu a ženy. Měl dvě nemanželské děti a zemřel v posteli s mladou studentkou

Odpolední zimní šero pohlcovalo siluetu legendárního hudebníka, který se chystal vstoupit do svého soukromého ateliéru v centru Prahy. Ještě před několika minutami se ve své vile smál a pouštěl příbuzným svou novou gramofonovou desku Jó, to jsem ještě žil. Byl to klidný, všední okamžik po vánoční obědě. Nikdo netušil, že o pár hodin později bude už znít jen sykot unikajícího plynu a zvonit telefon, na který už nikdo neodpoví.

Narodil se 15. února 1924 v podkrkonošské Zálesní Lhotě do rodiny venkovského učitele. Od dětství ho provázely dvě múzy – hudba a výtvarné umění. Vystudoval práva, získal titul doktora práv, ale paragrafy ho nelákaly; vydal se vlastní cestou.

Hudba nakonec zvítězila. Mladý Šlitr miloval jazz a už během studií založil studentský dixielandový orchestr. Osudové bylo setkání s textařem Jiřím Suchým v roce 1957 – zrodilo se duo, které proměnilo tvář české populární hudby a divadla 60. let. Společně založili legendární divadlo Semafor, kde Šlitr coby brilantní klavírista, skladatel i svérázný herec pomohl stvořit nesmrtelné hity a hry (Zuzana je sama doma, Jonáš a tingltangl, Dobře placená procházka a mnoho dalších).

Během necelé dekády složil hudbu k téměř 330 písním a účinkoval ve dvacítce divadelních her i několika filmech. Publikum si ho rychle zamilovalo pro jeho osobitý humor.

Zatímco na scéně rozdával radost a smích, v zákulisí byl Šlitr přemýšlivý perfekcionista a světák. Domluvil se několika jazyky, kreslil karikatury a snil o velkém světě. V polovině šedesátých let vystavoval své kresby v New Yorku a pošilhával po Broadwayi.

Doma však zažíval vrchol kariéry – Semafor praskal ve švech, fronty na lístky se táhly ulicí a každá nová píseň dua Suchý–Šlitr okamžitě zlidověla. V roce 1968 se Jiří Šlitr, jinak apolitický bohém, odvážil připojit svůj podpis pod manifest Dva tisíce slov, který patřil k významným výzvám Pražského jara. Byla to doba plná nadějí i turbulencí.

Úspěch a sláva však Šlitra nezměnily. Zůstal svůj, možná až příliš. Nikdy se nenechal svázat konvencemi – přestože byl neodmyslitelně spjatý se Semaforem, oficiálním členem souboru se stát odmítal, stejně jako se nikdy neoženil.

Svoboda pro něj byla smyslem života. Nežil však asketicky – právě naopak. Miloval luxus: potrpěl si na kvalitní obleky, rychlá auta a vše krásné, co život nabízel. Měl navíc pověst bonvivána, který se rád nechává inspirovat ženskou krásou.

Jeho slabost pro mladé ženy byla veřejným tajemstvím – obklopoval se půvabnými fanynkami, múzami, které často střídal. Ty dívky, jež toužily upoutat jeho srdce matrvalo, čekal těžký úkol: dříve či později jejich snahy ztroskotaly, protože skladatel zkrátka ztratil zájem.

Přesto v jeho životě byla i stálá láska. Herečka a konferenciérka Sylva Daníčková byla Šlitrovou partnerkou po dlouhých jedenáct let. Tvořili pár, který spojovala nejen vzájemná náklonnost, ale i společné zážitky z uměleckého prostředí – seznámili se už roku 1958 na světové výstavě Expo v Bruselu.

Sylva byla krásná, vzdělaná a oddaná, a i když Šlitrovy oči občas zabloudily jinam, zůstávala po jeho boku s nadějí, že bouřlivák jednou zakotví. Koncem roku 1969 se zdálo, že se její sen naplní: během předvánoční večeře s přáteli se Sylva tiše svěřila herečce Pavlíně Filipovské, že po Vánocích si Jiřího vezme za muže. Šlitr možná skutečně dospěl do bodu, kdy chtěl svůj život usadit a nabídnout Sylvě manželskou jistotu. Netušil, že osud rozhodne jinak – a krutě ironicky.

Šlitr však žil dvojím životem, v němž vedle oficiální partnerky udržoval i paralelní vztahy. Jedním z nich byl románek s mladičkou Jitkou Maxovou, teprve osmnáctiletou studentkou a vášnivou obdivovatelkou Semaforu. Jitka byla okouzlená slávou o generaci staršího umělce – a on její mladistvou energií.

Je možné, že právě tento utajovaný poměr se schyloval ke konci; dle některých svědectví se Šlitr chystal vztah s Jitkou ukončit, aby mohl zůstat věrný Sylvě.

26. prosince 1969 po poledni, den po šťastných rodinných Vánocích, vyvrcholil Šlitrův osud. Jiří pozval sestru, švagra i Sylvu Daníčkovou na sváteční oběd do své dejvické vily. Před odchodem si s hosty připil, možná se smál svým typickým způsobem – s nehybnou tváří a jiskrou v oku – a pustil všem svou právě vydanou LP desku „Jó, to jsem ještě žil“.

Název písně zněl v tu chvíli jako bezstarostné konstatování. Jakmile poslední píseň dohrála, Šlitr se omluvil, že potřebuje na pár hodin odejít, a odjel do svého ateliéru na Václavském náměstí v centru Prahy. Tam si často chodil odpočinout a pracovat, byl to jeho soukromý svět – dnes tam však nemířil sám. Společnost mu dělala Jitka Maxová.

Odpoledne pokročilo do večera a doma na Dejvické se rozhostila nervozita. Jiří slíbil brzký návrat, ale dlouho se neozýval. Telefon v ateliéru nezvonil a nikdo nevěděl, kam přesně odešel. Sylvu začaly svírat temné obavy – vždyť ještě ráno jí možná šeptal něžná slova, plánovali budoucnost. Teď bylo něco v nepořádku.

Spolu se Šlitrovým švagrem proto nasedla do auta a rozjeli se do centra Prahy. Už cestou jejich oči náhodou zahlédly Jiřího zaparkované auto na Václavském náměstí. Srdce se rozbušilo. Šlitr měl svůj pražský ateliér v nejvyšším patře jednoho z šedivých činžáků. Dveře však byly zamčené zevnitř a na klepání nikdo nereagoval.

Na místo byla přivolána policie. Zámek povolil a dveře se otevřely – v tu chvíli se z malého bytu vyvalil omamný zápach svítiplynu. Všichni couvli. Vešla první hlídka s kapesními svítilnami a to, co uvnitř objevili, se jim navždy vrylo do paměti: v posteli ležela dvojice těl, muž a dívka, bok po boku, bez známek života. Jiří Šlitr nedýchal a Jitka Maxová byla také mrtvá.

Těla byla nehybná, chladná, ale na tvářích prý spočíval klid, jako by ti dva pouze spali po dlouhé noci. Omamný jedovatý plyn mezitím naplnil všechny kouty místnosti – unikal z vadných plynových kamen, jimiž si Šlitr přitápěl. Bylo pozdě na jakoukoli pomoc. Nastalo ticho, přerušované jen přerývaným dechem zhrozené Sylvy za prahem dveří.

Co přesně se v onom ateliéru odehrálo? Vyšetřovatelé uzavřeli případ jako nešťastnou náhodu – staré topidlo zhaslo vlivem poklesu tlaku, plamen zhasl a plyn unikl do prostoru. Žádný dopis na rozloučenou, žádné stopy zápasu. Přesto se už tehdy vyrojily pochybnosti a konspirační teorie. Mohlo jít o sebevraždu? Nebo dokonce o úkladnou vraždu?

Šlitrův náhlý odchod ze scény byl pro mnohé tak nepochopitelný, že hledali skryté viníky. Přilévalo se i trochu politického oleje do ohně: Jitčin otec byl údajně aktivním agentem StB, a tak vznikla fáma o možné politické vendetě – snad trest za jeho podporu Pražskému jaru?

Jiní měli za to, že milenci spáchali společnou sebevraždu v záchvatu zoufalství. A další – mezi nimi americký novinář Alan Levy – dokonce spekulovali o děsivém scénáři, kdy Šlitr oznámil mladičké milence rozchod, ta ho opila a pustila plyn, takže šlo o vraždu a sebevraždu z nešťastné lásky.

Pravdu se však nikdy nepodařilo prokázat. Oficiální verze – nečekaná technická porucha a tragická náhoda – zůstává dodnes nejpravděpodobnějším vysvětlením. Jiří Šlitr nekouřil, nepil, vedl poměrně střídmý život; přesto zahynul způsobem, jaký by u něj nikdo nečekal.

Národ v lednu 1970 truchlil. Mnozí odmítali uvěřit, že by tak činorodý člověk mohl odejít tak banálně – bez rozloučení, bez dramatu. Možná i proto dodnes Šlitrova smrt zůstává opředena tajemstvím. Jisté je jedno: co Jiří Šlitr stihl za 45 let života, jiní neprožijí ani za dvojnásobek.

Jeho život letěl závratným tempem dopředu, jako by tušil, že mu osud nedopřeje dlouhý věk. Zůstaly po něm stohy notových zápisů, kreslené vtipy, filmové role – a také osamělá Sylva, která přišla nejen o budoucího manžela, ale i o iluze.

Až po Šlitrově smrti navíc vyšlo najevo, že před světem skrýval ještě víc: měl nejméně dvě nemanželské děti, dceru Dominiku a syna Petra. Teprve posmrtně vypluly tyto střípky druhého života na povrch a doplnily portrét muže mnoha talentů a mnoha tajemství.

Šlitrův pohřeb se konal v tichosti, pod dohledem nastupující normalizační moci, která kult hvězd 60. let neviděla ráda. Vinohradský hřbitov, kde byl uložen, ozdobil náhrobek s notovou osnovou a motivem písně Jó, to jsem ještě žil.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_%C5%A0litr

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/629175/padesat-let-od-zahadneho-umrti-jiriho-slitra-sebevrazda-vrazda-nebo-nehoda.html

https://www.echo24.cz/a/SNV6K/muz-mnoha-talentu-jiri-slitr-touzil-po-broadwayi-vrcholem-vsak-pro-nej-byl-semafor

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/jiri-slitr-svuj-kratky-zivot-prozil-naplno-325930

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/pred-sto-lety-se-narodil-jiri-slitr-byl-umelcem-telem-i-dusi-rika-autor-jeho-zivotopisu-346110

https://www.noveregiony.cz/nove-rychnovsko/clanky/jiri-slitr-zivot-a-smrt-renesancniho-vseumela