Jirina Bohdalová na muže štěstí neměla. Spolupráci s STB se vyhnula díky radě od Wericha

Jiřina Bohdalová se narodila 3. května 1931 v Praze do rodiny truhláře a služebné. Maminka Marie byla energická žena, která milovala ochotnické divadlo a malou Jiřinu od dětství vedla k umění. Už v šesti letech si dívenka zahrála svou první roli – mihla se v němém filmu Pižla a Žižla na cestách (1937) a brzy následovaly další dětské roličky ve filmech, třeba v komedii Madla zpívá Evropě (1940). Malá Jiřinka na plátně i na jevišti zářila, a divadlo ji lákalo čím dál víc. Jenže reálný život jí nachystal tvrdé zkoušky.

Dospívání Bohdalové zastihla válka a po ní nástup komunistického režimu. Po maturitě roku 1949 se místo konzervatoře musela věnovat úplně obyčejné práci – odjela na Ostravsko a tři roky učila na základní škole. Učenlivá a energická dívka však na svůj sen nezapomněla.

Na vysněnou hereckou školu DAMU ji sice dvakrát nevzali, ale nevzdala to. Nakonec v roce 1953 nastoupila na DAMU v Praze a zdálo se, že její herecká dráha je na dobré cestě. Jenže zatímco mladá Jiřina získávala první velké zkušenosti na jevišti, její rodina procházela peklem.

V únoru 1954 byl Jiřinin otec František zatčen Státní bezpečností. Před lety totiž pomohl příteli k útěku za hranice po komunistickém převratu a teď za to přišel krutý trest. V roce 1954 odsoudili tatínka k patnácti letům vězení za velezradu – bez ohledu na to, že doma měl ženu a dvě dcery.

Pro rodinu to byla tragédie. Maminka dostala infarkt, mladší sestra Jaroslava zůstala bez táty a studující Jiřina musela ze dne na den dospět. Studium herectví musela po druhém ročníku přerušit – do toho všeho navíc otřesená rodina chystala Jiřininu svatbu.

V říjnu 1954 si vzala svou první lásku, inženýra Břetislava Staše, a to ve spěchu a bez okázalostí. Krátce poté se manželům narodila dcerka Simona. Na mladou herečku dolehla tíha doby – musela uživit maminku, malou dceru i patnáctiletou sestru, zatímco manžel sloužil na vojně. Z holky se rázem stala žena, která každý den bojovala o přežití rodiny.

Jiřina později vzpomínala, jak ji to změnilo: „Nejdřív byl Břetislav na vojně, čili nemohl sdílet mé starosti. Když se konečně vrátil, byla jsem vinou osudových událostí někdo úplně jiný, než koho si před časem vzal,“ přiznala o první manželské krizi ve své autobiografii Měla jsem štěstí na lidi.

Stašova tichá a exaktní povaha se těžko vyrovnávala s proměnou, kterou vynucené strádání v Jiřině způsobilo. Manželství nakonec skončilo rozvodem, když byly malé Simoně tři roky. Zůstalo však mezi nimi slušné pouto – Bohdalová si svého prvního muže dál vážila jako inteligentního, laskavého člověka, s nímž ji pojilo jedno: jejich dcera.

Osud ale mladé herečce chystal další zkoušky. V polovině 50. let seděl její otec stále ve vězení, a právě toho se pokusila využít Státní bezpečnost. V roce 1959 dostala Jiřina záhadný vzkaz: někdo jí prý chce předat zprávu od tatínka.

S nadějí a obavami přišla na domluvenou schůzku – a tam na ni místo přítele čekali dva agenti StB. Žádali ji přímo, aby donášela na své herecké kolegy Jana Wericha a Miroslava Horníčka. Naznačovali, že když bude spolupracovat, mohla by vylepšit otcovu situaci ve vězení nebo zajistit mladší sestře studium.

Byla to ďábelská nabídka, která využívala zoufalství a lásky k rodině. Psal se rok 1959 a osmadvacetiletá Jiřina Bohdalová seděla proti ostříleným estébákům. Její otec byl už pátým rokem ve vězení a oni jí na rovinu řekli: „Chcete pomoct svému otci? Kdo by nechtěl, že ano. Tak my v tom můžeme leccos udělat. Záleží jen na vás.“

Bohdalová měla strach, ale v tom zásadním okamžiku se zachovala statečně i chytře. Vzpomněla si na radu, kterou jí dal legendární Jan Werich, jenž jí nabídl angažmá v Divadle ABC. Hned na začátku ji varoval, protože věděl, že kvůli uvězněnému otci je zranitelná. Jak uvádí článek, Werich jí tehdy řekl: „Máš nekrytá záda. Táta je ve vězení a oni to mohou někdy využít. Slib mi, že až k tomu jednou dojde, řekneš jim, že v opilosti hodně mluvíš. Oni tě snad nechají.“

A skutečně – Werichova prozíravá rada se o několik let později hodila. Když po ní agenti StB chtěli, aby donášela na Wericha a Horníčka, Bohdalová jim s klidem odpověděla přesně v duchu Werichovy rady. „Víte, já se pro takovou práci nehodím,“ řekla natěšeným estébákům a pak jim vyrazila trumf z rukou: „Já vám na rovinu říkám, že se opiju a všechno vykecám. Já vykecám všechno i ze svého soukromí. Já za to nemůžu, ale je to tak.“

Zaskočený major StB schůzku uzavřel slovy: „No, tak to tatínkovi moc nepomůžete.“ Nechali ji jít. Na konci setkání musela jen podepsat prohlášení, že o schůzce nebude nikdy s nikým mluvit. Ačkoliv se s nimi již nikdy nesetkala a žádný slib spolupráce jim nepodepsala, ocitla se v jejich svodkách.

Dostala krycí jméno „Jaroslava“, které, jak později zjistila, nebylo náhodné. Důstojník StB Antonín Oplištil, který akci vedl, byl jejím bývalým sousedem a jméno vybral podle sestry Jiřiny Bohdalové, se kterou jeho syn chodil do třídy.

Statečná herečka raději riskovala vlastní kariéru, než aby zradila přátele. Státní bezpečnost jí to nezapomněla: na čas jí dokonce zakázali vystupovat v televizi, aby ji varovali. A přestože se ničeho nedopustila, zůstal její spis založen mezi agenty.

O mnoho let později, v 90. letech, se jméno Jiřiny Bohdalové objevilo na zveřejněných seznamech údajných spolupracovníků StB. Bylo to pro ni hořké stigma. „Slib spolupráce s StB jsem ale nikdy nepodepsala,“ prohlásila rezolutně před soudem, když se rozhodla očistit své jméno.

Trvalo to celé desetiletí právních bitev – v roce 2004 soudy definitivně uznaly, že byla ve svazcích vedena neoprávněně. Jiřina si tehdy oddychla. Ale pocit křivdy v ní zůstal. Nejvíc ji mrzelo, že kvůli téhle lži trpěli i její blízcí. še vyvrcholilo, když anonym zavolal k nim domů a její vnuk ve sluchátku uslyšel nenávistný křik: „Vy udavačské svině.“ Tehdy se rozhodla, že dál mlčet nebude.

Když pominuly nejhorší tlaky 50. let, mohla se konečně nadechnout i Jiřinina kariéra. DAMU dokončila v roce 1957 a hned získala angažmá v Werichově Divadle ABC. Tam a později na scénách Městských divadel pražských prokázala výjimečný herecký talent – především komediální.

Publikum si zamilovalo její bezprostřednost, šťavnatý projev a schopnost udělat si legraci i sama ze sebe. Během 60. let hrála v mnoha filmech, které se dnes řadí ke zlatému fondu české kinematografie.

Zazářila v komediích jako Bílá paní (1965), Světáci (1969) nebo hudební Dáma na kolejích (1966). Měla dar vdechnout postavám jiskru, ať už to byly rázná tramvajačka, nebo potrhlá tetička.

Zároveň však zvládla i dramatické role – třeba ve slavném politickém dramatu Ucho (1970) vytvořila po boku manžela Brzobohatého mrazivě autentický pár manželů ve spárech režimu. (Film ovšem skončil na dvacet let v trezoru, nesměl se promítat až do pádu komunismu.)

Vedle filmu si Bohdalová našla pevné místo i v televizi a na divadelních prknech. Od roku 1967 se stala členkou Divadla na Vinohradech, jedné z nejprestižnějších scén. Tam excelovala například ve hrách Kočičí hra nebo Dům na nebesích. Na jevišti dokázala rozesmát i rozplakat – její energie byla pověstná.

Z televizních obrazovek se pak stala doslova členkou rodiny snad každého Čecha. Již od 50. let natáčela estrádní skeče a zábavné pořady, často po boku svého dobrého přítele Vladimíra Dvořáka. Jejich Televarieté patřilo dlouhá léta k nejsledovanějším pořadům; od konce 70. let až do 90. let bavili společně svými výstupy miliony diváků.

Bohdalka, jak jí familiárně celá země přezdívá, uměla zahrát prostou ženšku z lidu i noblesní dámu – vždy s osobitým humorem a šarmem. Diváci milovali její hlasité nakažlivé chechotání, živelnou mimiku a břitký jazyk. Vypadalo to, že co role, to úspěch.

Pod povrchem zdánlivě zářivé kariéry však nebylo vše jednoduché. Komunistický režim měl dlouhou paměť. V roce 1968 emigrovala Jiřinina sestra Jaroslava s rodinou na Západ, a tím se Bohdalová opět ocitla pod drobnohledem. Navíc se přátelila s některými nepohodlnými umělci – například v roce 1970 dokonce svědčila na svatbě spisovatele Pavla Kohouta, který se brzy poté stal disidentem.

Tyto „prohřešky“ nezůstaly bez následků. V polovině 70. let dostávala Bohdalová méně filmových rolí. Tehdejší mocní ji nechtěli přímo zakázat, byla příliš populární, ale jakoby ji drželi při zemi. Přesto dál hrála alespoň v divadle a televizi.

Ironií osudu jí pak režim projevil i oficiální přízeň – v roce 1985 byla jmenována zasloužilou umělkyní, což byl titul udělovaný ověřeným hvězdám kulturního světa. Jiřina toto ocenění přijala, ale nijak se jím nechlubila. Věděla své: celý život balancovala na hraně, aby mohla dělat, co miluje, a zároveň nezradit, kým je.

Konec 80. let zastihl Bohdalovou stále na vrcholu popularity. Její hlas se stal nezaměnitelným pro generace dětí – namluvila desítky animovaných pohádek (večerníčků), například skřítky z seriálu Pohádky z mechu a kapradí, zlobivého Rákosníčka nebo malou čarodějnici.

Jiřina Bohdalová vždy působila navenek silně a optimisticky, ale v soukromí zažila nejedno zklamání. Její první manželství s Břetislavem Stašem se rozpadlo pod náporem vnějších okolností – zůstala po něm ovšem milovaná dcera Simona a doživotní přátelství s exmanželem.

Několik let po rozvodu si Jiřina našla novou lásku: začala chodit s bubeníkem Josefem „Pepíčkem“ Posledním z orchestru Karla Vlacha. Zdálo se, že konečně potkala muže podle svých představ – silného, galantního, takového, ke kterému mohla vzhlížet.

Jenže to štěstí trvalo krátce. V roce 1968 Pepíček tragicky zahynul při havárii autobusu celé kapely. Bohdalová zůstala opět sama, se zlomeným srdcem, a opřela se zase do práce, aby zahnala žal.

Osudovou lásku svého života potkala až koncem 60. let na jevišti Divadla na Vinohradech. Radoslav Brzobohatý byl charizmatický herec s pronikavým pohledem a velkým talentem. Jejich vztah zrál pomalu – nejdřív byli kolegové, pak přátelé, až přeskočila jiskra. Radoslav byl ženatý, Jiřina rozvedená, okolnosti komplikované.

Ale nakonec svou lásku prosadili. V roce 1970 se vzali během natáčení historického seriálu F. L. Věk. Svatba proběhla jen pár dní poté, co spolu dotočili film Ucho, kde hráli manžele v krizi. Jako by ten filmový příběh už předznamenal, co přijde.

Dlouho totiž jejich manželství vypadalo idylicky. Byli považováni za královský herecký pár – on vysoký fešák, ona temperamentní královna komedie. Když stáli spolu před kamerou, sršelo to mezi nimi chemií. Jenže soužití dvou silných osobností nebylo jednoduché. Hádky byly na denním pořádku, často prudké „italské“ scény.

Jiřina byla od přírody žárlivá. Radoslav byl zase typický gentleman, klidný a laskavý – ale ženy ho obletovaly ze všech stran a on se občas nechal svést. Podle přátel on nevěry schválně nevyhledával, ale ani se jim nedokázal ubránit. A Jiřina to těžce nesla.

Někdy počátkem 80. let přerostly neshody únosnou mez. Říká se, že Bohdalová v záchvatech žárlivosti sledovala manžela na každém kroku, neváhala za ním nečekaně přijet ani na natáčení daleko od domova. Tak prý dorazila i roku 1981 za Brzobohatým na Slovensko, kde točil film Noční jezdci. Už tehdy mezi ním a jeho mladou kolegyní Hanou Gregorovou přeskočila jiskra – Jiřina možná něco tušila, ale on vše popíral.

Nakonec ale pravda vyšla najevo. Radoslav se zamiloval jinde. A rozhodl se odejít. Jednoho dne tajně sbalil pár tašek a odstěhoval se z hostivařské vily, kterou s Jiřinou sdíleli. Po dvanácti letech skončilo jejich manželství náhlým rozchodem. Bohdalová zůstala ohromená, ponížená – a zpočátku i plná vzteku.

Její okolí tehdy spekulovalo, že si to způsobila sama svou žárlivostí a dominancí. Na druhou stranu pravda byla, že Brzobohatý si s věrností hlavu moc nelámal. Ženy ho doslova uháněly a on tu a tam podlehl. Gregorová by možná byla jen jednou z jeho avantýr… Kdyby se do ní vážně nezamiloval.

Jiřině bylo padesát let a cítila, že nemá zbraně, jak soupeřit s o dvacet let mladší kráskou. „Nebyl to běžný úlet či bokovka. Toto bylo jiné. Bylo mu padesát. To jsou pro muže kritické roky, když si potřebují dokázat, že nestárnou,“ hodnotila po letech manželovu nevěru sama Bohdalová.

Nejvíc ji zasáhlo, když zjistila, že Gregorová s Radoslavem čeká dítě. Tehdy prý Bohdalová pochopila, že boj je marný: „Ta druhá byla cílevědomá, tvrdohlavá a dobře vybavená. Mně bylo padesát a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že už nemám zbraně, kterými bych jí mohla čelit. Kdybych byla mladší, asi bych se za ní vydala a zkusila ji profackovat. S přibývajícím věkem ale už tohle nestačí. Zbyla mi tak jediná věc – zachovat si hrdost.“

Hrdost – to jediné Jiřině zůstalo. Byla poslední, kdo se o manželově nové lásce dozvěděl, všichni kolem to tušili dřív než ona. Jeho zradu nemohla dlouho odpustit. Vyhýbala se mu, jak jen mohla, dokonce odmítala nabídky, kde by se potkali na place. Na srdci jí zůstala hluboká jizva.

Teprve po třech desetiletích došlo k usmíření. Když bylo Brzobohatému téměř osmdesát a zdraví mu sláblo, protlačil skrz známé, aby je dal znovu dohromady aspoň pracovně. V roce 2012 si spolu zahráli v dojemném filmu Vrásky z lásky – jako dva stárnoucí lidé, kteří se po letech znovu setkají.

Film napodobil skutečný život a oni během natáčení skutečně našli cestu k přátelskému rozhovoru. Stihli to tak tak: pár měsíců po premiéře Brzobohatý náhle zemřel. Na jeho pohřbu stála v první řadě i Jiřina Bohdalová – v očích měla smutek, ale i smíření. Uzavřela jednu velkou kapitolu svého života.

Listopad 1989 přinesl pád komunismu a otevřel Bohdalové nové možnosti. Byla už dámou v letech, ale plná síly. Rychle se stala jedním ze symbolů kontinuity české kultury – milovanou herečkou napříč generacemi. Pokračovala v divadle, v televizi moderovala svůj vlastní pořad Hobby naší doby, kde se s humorem věnovala kutilským a zahrádkářským radám.

A také ještě zazářila ve filmu. V roce 1993 a 1995 získala své dva České lvy – za hlavní role v pohádkovém filmu Nesmrtelná teta a dojemném dramatu Fany. Bylo to poprvé, co jí filmoví kritici dali tak velkou cenu, a rovnou dvakrát během tří let.

Jiřina tehdy překvapila mnohé: v Nesmrtelné tetě ztvárnila zosobněnou Závist, byla děsivá a démonická, úplně jiná než obvykle; ve Fany zase zahrála mentálně zaostalou ženu tak věrohodně, že publikum v kinech oněmělo. Najednou se ukázalo, že ta „komička“, známá z televizních veseloher, je ve skutečnosti herecká mistryně obrovského rozsahu.

V 90. letech a první dekádě nového století sklízela Bohdalová jednu poctu za druhou. V anketách popularity TýTý ji diváci opakovaně volili nejpopulárnější herečkou země. V roce 2011 dostala prestižní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře.

A v roce 2013 ji prezident ocenil Medailemi Za zásluhy I. stupně. Postupně se tak z bouřemi zkoušené ženy stala národní legenda – žijící poklad českého filmu a divadla. Ona sama to však brala s nadhledem, jak jinak než s humorem sobě vlastním.

Nová doba ale přinesla i nové starosti. Bohdalová sice vítala svobodu, ale musela se srovnat s kostlivci minulosti. Hned na počátku 90. let na ni dolehla kauza jejích údajných svazků s StB. Jak už bylo popsáno, rozhodla se bránit soudně a nakonec uspěla. Přesto ji to stálo mnoho nervů – a dodnes se najdou zlí jazykové, kteří jí nedají pokoj.

Ona na to reaguje tak, že jde dál se vztyčenou hlavou. Možná i díky téhle zkušenosti se později stranila veřejně politiky a kontroverzí. Nikdy se nahlas neangažovala v žádném hnutí, nedává silná prohlášení. Hraje, vypráví a rozdává humor – to je její role v moderní společnosti.

Jenže svět se mění a některé změny jdou i mimo její chápání. V roce 2022 a 2023 musela Jiřina poprvé v životě výrazně omezit práci kvůli zdraví. Ve svých více než devatesáti let stále hrála divadlo, ale začaly jí docházet sily. Před Vánoci 2022 ležela v nemocnici s vážnou infekcí – otrávila se jídlem, spekulovalo se dokonce o botulotoxinu.

Naštěstí přežila, ale zotavení bylo pomalé. Lékaři jí důrazně doporučili zvolnit tempo. Jiřina nerada, ale poslechla: zrušila všechna představení sezóny 2023 a stáhla se domů. „Těžce nesla, že už nemůže na jeviště. Ovšem navzdory chatrnému zdraví rozhodně nehodlala jen tiše dožít v ústraní. Když to jen trochu šlo, objevovala se ve společnosti, aspoň krátce.

V létě 2024 dorazila do Karlových Varů, aby na filmovém festivalu uvedla restaurovaný starý film. Když vstoupila do sálu, publikum povstalo a tleskalo – devadesátitříletá drobná žena na pódiu se usmívala, dojatě, vděčně.

Ještě krátce poté chystala návrat na divadelní prkna, ale tělo už nesloužilo. Po sérii dalších zdravotních obtíží – operaci srdce, operaci štítné žlázy – nakonec v říjnu 2023 definitivně ukončila svou divadelní kariéru. V tichosti, bez patosu, se rozloučila s kolegy na jevišti Divadla Na Jezerce, kde poslední roky působila.

Dnes už Jiřina Bohdalová nehraje ani nefilmuje. Po neuvěřitelných osmi dekádách aktivní kariéry zhasla svá jevištní světla. V jejích očích ale stále plane tentýž ohýnek jako u té mladé dívky, která chtěla dobýt svět herectví. Zůstal jí smysl pro humor, jízlivost i laskavost.

Na chalupě za Prahou tráví klidné dny, obklopená rodinou – dcerou Simonou, dvěma vnuky i pravnoučaty. Když přijde řeč na bilancování, nemluví o cenách ani slávě. Mluví o lidech, které potkala, o přátelstvích a přízních osudu. Svou autobiografii nazvala příznačně Měla jsem štěstí na lidi. A je to pravda: Jiřina Bohdalová vždy říkala, že největším oceněním pro ni je, když za ní po představení přijde obyčejná divačka s úsměvem nebo když jí děti z dětského domova pošlou namalovaný obrázek.

V říjnu 2021 ji prezident republiky vyznamenal Řádem bílého lva I. třídy, nejvyšším státním vyznamenáním. Tehdy devadesátiletá herečka to přijala s dojetím. Už v roce 2013 dostala medaili Za zásluhy – a teď, o osm let později, stanula mezi takovými osobnostmi, jako byl Karel Gott či válečný veterán generál Boček. Kruh života se tím skoro uzavřel. Jaký to paradox: dcera muže, kterého kdysi komunisté nazvali zrádcem a zavřeli, je dnes v očích národa hrdinkou.

V roce 2016 obdržel její otec František Bohdal in memoriam osvědčení účastníka protikomunistického odboje. Jiřina ho přebírala místo něj – stará dáma přebírala poctu pro svého tatínka, jenž se uznání nedožil. Stála tehdy tiše s diplomem v ruce a v očích se jí leskly slzy. Možná si v tu chvíli vzpomněla na ten pochmurný svatební den roku 1954, kdy jí otec tak strašně chyběl. Od té chvíle uběhlo více než šedesát let.

Jiřina Bohdalová je dnes poslední žijící hvězdou své generace. Přežila všechny své lásky, přežila nepřízeň totality i posměch bulváru. A v očích téhle křehké staré dámy se přitom zrcadlí nezdolný duch – duch ženy, která prošla peklem, a přece dokázala rozdávat smích.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99ina_Bohdalov%C3%A1

https://www.csfd.cz/tvurce/1088-jirina-bohdalova/biografie/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/soud-o-minulost-jiriny-bohdalove.A_2004M020V01A

https://cesky.radio.cz/slib-spoluprace-s-stb-jsem-nikdy-nepodepsala-tvrdi-bohdalova-historikove-ale-8087679

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-bohdalova-vyhrala-ale-na-seznamech-stb-zustava-280198

https://www.lifee.cz/tv-a-filmy/tajemstvi-radka-brzobohateho-nikdy-se-nesmiril-se-zradou-kterou-mu-pripravila-jirina-jiraskova_253059.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/aha-pro-zeny-vip-svet/182283/jirina-bohdalova-89-cely-zivot-rozdavala-smich-i-kdyz-se-s-ni-osud-nemazlil.html

BOHDALOVÁ, Jiřina a HORA-HOŘEJŠ, Petr. Měla jsem štěstí na lidi, 2006. ISBN 80-903837-0-X.