Článek
V jednu chvíli zůstal v místnosti sám s vyšetřovatelem. Jmenoval se Franz Kerner. V ten okamžik se v muži, který celý život řešil problémy pomocí logiky, zrodilo poslední, zoufalé řešení.
Bylo to řešení pramenící z čistého instinktu přežít, z posledního záblesku vzdoru. Popadl těžký psací stroj a mrštil jím po gestapákovi. V chaosu, který následoval, se vrhl k oknu. Vyšvihl se na parapet.
Nestihl skočit. Kernerova pistole byla rychlejší. Tři výstřely rozbily ticho a ukončilo Sousedíkův život.
Jeho příběh začal v chudobě valašského Vsetína. Narodil se do rodiny stolaře Antonína Sousedíka, kde se matka Veronika starala o sedm dětí. Byla to taková chudoba, že v celé rodině byl jen jeden pár šněrovacích bot. Přesto v mladém Josefovi rostlo něco mimořádného. Něco, co se nedalo změřit penězi.
Když se šel učit do továrny bratří Bubelů, poprvé se setkal s elektřinou. A byla to láska na první pohled. Každou volnou chvíli trávil samostudiem fyziky a strojnictví. Doma, v nuzných podmínkách, prováděl své první pokusy.
Sestrojil elektrickou lampu, improvizoval s osvětlením celého domku a své matce, která jistě znala jen dřinu u kamen, zhotovil elektrický sporák. Nebyly to akademické experimenty. Byly to praktické odpovědi na problémy jeho nejbližších. Už tehdy, v samých počátcích, se rodila myšlenka co ho provázela celý život: technologie má sloužit lidem.
Zkušenosti sbíral v Brně a poté v zákopech první světové války na ruské a italské frontě, kde jako spojař opravoval vše od polních telefonů po hodinky svých kamarádů. O hrůzách války prý nikdy nemluvil. Říkával jen, že za peníze, které stála, by každá rodina v Evropě mohla mít vlastní domek se zahrádkou.
Po návratu domů, v roce 1919, si otevřel vlastní dílnu v domku rodičů. Podnikání se rozjelo tak rychle, že se brzy pod tíhou těžkého elektromotoru probořila podlaha stavení. Tento humorný detail byl vlastně symbolem jeho nezadržitelného vzestupu.
Z malé dílny se dvěma pomocníky vybudoval během deseti let továrnu, která zaměstnávala přes 350 lidí a jejíž jméno bylo známé po celé Evropě.
Sousedíkovs mysl byla nejen geniální, ale i vysoce morální. Když se jeho jméno stalo známé, přišly lákavé nabídky. Angličtí průmyslníci mu nabízeli 16 milionů korun za prodej jeho továrny. V té době nepředstavitelné peníze, které by zabezpečili jeho rodinu na mnoho generací.
Dostal nabídku na post ředitele v americkém gigantu General Motors. Jeho odpověď byla vždy stejná, klidná a pevná: „Pánové, neexistuje. Já jsem Čechoslovák a mou povinností je pracovat pro Československou republiku, pro lidi, pro svou vlast“.
Bylo to jeho vědomé rozhodnutí investovat svůj intelektuální kapitál do vlastní země. Když byl v letech 1927 až 1938 dvakrát zvolen starostou Vsetína, jeho popularita byla taková, že vzniklo heslo: „Ať si kdo chce co chce říká, my volíme Sousedíka!“.
Za jeho působení se město proměnilo. Vyrostly nové školy, mosty, pošta i chudobinec. A co víc, celý svůj plat starosty dával na charitu. Věděl, že síla národa se buduje zdola.
Jeho vliv sahal až do nejvyšších pater společnosti. Udržoval přátelské vztahy s T. G. Masarykem, díky nimž se mu podařilo pro Vsetín získat pobočku Zbrojovky Brno, což znamenalo stovky pracovních míst. Naopak Tomáši Baťovi, se kterým měl jinak dobré vztahy, odmítl nabídku na fúzi, protože si chtěl udržet nezávislost.
Vrcholem jeho tvůrčího génia a zároveň symbolem optimismu a technické vyspělosti první republiky se stal vlak. Ne ledajaký vlak. Slovenská strela. Když Ministerstvo železnic vypsalo zakázku na rychlý a moderní motorový vůz, Tatra Kopřivnice pověřila Sousedíka úkolem, který se zdál téměř nemožný: vyřešit přenos výkonu.
Slovenska Strela je krásná i dnes
Sousedík přišel s řešením, které nemělo ve světě obdoby. Jeho patentovaný elektromechanický přenos výkonu byl geniálně jednoduchý a účinný. Lze si ho představit jako spojení sprintera a maratonce.
Při rozjezdu poháněla vlak tichá a ohromně silná elektřina, která mu dávala okamžité zrychlení – jako sprinter odrážející se z bloků. Jakmile vlak dosáhl vyšší rychlosti, systém se plynule a automaticky přepnul na přímý mechanický pohon, který byl efektivnější na dlouhé vzdálenosti – jako maratonec, který najde svůj úsporný rytmus.
Slovenská strela byla ve své době ikona. Její višňově červený nátěr se střechou v barvě starého zlata zářil na kolejích. Dosahovala rychlosti až 140 km/h (jeden z nejrychlejších vlaků světa té doby) a trasu z Prahy do Bratislavy zvládala v čase, který je srovnatelný s dnešními spoji. Nebyla určena pro masy; cestovaly s ní vládní delegace, obchodníci a elita národa. Byla to výkladní skříň technologie, důkaz, čeho je mladý stát schopen.
Při první zkušební jízdě v roce 1936 se na palubě setkaly dvě generace českých vynálezců: stárnoucí František Křižík a mladý Josef Sousedík. Bylo to symbolické předání štafety.
Jenže Strela byla také příslibem nenaplněné budoucnosti. Vznikly pouze dva prototypy. Plánovaná sériová výroba, která měla přinést rychlost a komfort na všechny hlavní tratě, se nikdy neuskutečnila. Přišla válka. A osud Slovenské strely tak dokonale zrcadlí osud celé první republiky: brilantní, plná potenciálu, ale násilně přerušená v rozletu.
Den po okupaci, 15. března 1939, se pro Josefa Sousedíka vše změnilo. Budovatel se stal bojovníkem. Okamžitě se zapojil do odbojové organizace Obrana národa a začal organizovat její buňky na Vsetínsku. Jeho inteligence, vliv a organizační schopnosti, které mu přinesly úspěch v míru, z něj nyní učinily jednoho z nejnebezpečnějších nepřátel nacistického režimu v regionu.
Žil na hraně. Poprvé ho gestapo zatklo v prosinci 1939 za vlastenecký projev k zaměstnancům. Podruhé v roce 1940, kdy byl pět měsíců vězněn v nechvalně proslulých Kounicových kolejích v Brně. Pokaždé byl na přímluvu barona Ringhoffera, majitele koncernu Tatra, propuštěn. Jeho technický génius byl pro válečný průmysl příliš cenný. Ale smyčka se utahovala.
Ani vězení ho nezlomilo. Po propuštění v odboji pokračoval s ještě větší intenzitou. Založil vlastní, rozsáhlou odbojovou síť, která spolupracovala s parašutistickým výsadkem Clay-Eva a chystala ozbrojené povstání na Valašsku.
Jeho organizace rostla, ale s počtem členů rostlo i riziko. A pak přišla zrada. Do jeho nejbližšího okolí pronikl konfident gestapa. Sousedíkova důvěra v nesprávného člověka se mu stala osudnou. Právě tato zrada vedla přímo k jeho poslednímu zatčení. K tomu patnáctému prosinci 1944.
Po válce se zdálo, že spravedlnosti bude učiněno zadost. Prezident Edvard Beneš udělil Josefu Sousedíkovi in memoriam Československý válečný kříž 1939. Na budově, kde byl zavražděn, mu v roce 1946 odhalili pamětní desku. Ale tato pocta netrvala dlouho.
S nástupem komunistického režimu v roce 1948 přišla pro Josefa Sousedíka druhá, symbolická smrt. Pro novou totalitu byl nepohodlný. Úspěšný podnikatel, továrník, „kapitalista“ – to se nehodilo do obrazu proletářských hrdinů. A tak začalo systematické vymazávání z paměti národa.
Jeho jméno bylo odstraňováno z technické dokumentace a patentů, které byly nově připisovány národnímu podniku MEZ Vsetín. Pamětní deska byla potají odstraněna. Mimochodem, Josef Sousedík měl za sebou 222 světových a evropských patentů. Byl skutečně průmyslovým velikánem.
Když byla v roce 1969 odhalena nová, vydržela jen dva roky, než ji režim nechal opět sejmout. Jeho rodina čelila ústrkům a perzekuci. Jeho dcera Danuše vzpomínala, jak je po otcově zatčení gestapo čtrnáct dní drželo v domácí internaci. Její matce tehdy prý doslova „zbělely hrůzou vlasy na hlavě“.
Jeho syn Tomáš, kterému se podařilo uniknout ze „spárů vsetínských komunistů“ díky fotbalové kariéře, zasvětil později život boji za očištění otcova jména.
Po roce 1989 se jméno Josefa Sousedíka mohlo konečně vrátit na piedestal, kam právem patří. Díky neúnavnému úsilí jeho syna Tomáše a dalších nadšenců byl plně rehabilitován.
dnes se po něm jmenuje ulice ve Vysočanech v Praze
Urna s popelem Josefa Sousedíka se nikdy nenašla. Nemá hrob, kam by lidé mohli nosit květiny. Možná je to tak správně. Jeho skutečný pomník není z kamene. Je to jeho příběh.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Josef_Soused%C3%ADk
https://www.ciexpo.cz/rodokmen/sousedik/
https://ebadatelna.zlkraj.cz/articles/40812
https://encyklopedie.muzeumvalassko.cz/josef-sousedik-a-jeho-odbojova-cinnost-1
https://radiozurnal.rozhlas.cz/josef-sousedik-byl-velikan-jakeho-jsme-v-dejinach-nemeli-mel-v-sobe-kus-edisona-9227533
https://e-vystavy.muzeumvalassko.cz/moravsky-edison/cz/zivot-josefa-sousedika/2
https://plus.rozhlas.cz/josef-sousedik-padesat-let-a-dve-ste-patentu-6538704
