Článek
S mužem jsme spolu přes dvacet let a posledních několik žijeme v klidné vesnici nedaleko jednoho menšího města v Čechách. On je dobrosrdečný člověk, který neumí druhým říct ne. A já ho za to vždycky měla ráda – tedy až do chvíle, kdy se jeho soucit s bližními změnil ve finanční zásek do našich úspor.
„Neboj, je to přece tvůj brácha, vrátí nám to,“ uklidňoval mě manžel, když můj mladší sourozenec s manželkou dorazili jednou navečer, ověšení falešným úsměvem a dárkovou taškou s lahví vína. Měla jsem divný pocit hned, jak se usadili v kuchyni a začali stydlivě nadhazovat svou „krizi“.
Nejdřív to vypadalo, že jim snad shořela půlka bytu a nutně potřebují peníze na opravy. Následně se jen tak mimochodem zmínili o nevýhodných úrocích a o tom, jak radši peníze seženou v rodině. A v tu ránu můj muž, popadl lístek a dělal si poznámky, kolik a kdy bude potřeba. Já seděla, jako by mi sklenka vína přimrzla k ruce, a jen poslouchala tu dojemnou historku.
Další den mi bylo jasné, co se stane. Manžel šel do banky a promptně vybral naši železnou rezervu – peníze, které jsme si drželi na horší časy. „Ty přece chápeš, že to není navždy,“ prohodil vesele, když jsem se ho snažila aspoň přesvědčit, abychom sepsali dohodu. „Nechci tvýho bráchu urazit. Nejsme cizí!“
První týdny to vypadalo, že bratr skutečně není podvodník – poslal na účet nějakou sumu. Jenže to vydrželo jen krátce. A najednou nic. Žádná další splátka, žádný telefonát, žádná omluva. Místo toho jsme se z doslechu dozvěděli, že žijí poměrně luxusní život. Neslyšela jsem jediný příběh o tom, že by nějak zvelebovali byt či cokoli jiného. Zato prý se chlubí, jak byli na dovolené v cizině, a ukazují fotky z exotických pláží.
„Určitě mají jen dočasný zádrhel, to se vysvětlí,“ bránil je můj muž dlouhé měsíce. Občas jsem sebrala odvahu a napsala, jestli by nám nemohli aspoň něco málo zase poslat, když už jsme přišli o tolik. Odpověď byla strohá: „Neboj se, o to nepřijdete, jen nám dejte ještě čas.“ Čas plynul, peníze stále nikde. Manžel začínal žít v mlčenlivé depresi. Vzal to, jako by ho bratr zradil. Ale pořád doufal, že se za ním jednoho dne rozjede auto, vystoupí bratr, omluví se a dá mu do ruky balík peněz, který nám patří.
Jenže nic takového se neděje. A já ztrácím trpělivost. Doma máme dvě děti – jedno chodí ještě na střední, druhé už je na vysoké, a je zřejmé, že výdaje pořád rostou. Byla bych ráda, kdybychom měli nějakou rezervu na jejich budoucnost, ale tu jsme nasypali do bratrovy kapsy. Ani nevím, jestli manželovi dojde, že by měl bratra přinejmenším důrazně vyzvat k vrácení dluhu. Jenže on je tímhle způsobem zvyklý jednat – raději mlčí, než aby se s někým dostal do sporu.
„Co kdybychom je žalovali?“ nadhodila jsem, když jsem jednou viděla manžela, jak sedí u stolu a poněkud se hrbí nad složenkami a účty. Reakce? Kývnul rameny a poznamenal cosi o tom, že rodina se přece nesoudí. Ale co jiného nám zbývá? Z bratra i švagrové se stali cizí lidé, kteří nás jen oblbnuli falešným dojetím a nakonec třeba ani neměli žádné opravdové starosti s bytem. Nevím, jestli manžela donutím jednat, anebo budu muset sama hledat advokáta. Jen se bojím, že mě prohlásí za tu zlou, která rozbila rodinu.
Zatím vyčkávám a se srdcem sevřeným proklínám naši důvěru. Jsem si jistá, že už další peníze neuvidíme. A manželovi to, zdá se, sžírá duši. Tváří se, jako by mu bratr utrhnul ruku, a on se s tím stydí jít k lékaři. Místo pomoci raději předstírá, že to přejde. Jenže já vidím, jak se trápí. A nevím, kdo z nás dvou v tomhle příběhu cítí větší bolest.
