Článek
Už před dvěma lety se proto kutnohorští horníci vykřičeli ze svého hněvu před královskou mincovnou ve Vlašském dvoře. Tehdy dopadli ještě dobře: mocní slíbili nápravu a podvodného hofmistra sesadili. Jenže sliby brzy vzaly za své. Útlak pokračoval. Přišlo zoufalství. A s ním odhodlání riskovat vše znovu.
V létě 1496 bylo napětí nejvyšší. Král Vladislav Jagellonský dlouhodobě pobýval daleko v Uhrách a doma vládl neklid. Havíři z Kutné Hory se odhodlali k radikálnímu kroku: stávka. Dne 13. července 1496 opustily až čtyři až šest tisíc horníků město a vyšlapali na nedaleký vrch Špimberk. Ozbrojeni cepy, kladivy a několika kušemi tam rozbili tábor a z okolních kmenů vztyčili valy.
Byla to jedna z největších masových stávek, jaké středověké Čechy zažily. Vzbouření horníci doufali, že je jejich zoufalé volání konečně slyšet – že se dočkají spravedlivého soudu i lidských pracovních podmínek. Zároveň se báli zásahu. Na obzoru se totiž začaly stahovat ozbrojené oddíly panské moci.
Když královský hejtman pan Oněk Kamenický z Tepic dorazil s vojskem měšťanů z Kutné Hory, Kolína a Čáslavi k obleženému vrchu, horníci váhali. Většina z nich chtěla vydržet. Nezačneme boj, ale nevzdáme se, říkali si nejspíš. Zkušení muži z nejstarších havířů však zkusili jinou cestu. Navrhli, ať se zkusí vyjednávat přímo s hejtmanem, královým zástupcem.
Třeba neví, co se v dolech děje – snad se jich zastane. A pokud by složili zbraně a šli s ním, mohl by jim prý sám sjednat slyšení u krále. Nabídka přišla záhy: Oněk Kamenický vyjel před šiky v plné zbroji a zvedl pravici na pozdrav. „Pojďte se mnou na Poděbrady. Slibuji vám na svou čest, že se u Jeho Milosti krále domůžete práva,“ prohlásil přede všemi.
Třináct havířských vůdců se po poradě rozhodlo uvěřit jeho slibu. Ostatním poručili složit zbraně. Vzbouřené havířstvo sklesle opustilo tábor a vrátilo se do práce, zatímco třináct starších horníků vyrazilo v doprovodu ozbrojenců k poděbradskému hradu.
Byla noc, když vstoupili na kamenné nádvoří hradu v Poděbradech. Unavení muži dostali najíst, napít – a dokonce se mohli i volně procházet po nádvoří, aby věřili, že jsou váženými hosty. Oněk Kamenický se usmíval.
Ujišťoval je, že hned posílá posly za králem do Budína a že musejí vydržet pár dní, než dorazí králova odpověď. Havíři byli neklidní, ale rytíř přece dal své slovo. Uklidňovali se tím, že pan hejtman jistě dodrží slib. Netušili, že mezitím už Oněk potají píše králi zcela jiný dopis. Ve svém listě vylíčil horníky jako nebezpečné buřiče a lapky – prý chtějí v Kutné Hoře pálit doly a vraždit.
Papír ještě voněl pečetním voskem, když jej poslal po rychlých kurýrech za králem. A zatímco nešťastní horníci čekali na hradě na spravedlnost, Oněk se domlouval s jejich nepřáteli. Do Kutné Hory vzkázal tamním pánům, že král jistě pošle svolení ke hrdelnímu trestu. Měšťané mu z vděčnosti vyplatili pytel stříbrných mincí – a nechali potají ušít třináct bílých rubášů pro odsouzence.
Za úsvitu 5. srpna 1496 dostali havíři na Poděbradech tvrdý rozkaz: nastoupit na nádvoří. Nechápali. Ještě včera jim hejtman nic neoznámil o výsledku, stále je držel v nejistotě. Teď stál na pavlači a oznamoval královský ortel: všech třináct bude popraveno pro vzpouru.
V tu chvíli se ozval odpor dokonce i z nečekané strany: městský kat z Poděbrad jménem Kolouch odmítl takový rozsudek vykonat – popravovat nevinné nebudu, prohlásil prý pevně. Oněk Kamenický nehnul brvou. Po ruce měl beztak svého vlastního, hradního kata jménem Sochor. A ten se své práce nezřekl.
Zbývalo vyřešit poslední právní detail. Středověké zákony totiž zakazovaly popravit více než deset lidí najednou na jednom místě. Tři havíře proto hejtman úlisně odvedl stranou – vymyslel si na ně lest, že mají jet zkoumat jakousi novou rudu na Křivoklátě. Nic netušící trojice se vydala pod ozbrojeným doprovodem pryč z Poděbrad. Pro ostatní už čekala jen oprátka.
Dne 11. srpna 1496 za úsvitu přivedli strážní zbylých deset horníků pod rozložitý dub za poděbradským labským mostem. Bylo to ponuré místo mimo městské hradby, vedle tůňky jménem Jordán. Vykopaná jáma a improvizované popraviště. Muži s rukama spoutanýma za zády postupně poklekali do trávy.
poprava kutnohorských havířů pod památným dubem
Hejtman Oněk přečetl rozsudek o velezradě a rozhlédl se po shromážděných. Vojáci a měšťané stáli opodál, mnozí klopili zraky. Vtom jeden z odsouzených, havířský mistr přezdívaný Opat, už to nevydržel. Povstal, otočil se přímo k šokovanému hejtmanovi a hlasem hlasitým a pevným pronesl historická slova: „Zrádný hejtmane, slíbil jsi nám na čest a víru, že nám zjednáš právo a slyšení u krále, ale slovo jsi zrušil a nás zradil!“ dolehlo až k mostu přes Labe.
Na popravišti to zašumělo. Opat znovu poklekl a zvedl oči k nebi: „Bože, sešli na znamení naší neviny déšť!“ vykřikl ještě. V tu chvíli kat Kolouch – ten, který již prvně odmítl vraždit nevinné – odstoupil stranou. Přistoupil jeho zástupce ze zámku. Zvedl ostří meče a začal stínat jednoho havíře po druhém tak surově, že krev popravených stříkala na kmen starého dubu.
Jakmile poslední z deseti bezhlavých těl dopadlo do jámy, nebe nad Polabím potemnělo. Ozval se vzdálený hrom a vzápětí se spustil prudký liják. Pršelo celých devět dní a nocí a Poděbrady byly záhy plné bláta a kaluží. Lidé si mezi sebou s bázní šeptali, že je to Boží znamení – nebe oplakává nevinně prolitou krev.
Zbytek kruté práce už proběhl v tichosti. Hrobaři zahrnuli jámu pod dubem a uplácali hlínu. Oněk Kamenický spěchal zpět do hradu, v duchu snad přece jen zneklidněn nečekaným přírodním úkazem. Brzy se však utvrdil ve svém: svědky popravy zastrašil a poručil jim na událost zapomenout.
Mezitím daleko na Křivoklátě čekali tři oddělení havíři na vlastní konec. Dva z nich kat sťal bez prodlení, ovšem tomu třetímu se stalo cosi neuvěřitelného. Jmenoval se Vít Krchňavý – mladý muž, který právě viděl zemřít své druhy a sám stál před špalkem.
V poslední vteřině, z čirého pudu sebezáchovy, hmátl po ostrém kameni pohozeném v trávě. Prudce jím mrštil kata do obličeje. Ten se zapotácel a Vít neváhal ani vteřinu – vyskočil na nohy a utíkal. Prchal lesem, s křikem a pláčem, ale živý. Dokázal uprchnout a přežil.
Zpráva o masakru se začala šířit krajem. Krvavý hejtman Oněk chtěl slavit vítězství, ale záhy zjistil, že svědectví o jeho zradě žije dál. Zprvu tomu nechtěl věřit – jak by mohlo? Pozabíjel přece všechny, kdo by mohli promluvit. Jenže nevěděl, že jeden svědek mu unikl. Vít Krchňavý a s ním několik dalších horníků z Kutné Hory, kteří nebyli zatčeni, se nevzdali.
Přes všechny nástrahy doputovali až do Budína, předali vzkaz králi a vylíčili mu pravdu. Král Vladislav II. Jagellonský byl zděšen. Okamžitě zrušil rozsudky smrti nad havíři – bohužel příliš pozdě na to, aby mrtvým vrátil život. Vydal také příkaz k potrestání skutečných viníků, kteří překročili zákon. Důlní úředníky, kteří králi lhali, čekalo vězení a prý i výslech na mučidlech.
Sám Oněk Kamenický byl sesazen a – jak praví některé prameny – nakonec zemřel potupně v žaláři za zpronevěry. Jisté je, že po krvavém soudu v Poděbradech se na kutnohorských dolech mnohé změnilo. Král jmenoval nového hofmistra, dohlédl na obnovení vyplácení poctivých mezd a roku 1497 osobně přijel do Kutné Hory zjednat pořádek. Spravedlnost tedy zvítězila – ale zůstala po ní pachuť krve.
Brutální poprava zrádcům neprošla dle pověsti bez následků. Vyprávělo se, že rok po oné hrůze začal poděbradský dub na popravišti plodit podivné žaludy: na větvi potřísněné krví vyrostly plody se zvláštními rýhami, nápadně připomínajícími drobné postavy havířů v kápích, kterým chybí hlava.
Lidé z celého Polabí si ty znetvořené žaludy schovávali – věřili, že mají čarovnou moc. Často je vsazovali do stříbrných přívěsků a nosili na krku jako talisman proti bezpráví. Starý „památný“ dub už nestojí (pozdější kroniky uvádějí, že ho spálil blesk v roce 1777), ale příběh kruté zrady a nevinné krve přežil staletí.
Zdroje:
https://cs.wikisource.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A9_pov%C4%9Bsti/O_pam%C3%A1tn%C3%A9m_dubu_pod%C4%9Bbradsk%C3%A9m
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vzpoura_kutnohorsk%C3%BDch_hav%C3%AD%C5%99%C5%AF_(1496)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie_(Pod%C4%9Bbrady)
