Článek
Koncem května 1941 však Británie čelí nové hrozbě: německé bitevní lodi Bismarck. Ta se pokouší proniknout do Atlantiku, kde by mohla lovit spojenecké konvoje. Hood dostává za úkol společně s dalšími plavidly Bismarcka zastavit.
Dne 22. května vyplouvá z útočiště v Orknejích (souostroví u Skotska) na sever – začíná hon na Bismarck. Posádka Hoodu věří ve svou loď a ve vítězství. Vládne napjaté odhodlání, ale i podivný klid. Vždyť Hood má pověst neporazitelné lodě, vžité sebevědomí „nepotopitelnosti“. Nikdo si nepřipouští, že by právě jejich slavný Hood mohl jít ke dnu – taková myšlenka nikoho ani nenapadla.
Ve skutečnosti ale britský kolos v mnohém zaostává za moderní německou lodí. Hood byl spuštěn na vodu už v roce 1918 a jeho konstrukce obětovala tloušťku horizontálního pancíře ve prospěch rychlosti. Oproti tomu Bismarck, nový a silně opancéřovaný obr, má výkonnější zaměřovací radary a také modernější děla.
„Posádka Hoodu měla sebedůvěru plynoucí z pověsti síly a neporazitelnosti. Přesto pravdou bylo, že se nemůže rovnat svému modernějšímu německému protějšku,“ zmiňovali poté často historici.
Za svítání 24. května 1941 zahlédnou britské lodě siluetu Bismarcku a křižníku Prinz Eugen v Dánském průlivu mezi Grónskem a Islandem. Hood se přiřítí plnou rychlostí vstříc nepříteli, po boku s novou bitevní lodí Prince of Wales.
V 5:52 ráno vydá viceadmirál Holland rozkaz k palbě. Ohlušující hřmění otřese palubou Hoodu – zahajuje výstřel za výstřelem z děl ráže 381 mm.
Detailní záběr zadních 15palcových děl křižníku Hood z roku 1926, natočených do krajní polohy svého otáčení přes příď na levoboku; střelba v této pozici by mohla tlakovou vlnou poškodit palubu a nástavby
„Všichni byli připraveni, jak jen to šlo. Každý věděl, že mohou padnout oběti – ale vždyť to bude někdo jiný, ne já,“ vzpomínal později Tilburn. Teprve po válce směli přeživší vyprávět, co se onu šedivou ranní hodinu odehrálo.
Poslední minuty Hoodu
Krátce před šestou hodinou opětují palbu i němci. Bob Tilburn leží se svými druhy u protiletadlového děla na přídi a napjatě sleduje záblesky vzdálené nepřátelské lodě. Bismarck na ně vypálil salvu.
„Střely letěly s děsivým svistem, jako by se přímo na nás řítil rozjetý expres,“ popsal ten moment Tilburn. Následuje ohlušující exploze. Vyskočí – zjistí, že nejbližší protiletadlové stanoviště dostalo přímý zásah a vybuchla v něm munice. Další dělostřelecký granát zasáhl prostor, kam většina Tilburnových kolegů u protiletadlových zbraní odběhla do úkrytu – během vteřin je celá tato skupina na kusy.
Poté granát zasáhne vršek velitelského můstku, kde důstojníci řídí palbu. Vrchní nástavba je rozmetána. Paluba je rázem pokryta troskami a těly. A pak přichází obrovská exploze na zádi – rána tak silná, že doslova zlomí páteř lodě.
Tilburn zmateně klopýtá k okraji nakloněné paluby. Když se ohlédne, spatří příď Hoodu trčet vysoko z vody – obrovský trup lodi se láme a nevratně noří do hlubin. Celá ta scéna trvá jen pár minut. Ve skutečnosti Hood exploduje a klesá ke dnu během neuvěřitelných tří minut.
Letecký snímek křižníku Hood z roku 1924: Jsou vidět dvě přední dělové věže s jejich výraznými dálkoměry, které vyčnívají ze zadní části věží. Za nimi se nachází velitelská věž, na jejímž vrcholu je umístěn hlavní zaměřovač řízení palby s vlastním dálkoměrem. Záložní zaměřovač je připevněn na střeše pozorovatelny na trojnohém předním stěžni.
Mizí loď i 1 415 životů s ní spojených. Bob cítí, jak se pod ním paluba ztrácí. Ocitá se ve vodě. Zmateně splývá, když vtom něco těžkého narazí do jeho nohy – kus stěžně? Kolem kotníků se mu omotá silný drát, nejspíš lodní anténa, a začne ho stahovat pod hladinu. Studená voda zalévá ústa, hrne se do plic.
Bob se marně zmítá ve svých poutech. Nakonec za chodu vytasí nůž – pod vodou přeřezává smyčku a z nohy zoufale strhává i uváznutou botu. V příští vteřině ho to vymrští zpět k hladině.
Rozhlíží se. Všude plavou trosky. Hladina je pokryta silnou vrstvou oleje a paliva, které hoří a pálí do tváře. Z Hoodu už nic nezůstalo – jen ohnivé skvrny tam, kde se před chvílí tyčila příď. Bob cítí, jak mu tuhne tělo. Voda je ledová; brzy začne ztrácet cit v prstech. Zkusí křičet, ale hlas se mu láme. Všude kolem je prázdnota – mezi troskami nevidí žádnou další živou duši.
Poslední fotografie HMS Hood, zachycena z lodi Prince of Wales. Když byl Hood potopen, tak se poškozená Prince of Wales stáhla. Přesto však dokázala Bismarcku způsobit škody. Poškodila mu palivové nádrže, což donutilo německou loď zamířit k opravě do Francie. To nakonec vedlo k jejímu pozdějšímu vypátrání a zničení britskými silami.
Po chvíli zahlédne poblíž malý nafukovací záchranný vor – jeden z mnoha, které se při zkáze samy uvolnily z paluby. Z posledních sil k němu doplave a vyškrábe se na něj. Konečně nad sebou vidí oblohu – šedou, mrazivou, lhostejnou. Kus od sebe zaslechne šplouchání. Další přeživší! Dva mladíci na podobných malých raftech. Poddůstojník William Dundas a signalista Ted Briggs – jediní další, které moře v tu chvíli vydalo živé.
Podaří se jim dostat blíž k sobě a propojit své čluny; trojice trosečníků se křečovitě drží jeden druhého. Olejová skvrna kolem nich se po čase zhasíná, zbytky kouře štípou do očí a chladem proniká do kostí.
Minuty míjí. Těla promočených námořníků tuhnou na kost – severní Atlantik je v květnu nelítostný. Bob a Ted pomalu upadají do malátného polospánku, předzvěsti smrti podchlazením. Dundas to vycítí. Začne na celý oceán zpívat prvorepublikovou odrhovačku „Roll Out the Barrel“ a pobízí ostatní, aby se přidali. Tři promrzlí muži uprostřed nekonečné mořské pustiny zpívají o sudu plném legrace. Co jiného jim zbývá, aby zahnali zoufalství?
Tři přeživší
Tři námořníci takto stráví téměř tři a půl hodiny. Už ani necítí vlastní končetiny, jejich mysl kolísá mezi nadějí a rezignací. Konečně se v dálce objeví šedý přízrak – silueta torpédoborce HMS Electra, který dostal rozkaz prohledat místo tragédie. „Byl to nádherný pohled,“ popíše později Tilburn okamžik, kdy k nim připlouvá příď britské lodi.
Záchrana na poslední chvíli. Je 10:30 dopoledne, když Electra vyzvedne tři polomrtvé trosečníky na palubu. Jsou to jediní tři přeživší z celkem 1 418 členů posádky Hoodu.
Zpráva o potopení Hoodu a ohromném ztrátách se bleskově šíří Británií. Je to šok a rána pro morálku národa – Hood byl víc než jen válečná loď, byl to symbol. Premiér Winston Churchill ihned vysílá jasný vzkaz britskému loďstvu: „Bismarck musí být potopen za každou cenu.“
Celé královské námořnictvo se vrhá do stíhání německé lodě. O tři dny později, 27. května 1941, Bismarck skutečně končí po urputném boji na dně Atlantiku. Pomsta za Hood je vykonána – i když za cenu dalších životů na obou stranách.
Tilburn, Dundas a Briggs se po zotavení stávají malými národními hrdiny. Noviny otiskují fotografie zachráněných mladíků; veřejnost v nich vidí zosobnění statečnosti a naděje v temných časech.
Ale sami přeživší se za hrdiny nepovažují. Trápí je vzpomínky na kamarády, kteří tak náhle zmizeli pod hladinou. „Bob byl tichý a skromný člověk. Nikdy neměl pocit, že byl ‚zázračně zachráněn‘ pro nějaký vyšší účel – prostě jen cítil, že měl obrovské štěstí,“ řekne o Tilburnovi jeho nevlastní dcera. Bob s hořkým humorem poznamenává, že veškerou svou kliku si vybral už tehdy ráno na moři.
O 74 let později, v létě 2015, byl z místa tragedie vyloven zrezivělý lodní zvon, který se kolem něj vinul sedm dekád na mořském dně. Jeden z posledních svědků oné chladné květnové noci roku 1941.
Zdroje:
https://www.bigissuenorth.com/features/2016/01/dont-give-up-the-ship/
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_the_Denmark_Strait
https://en.wikipedia.org/wiki/HMS_Hood
https://www.hmshood.org.uk/
