Laskavý Profesor Vondrák a pevný pilíř Národního divadla. Takový byl Vojta Novák

Bylo mu třiapadesát let. Vojta Novák se 16. března 1939 probudil do chladného, tísnivého rána. Jindy by možná v tento den přijímal gratulace k narozeninám a těšil se na večerní představení. Teď ležel v posteli a naslouchal vzdálenému dunění okovaných bot.

Ulicemi Prahy pochodovali cizí vojáci a kdosi za oknem potichu plakal. Novák cítil, že se svět kolem něj přes noc proměnil v místo plné strachu. Co si počne divadelník ve městě, jehož svoboda včera zanikla? Otázka mu bezhlesně kroužila hlavou, zatímco v ústech cítil hořkou pachuť zoufalství.

Teprve před pár měsíci stál Novák plný naděje na zaplněném Strahovském stadionu. Režíroval grandiózní živý obraz Obrana státu – Zborov, který připomínal hrdinství československých legionářů. Mezi diváky seděl i prezident Masaryk a s červenobílým šátkem v ruce naposledy zdravil svůj lid.

Tehdy, v létě 1937, vládl v zemi klid a hrdost. Teď, na jaře 1939, byla republika pryč a z rozhlasu zněla okupantská propaganda. Vojta Novák vstal, oblékl se v šeru a zamířil do svého milovaného Národního divadla. Chodby byly tiché. Kolegové se mu při setkání dívali do očí mlčky a trhavě přikyvovali; všichni chápali, že nic už nebude jako dřív.

Vojta Novák se narodil 16. března 1886 v Praze jako nejmladší ze tří dětí. Při křtu dostal jméno Vojtěch, ale celý život mu nikdo neřekl jinak než Vojta. Jeho otec byl univerzitní laborant, matka v domácnosti – žádné herecké geny ani bohatství v rodině.

Už jako gymnazista však Vojta propadl divadlu. Stával na školních prknech jako ochotník a domů se vracel s očima plnýma nadšení. Když úspěšně odmaturoval, zkusil se vydat „rozumnou“ cestou a zapsal filozofii na Karlově univerzitě.

Ale po večerech utíkal z knihoven na zkoušky amatérského spolku. Divadlo ho přitahovalo jako magnet – bylo pro něj vším, vzdorem i útočištěm zároveň.

Na začátku 20. století procházela Praha uměleckým kvasem. Mladí divadelníci snili o nových formách, kabaretech, avantgardě. Novák, sotva ve svých pětadvaceti, stál v roce 1911 u zrodu malého experimentálního Lyrického divadla na Smíchově. S kolegy uváděl moderní symbolistické hry a nebál se výtvarných ani režijních novinek.

Lyrické divadlo záhy změnilo jméno na Divadlo umění, ale těžké doby mu nepřály – vypukla první světová válka a mnoho snů muselo stranou. Novák sice nemusel narukovat na frontu, ovšem kolem zuřilo válečné peklo a on se aspoň intenzivněji ponořil do práce: od roku 1914 působil jako režisér a později i umělecký šéf Intimního divadla ve smíchovské aréně.

Tam, v komorním prostředí, vybrušoval své řemeslo a učil se disciplíně. V sále sedávalo jen pár desítek diváků, ale každý náročný kus, který nastudoval, považoval za malou vzpouru proti hrubosti okolního světa.

Když v říjnu 1918 vzniklo samostatné Československo, Vojta Novák to prožíval osobně. Jeviště se konečně mohlo nadechnout svobody a on patřil k nové generaci divadelníků, která měla pozvednout národní kulturu.

Bylo mu třiatřicet, když dostal životní příležitost – angažmá v činohře Národního divadla. Psal se rok 1919 a Novák nastupoval rovnou jako režisér do Zlaté kapličky, jak se slavné budově říkávalo. Ještě před pár lety stál nesměle v zákulisí jako nadšený student, a najednou měl vést na jevišti přední české herce. V očích se mu mísilo dojetí s odhodláním.

Na prknech Národního divadla Vojta Novák našel svůj domov na více než tři desetiletí. Od prvních let budoval pověst spolehlivého, pečlivého režiséra. Měl hluboký smysl pro psychologii postav a respekt k textu – žádné výstřednosti, spíš promyšlené detaily.

Brzy se ovšem ukázalo, že v éře meziválečného divadla bude svádět trochu nerovný boj. V činohře působili takoví vizionáři jako Karel Hugo Hilar nebo o generaci mladší Jiří Frejka. Ti udávali tón avantgardy, zatímco Novák inklinoval k uměřenějšímu realismu.

Herec Eduard Kohout o něm s jistou shovívavostí poznamenal, že „měl cit a vkus, tvůrčí spár mu však chyběl“. Kohoutova věta trefně vystihla, jak byl Novák vnímán – jako kultivovaný tvůrce, kterému snad chyběla špetka génia.

Přesto dokázal na scénách Národního divadla režírovat téměř dvě stovky inscenací a sehrát na sto dvacet hereckých rolí. Ne každý může být průkopník – i ti „obyčejní“ pilíři jsou pro chod divadla nepostradatelní.

Novák uváděl klasiku i modernu. V jedné sezóně nastudoval pohádkovou Lucernu, jindy se nebál novinky od Karla Čapka. V roce 1921 inscenoval slavné utopické drama R.U.R. a diváci poprvé slyšeli slovo „robot“ na divadelní scéně.

Byl na to trochu hrdý – jako by se přece jen dotkl avantgardy. Současně měl ale slabost pro melodramata a nenáročné hry, které zaplňovaly hlediště. Kolegové mu to nikdy nevyčítali; věděli, že Vojta se snaží vybalancovat uměleckou kvalitu a divácký vkus, aby divadlo prosperovalo. Měl pověst skromného dříče, který není moc slyšet, ale o to víc udělá.

Kromě práce na jevišti vzal na svá bedra i organizační povinnosti. Roku 1920 stál u zrodu profesní Organizace českého herectva a později vedl Svaz českých herců. V novinách vášnivě polemizoval za lepší postavení divadelníků ve společnosti a volal po zákonu na podporu divadel.

Redigoval odborný časopis Divadlo a po večerech přednášel v dělnické akademii, aby kultura pronikla i mezi obyčejné lidi. Z kolektivu souboru Národního divadla byl znám jako ten, kdo se vždy ujme slova na schůzi, sepíše protest nebo proslov k poctě jubilanta. Nebyl jen umělec uzavřený v tvůrčí věži; cítil občanskou povinnost.

Doma měl přitom tiché zázemí, o které se mohl opřít. Už v mládí potkal svou osudovou lásku – Ludmilu Malinskou z Jičína. Před první válkou se z ní stala spisovatelka Milena Nováková a jeho manželka. Seznámili se prý na prázdninovém výletě pod Krkonošemi: on tehdy působil u smíchovské divadelní scény, ona byla talentovaná klavíristka a literátka.

V březnu 1916, uprostřed válečných útrap, se v Jičíně konala jejich svatba. Milena se pak po boku manžela pohybovala v intelektuálních kruzích Prahy. Sama psala romány a články, zatímco pečovala o syna Vojenka, narozeného roku 1918. 

Vojen zdědil po rodičích cit pro umění – stal se z něj operní pěvec, který později vystupoval pod uměleckým jménem Vilém Noval. Rodina Novákových tak žila doslova pro kulturu. Večery trávili u knih a notových partitur, debatovali o premiérách. Byli šťastní.

Idylu ukončila až geopolitická bouře konce 30. let. V září 1938 otřásla národem mnichovská zrada a brzy poté nastala okupace. Novák, který celý život stál na prknech znamenajících svět, vnímal nástup nacistů jako pád do tmy.

Jako by náhle zhaslo světlo reflektorů. V roce 1941 musel Národní divadlo vyvěsit protektorátní vlajku a dramaturgie podléhala cenzuře. Přesto se herec a režisér Vojta Novák nevzdal. V tichosti pokračoval v práci a hledal způsoby, jak udržet kulturní život.

Kromě divadla našel nečekaně útočiště také ve filmu. Po dlouhé pauze se znovu objevil na stříbrném plátně – paradoxně právě během války. Jeho úplně první filmová zkušenost byla dávno zamlada v němé grotesce Zlaté srdéčko roku 1916. 

Od té doby nic. Až režisér Martin Frič jej roku 1939 oslovil pro roli laskavého profesora ve školní komedii Cesta do hlubin študákovy duše. Novák se zprvu ostýchal; před kamerou si připadal nejistý. Ale Frič ho uklidnil a výsledný film se stal legendou.

Během války pak Novák ztvárnil řadu menších postav – profesory, notáře, úředníky či pány v klobouku – v populárních snímcích té doby. Byl to zvláštní paradox: zatímco na jevišti musel krotit repertoár podle okupačních nařízení, ve filmu mohl aspoň trochu utéct do smyšlených světů.

Když nacisté v roce 1944 úplně zavřeli česká divadla, Vojta Novák to nesl velmi těžce. Národní divadlo ztichlo a on se ze dne na den ocitl bez své životní role. Opřel se tehdy o rodinu. Doma s Milenou potajmu četli zakázané knihy a doufali, že brzy přijde osvobození.

Květen 1945 jejich modlitby vyslyšel. Praha se dočkala svobody a Vojta Novák patřil mezi první, kdo se vrátili na prkna znovu otevřeného Národního divadla. V šatně jej čekal zaprášený frak a na scéně netrpěliví kolegové. Obnovené představení zahájil dojatým proslovem: mluvil o tom, že divadlo přečkalo válku jako svědek lidské odolnosti. Publikum plakalo a tleskalo zároveň. Byla to euforie, která ovšem neměla trvat dlouho.

V poválečných letech se z Vojty Nováka stal nestor českého divadla. Získal několik vyznamenání – například Státní cenu v roce 1930 za přínos umění a po válce Řád práce (1953) od nového komunistického režimu. V roce 1951 si zahrál malou roli šlechtice ve filmu Mikoláš Aleš, a ještě v polovině padesátých let vystoupil ve Vávrově velkofilmu Jan Hus.

Na jevišti však už pomalu cítil únavu. Roku 1955, po 36 sezonách, opustil soubor Národního divadla. Bylo mu šedesát devět a mohl odejít na zasloužený odpočinek. Místo toho přijal ještě jednu výzvu – stal se ředitelem pražského Divadla Jiřího Wolkera, scény zaměřené na mladé publikum.

Strana v něm viděla osvědčeného barda, který má ideologicky vést mládež k lásce k socialismu. Novák tuto roli splnil po svém: nevnucoval agitky, spíše nasazoval klasické pohádky a dobrodružné hry. Vedení to tolerovalo, snad s ohledem na jeho věk a zásluhy. Po dvou letech v čele divadla Wolkera přece jen definitivně odešel do penze.

Mezitím se stala věc, která jej hluboce zasáhla v osobním životě. V roce 1948 převzali moc komunisté a nastolili diktaturu proletariátu. Zatímco Novák sám byl pro režim přijatelný – byl loajální, politice se nikdy silně nestavěl na odpor, a tak ho režim poctil titulem zasloužilého člena ND (1961) – jeho manželka Milena upadla v nemilost.

Tahle odvážná žena nikdy neskrývala svou úctu k Masarykovi a demokratickým ideálům první republiky. Po Únoru 1948 se stáhla z veřejného života. Přestala psát a publikovat, uzavřela se doma. Její jméno postupně zmizelo z literárních slovníků a upadlo v zapomnění.

„Její jméno zmizelo z novodobých literárních slovníků a pro veřejnost zapadlo v propadlišti neznámých autorů,“ poznamenal jeden poválečný životopis. Bylo pravděpodobné, že novému režimu byla nepohodlná – pro své někdejší osobní setkání s T. G. Masarykem a celkové demokratické smýšlení.

Vojta Novák to v tichosti trpěl. Večer co večer odcházel hrát nebo režírovat do divadla, zatímco Milena sedávala doma u rozepsaných pamětí, které nemohla vydat. Navzdory všemu zůstali pevně spolu.

Začátkem šedesátých let už byl Vojta Novák v Praze živoucí legendou. Mladí herci mu s úctou říkali pane profesore, ačkoli akademický titul neměl. Vzpomínal, že kdysi dávno studoval tu filozofii, kterou nedokončil – teď ho oslovovali „pane doktore“ aspoň z žertu.

Stáří ho zastihlo v relativním poklidu. Zůstával činný: příležitostně spolupracoval s rozhlasem, některé jeho divadelní inscenace vyšly dokonce na gramofonových deskách. Ještě v roce 1965 usedl v hledišti Národního divadla, aby jako čestný host sledoval mladší režiséry zkoušet nové inscenace. Měl vlhké oči, když viděl, že divadlo žije dál.

Dne 16. března 1966 oslavil Vojta Novák v kruhu rodiny své osmdesátiny. Oslava to byla komorní, tichá – nijak zvlášť nestál o velké pocty. Za dva dny poté, 18. března 1966, zemřel. Skonal doma v Praze, pokojně, po dlouhém naplněném životě.

Zemřel dva dny po svých osmdesátých narozeninách. Jako by symbolicky dohrál poslední roli až do samého konce a pak odešel ze scény. Jeho žena Milena ho přežila o čtyři roky; dočkala se ještě skromné rehabilitace svého jména v literárních kruzích koncem 60. let, než i ona vydechla naposledy.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojta_Nov%C3%A1k

https://www.csfd.cz/tvurce/28440-vojta-novak/biografie/

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/ludmila-malinska-11522

https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3038

https://www.fdb.cz/osobnost/11527-vojta-novak

https://www.kinobox.cz/osobnosti/30067-vojta-novak

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milena_Nov%C3%A1kov%C3%A1-Malinsk%C3%A1

https://files.scriptum.cz/scriptum/ceske-slovo/ceske-slovo_1966_05_ocr.pdf