Článek
Setkala jsem se s Tomášem před třemi roky na výletě, kam mě vytáhla kamarádka, abych přišla na jiné myšlenky po nepodařeném vztahu. Netušila jsem, že s Tomášem jednou budu mít dítě a pokusím se vést rodinný život. Na začátku bylo všechno hezké: sice ne to uhrančivé okouzlení, které jsem dřív zažila s bývalým přítelem, ale i tak mi jeho klid přišel osvobozující. Povídali jsme si, těšili se z drobných každodenních radostí a já poprvé cítila, že mám vedle sebe muže, který se nebojí převzít zodpovědnost.
Zhruba po roce známosti jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem v šoku, ale Tomáš se ke mně zachoval neuvěřitelně ohleduplně: „Zvládneme to, naše dítě bude mít všechno, co potřebuje.“ Jeho pevný hlas mi dodal klid. Nastěhovali jsme se proto do menšího domečku poblíž Tábora a já byla pyšná, že máme takové zázemí.
Jenže brzy po porodu to mezi námi začalo váznout. Tomáš je hodně chladný, málokdy podnikne sám od sebe nějakou něžnost. Stačí, když se přitulím, a on se zatváří rozpačitě: „Nestarej se teď o to, pojď radši spát, brzo ráno vstáváme k malé.“ Bylo to, jako by mě zavíral do neviditelné klece, kde je citovost tabu. Já ale vždycky patřila k ženám, které chtějí, aby si je muž vychutnával, líbal, hladil, mluvil s nimi a pomiloval je bez spěchu.
Nejprve jsem si namlouvala, že to Tomáš takhle cítí jen kvůli únavě a stresu. Ale čím víc plynuly měsíce, tím víc jsem si uvědomovala, že jsme naprosto rozdílní. On považuje sex za pár rychlých pohybů, které je dobré vyřídit, a pak jít spát. Když se odvážím říct, že mi chybí doteky a dlouhá předehra, tváří se otráveně a občas to uzavře větou: „Nemůžeme to řešit jako nějakou vědu, je to jen sex!“
Mám i špatné svědomí, protože si v duchu vzpomínám na bývalého partnera, s nímž jsem zažila přesně to romantické milování, po kterém toužím. Tehdy nám stačil jediný pohled, abychom se přitiskli k sobě. Jenže ten člověk odmítal jakoukoli praktickou stránku vztahu: neuměl se o nic postarat, byl nezodpovědný a já z toho cítila nejistotu.
Tomáš je pravý opak: stará se o dceru, je zručný kutil, vydělává, a přesto se s ním cítím udušená. Jsme jako v jedné domácnosti, ale ne jako skuteční partneři. Veškerá komunikace se stočila na to, co nakoupit, jestli má malá rýmu a kdo ji ráno přebalí. Já jsem teď už tak přecitlivělá, že i drobný náznak něhy působí spíš jako bodnutí.
Náš milostný život by se dal spočítat na prstech za rok. Nikdy netrvá déle než pár minut. Zpočátku jsem z toho cítila hlavně smutek, teď mám až vztek, že mě vlastně nikdy pořádně nepoznal. Že mě nevnímá jako bytost, která má city. Pokaždé se sama sebe ptám, co ještě můžu dělat, abych ho zaujala. Zkusila jsem se obléknout dráždivě, koupila jsem mu i erotickou hračku. Jemu to přijde jako zbytečné blbosti.
„Proč si vždycky vymýšlíš takové věci?“ reagoval Tomáš, když jsem mu hru ukázala, „já potřebuju klid a trochu se vyspat.“ A bylo po chuti. Připadám si trapně, že žadoním o jeho zájem. Nechci to tak, toužím po chlapovi, který mě sám strhne.
Nejhorší je, že je to navzdory všemu zodpovědný a hodný táta. Těší ho hrát si s dcerou, vylepšuje dům, nekouří ani nepije. Ale zkrátka v něm něco chybí, a já se děsím, že jestli se nesrovnáme v intimitě, náš vztah skončí. A to nechci, zvlášť kvůli malé. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší se rozejít, nebo najít si tajný ventil. Už jsem slyšela rady: „Tak si sežeň milence a budeš mít klid,“ ale jsem na to příliš rozpolcená. Často brečím, cítím bezmoc a vzpomínám, jak jsem kdysi zažívala úplně jiný druh lásky.
Doma je dusno, mně je těžko a nevím, zda má cenu se ještě snažit. Tomáš tvrdí, že dělám z komára velblouda a že „dvakrát do měsíce to bohatě stačí.“ Na jedné straně se bojím jednou litovat, že jsem tenhle vztah opustila, na druhé si říkám, zda to má ještě budoucnost.
