Cyril Musil: Olympionik a hrdina odboje, kterého chtěl režim vymazat z historie

Když sousedé 22. dubna 1977 objevili v kanadské divočině opuštěný srub a v něm nehybné tělo 69letého Cyrila Musila, po boku mu věrně stál jen jeho pes Napoleon. Nikdo další u něj v posledních chvílích nebyl – na skromný pohřeb s knězem dorazilo jen šest lidí.

Takto osaměle skončil život muže, jehož osud by vydal na román. Byl to někdejší olympionik a národní lyžařský šampion, válečný hrdina domácího odboje, politický vězeň a uprchlík, který nakonec nalezl útočiště v kanadských lesích jako lovec vlků.

Jeho životní příběh je plný dramat – od sportovní slávy přes mučení a útěk z lágru až po léta izolace v cizině. Ani nacisté ani komunisté ho zlomit nedokázali, nakonec ho dostihla samota a hořkost z odříznutí od vlasti.

Přesto Cyril Musil nikdy neztratil svou hrdost a nezlomného ducha: ještě před smrtí požádal, aby na jeho náhrobku stálo označení, jímž ho režim chtěl ponížit – „Cyril Musil, kulak studnický“.

Studnice na Vysočině, kde se Cyril Musil narodil 26. listopadu 1907, patří k nejvýše položeným obydleným místům v Česku. „Devět měsíců v roce je tu zima a tři měsíce chladno,“ říká se s nadsázkou na Novoměstsku. Malý Cyril okusil drsné podnebí naplno – běhal bosý sněhem a už ve třech letech poprvé obul provizorní lyže zbité z prkének od sudu.

V pouhých čtyřech letech vyhrál svůj první lyžařský závod na domácí stráni a jako klučina obdivoval legendárního průkopníka lyžování Bohumila Hanče, který jezdil kolem. Za výhry v dětských závodech si vysloužil drobné ceny a v šestnácti letech si díky tomu mohl pořídit první opravdové kvalitní lyže. Už v dětství se tak zrodila vášeň, která jej dovedla na vrchol sportovní slávy.

Musilova cesta na vrchol začala během vojenské služby. V říjnu 1927 nastoupil na vojnu do Jihlavy k 31. pěšímu pluku Arco a záhy se projevil jeho talent. Velitel tehdy hledal dobrovolníky pro závod vojenských hlídek (předchůdce biatlonu) a Cyril se přihlásil.

Na armádním závodě všem ukázal záda – porazil většinu soupeřů včetně nadporučíka Karla Štainera, kterému se pranic nelíbilo, že ho předbíhá pouhý vojín. Díky úspěchu byl Musil vyslán na lyžařské soustředění ve Vysokých Tatrách, kde opět dominoval a rozčilenému Štainerovi nedal šanci ani na horách.

Po odchodu do civilu se Cyril rychle vypracoval mezi domácí špičku. S kamarády z Nového Města na Moravě posbíral tituly v armádních závodech hlídek a štafetových závodech, začal triumfovat i v individuálních bězích. Brzy patřil k naprosté elitě – celkem se šestkrát stal mistrem republiky a stejný počet titulů si přivezl i ze závodů na mistrovství Polska.

Svůj talent potvrdil i na světové scéně: na mistrovství světa v klasickém lyžování 1933 v Innsbrucku běžel finiš ve štafetě 4×10 km a pomohl vybojovat stříbrnou medaili. O tři roky později reprezentoval Československo na olympiádě v Garmisch-Partenkirchenu 1936 – ve štafetě na 4×10 km tým skončil pátý a v prestižním individuálním závodě na 50 km dojel Musil jako nejlepší ze středoevropských závodníků na vynikajícím 9. místě.

Zatímco od jara do podzimu dřel doma na rodinném statku, v zimní sezóně Cyril pravidelně ožíval v bílé stopě. Trénoval tvrdě – vracel se domů z běžkařských výprav zbrocený potem, mnohdy na kost promrzlý nebo s nohama rozedranýma do krve, ale šťastný. Dokonce si hned za stavením vlastnoručně postavil menší lyžařský můstek, aby mohl s mladším bratrem Bohuslavem pilovat skoky na lyžích.

Rodiče z toho měli smíšené pocity – matka se modlila, otec občas láteřil – ale když synové začali vozit medaile a poháry, byli nakonec pyšní. Cyril Musil brázdil svahy a tratě po celé Evropě a už před válkou se stal sportovní legendou Novoměstska.

Jen jedinému místu se při svých cestách vyhýbal: „Do Ruska bych nejel. Je tam pořád krutý mráz, nekonečné pláně a některé závodníky tam sežrali vlci,“ prohlašoval s černým humorem. Netušil, jak osudově se mu motiv vlků a ruské zimy ještě připomene.

Ve třiceti letech, na prahu konce 30. let, stál Cyril Musil na vrcholu sil a rozhodl se usadit. Roku 1936 mu rodný statek shořel při požáru, ale nezaplakal nad ním – využil příležitosti a pustil se do přestavby hospodářství na moderní penzion pro milovníky lyžování. Ze svých cest po Alpách načerpal inspiraci a chtěl podobné zázemí vybudovat i ve své rodné vsi.

Rodičům vystavěl vedle nový výminek a pro sebe byt v hlavní budově, protože již plánoval založit rodinu. Dne 21. dubna 1938 se na Velehradě oženil s Růženou Brázdovou, dívkou z nedalekého Kadova. Krátce poté převzal od rodičů grunt ve Studnicích a do začátku války se mu narodily dvě dcery – Marie v roce 1939 a Dagmar v roce 1941.

Penzion Musilových se mezitím stal oblíbeným cílem lyžařů. Ještě před válkou tam přijížděli hosté z celé země – nejen sportovci, ale i významné osobnosti. Mezi návštěvníky býval například mladý atlet František Skorkovský, kterého však nacisté popravili hned 17. listopadu 1939 po uzavření českých vysokých škol. Tato tragédie Cyrila hluboce zasáhla a právě tehdy se rozhodl, že nebude jen nečinně přihlížet nacistické hrůzovládě.

Za druhé světové války se Musilovi stali aktivními členy protinacistického odboje. Jejich odlehlý penzion ve Studnicích představoval ideální úkryt pro pronásledované. Společně s manželkou Růženou tam Cyril poskytoval přístřeší a stravu odbojářům i členům paradesantních výsadků, kteří potřebovali bezpečný úkryt.

Postupně se z penzionu stalo významné středisko odbojové sítě známé jako Rada tří (R3). Na půdě Musilova statku se tajně setkávali představitelé odbojové organizace a jejich kurýři. Musilovi ukrývali neskutečný počet lidí, jak později zdůraznil jeho životopisec Hynek Jurman: „Jsem přesvědčen, že nikdo z České republiky nepomohl odboji tak jako Cyril Musil. U Cyrila byl například první radiomaják ve střední Evropě, který přinesli parašutisté. Pomohl, komu mohl – v jednu chvíli tam bylo na půdě ukrytých jedenáct lidí“.

Mezi těmi, jimž Musilovi zachránili život, byli vrcholní odbojáři a vojáci: generál Vojtěch Luža, podplukovník Josef Robotka, profesor Josef Grňa (s krycím jménem „Vlk“), již zmíněný major Karel Štainer-Veselý a mnoho dalších. Na jaře 1940 dokonce do Studnic dorazil na pokraji sil dvojmetrový štvanec – nikdo jiný než nadporučík Štainer, Musilův dávný rival z lyžařských závodů, kterému šlo nyní Gestapo po krku.

Cyril ho přijal s jistou rezervovaností, ale manželka Růžena neváhala: trvala na tom, že Štainera ukryjí a opatří mu falešné doklady. Tak se i stalo – z nenáviděného nadporučíka se stal odbojář Karel Veselý (Štainer přijal dívčí jméno své manželky) a ze Studnic se zapojil do odbojové práce.

Právě Štainer-Veselý a profesor Grňa pak u Musilů rozvinuli rozsáhlou odbojovou síť. Postupně do penzionu přicházeli další a další pronásledovaní – vedle Štainera a Grňi například generál Sergej Ingr, Josef Svatoň (krycím jménem Doubek), kapitán Josef Robotka, radista Jaromír Nechanský či parašutisté ze skupin Calcium a Tungsten (Rudolf Pernický a Leopold Musil). Musilův statek se pro mnohé stal dočasným bezpečným domovem na útěku před gestapem.

Odbojová činnost však byla nesmírně nebezpečná. Růženka později vzpomínala, jak jí tuhla krev v žilách pokaždé, když za války zahřměl na návsi motor cizího auta: „Člověku šel mráz po zádech – vždy jsem čekala, že gestapo jede pro naši rodinu“. Tato hrůza naštěstí po osvobození skončila a Musilovi se dočkali uznání za své hrdinství.

V roce 1946 obdrželi Cyril i Růžena Československý válečný kříž 1939 – vysoké vyznamenání za pomoc v boji proti nacismu. Pro Cyrila však poválečný mír netrval dlouho. Kola dějin se brzy otočila a přinesla novou hrozbu.

V euforii po osvobození se Cyril Musil zapojil do obnovy obce i veřejného života. Pod vlivem přítele Karla Štainera-Veselého na okamžik uvěřil, že i komunistické myšlenky mohou být vedeny čestnými ideály. Štainer, čerstvý člen KSČ, ho horlivě přesvědčoval: „Když povedou komunisty slušní a stateční lidé, dobře to dopadne!“.

Naléhal tak dlouho, až Cyril skutečně do komunistické strany vstoupil. Bylo to v roce 1945 nebo 1946 a Musil si snad myslel, že pomůže udržet komunisty „na uzdě“ svým morálním kreditem. Jenže doba se rychle měnila. Cyril s rostoucími pochybnostmi sledoval, jak se poctiví odbojáři kolem něj začínají vytrácet z vedoucích pozic a do popředí se derou lidé, kteří za války „seděli zamčení doma a kůrku chleba by nikomu nedali“, jak s hořkostí říkal.

Nelíbilo se mu rovněž nesmyslné povinné odvádění velkých kvót hospodářských dávek ze statku novým úřadům, ani politické kroky komunistů – například likvidace Baťova podnikatelského impéria nebo odmítnutí amerického Marshallova plánu ekonomické pomoci.

Proto se na začátku roku 1947 rozhodl jednat podle svého svědomí: demonstrativně vystoupil z KSČ. Tento odvážný krok neunikl pozornosti – někdejší válečný hrdina se tím v očích dogmatických komunistů rázem stal „zrádcem“ jejich věci, reakcionářem.

Únorový převrat 1948 pak proměnil Cyrilův život v další noční můru. Krátce po uchopení moci novým režimem byl 9. března 1948 oficiálně označen za reakcionáře a vyloučen z místního národního výboru ve Studnicích. Začala ho sledovat Státní bezpečnost (StB) a snažila se ho získat ke spolupráci.

Důstojníci v baloňácích za ním docházeli opakovaně už od roku 1948 – nabízeli mu, aby donášel na své bývalé kolegy z odboje výměnou za to, že dostane „dobré místečko“. Dokonce mu slibovali pozici trenéra s pravomocí šéfovat celému československému běžeckému lyžování. Ale Cyril Musil byl hrdý a zásadový člověk.

Poslal pány ze StB k šípku – odmítl s nimi jakkoli spolupracovat. Brzy nato přišel první varovný úder: jednoho dne našel svého hlídacího psa Sultána mrtvého – otráveného. Bylo jasné, že tajná policie neváhá používat nejpodlejší metody a že jde do tuhého. Musil cítil, že je neustále sledován – práskači z řad některých závistivých sousedů i místní četníci pro StB donášeli každý jeho krok.

Dne 8. srpna 1949 StB udeřila. Cyril Musil byl zatčen přímo na pastvě, kam šel na boso pást krávy. Přijelo si pro něj asi osm ozbrojených chlapů. Nedovolili mu ani se obout nebo umýt, prostě ho sebrali v domácím oblečení a odvezli. Jeho tehdy desetiletá dcera Dagmar ho od té chvíle už nikdy nespatřila – tatínek se nevrátil, jak hořce poznamenala rodina.

Státní bezpečnost odvezla Musila do vazby v Brně na Cejlu. Tam na něj čekaly kruté výslechy a mučení, jejichž brutalita patří k nejděsivějším kapitolám komunistické perzekuce. Vyšetřovatelé požadovali, aby Cyril podepsal lživé výpovědi – měli už připravený vykonstruovaný spis obviňující jeho a spolubojovníky z odboje ne z boje proti nacismu, ale z údajné činnosti namířené proti „pokrokovým silám lidu“.

Musil statečně odmítal podepsat cokoliv nepravdivého o svých přátelích, a tak přišlo na řadu lámání těla. Nejdříve mučili jeho chodidla: vyšetřovatelé mu pálili bosá chodidla plamenem, až se kůže škvařila. K jejich překvapení ale Cyril téměř nereagoval – byl zvyklý chodit bos po poli a kamení, nohy měl otužilé a oheň mu nezpůsobil očekávanou bolest.

Rozzuření trýznitelé tedy vzali ocelový prut a začali ho bít přes chodidla tak zuřivě, až mu jednu nohu zlomili. Zkrvaveného Musila pak nechali ležet v cele. Po osmi dnech se vrátili s protokolem plným nesmyslných lží a chtěli podpis. Když opět odmítl, nastoupilo „bicí komando“ čtyř dozorců, kteří ho mlátili hlava nehlava.

Kopali do něj, až měl Cyril pocit, že to nemůže přežít – mučitelé mu doslova lámali kosti i odpor. Tehdy, na pokraji smrti, zmučený Musil nakonec přece jen podepsal, co po něm chtěli.

S vynuceným přiznáním pak šlo vše rychle. Těžce zřízeného Musila postavili 8. prosince 1949 před Státní soud v Brně v zinscenovaném procesu. Na radu advokáta se ke všemu „přiznal“, aby se vyhnul trestu smrti. Verdikt byl i tak zdrcující: dvacet let žaláře za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování, peněžitý trest 50 000 korun, propadnutí veškerého majetku a ztráta čestných občanských práv.

Z aktivního sportovce a válečného hrdiny udělal komunistický režim během pár měsíců odsouzence a přišel ho připravit o vše. Po soudu byl Cyril převezen do věznice na Bory, kde potkal i svého známého – někdejšího parašutistu Rudolfa Pernického.

Věznic ale rychle přibývalo a kapacity byly omezené, takže počátkem roku 1950 došlo k přesunu nejméně devadesáti vězňů do pevnostní věznice Ilava na Slovensku. Mezi nimi putoval do Ilavy i Cyril Musil. Netušil, že ho tam čeká životní šance v podobě odvážného útěku.

V Ilavě se Cyril po prodělaném mučení a soudu zotavoval jen pomalu – byl značně zesláblý a zlomenina nohy ho stále trápila. Přesto v sobě znovu našel jiskru odhodlání. Vnitřně se nevzdal. Příležitost přišla 26. listopadu 1950, právě v den jeho 43. narozenin. Tehdy Ilavu zasáhla mohutná bouře s lijákem. Strážní řešili zatopený dvůr věznice a vězni dostali za úkol odčerpávat vodu.

Musil se hlásil dobrovolně k práci na dvoře, což mu umožnilo dostat se ven z budovy na otevřený prostor. Za bouřky a zmatku se Cyril společně se spoluvězněm Ladislavem Kordíkem odplížili do stínu hradeb. Pomocí okapových trubek a lana se jim podařilo vyšplhat a překonat hned tři hradební zdi pevnosti – neuvěřitelný kousek, který se rovnal zázraku.

Během slézání zdí se bohužel obnovila stará zlomenina Musilova chodidla a rána se znovu otevřela. I tak zatnul zuby a utíkal o život. Později sám napsal, že to byl „můj nejtěžší a nejdelší závod“. Měl sice za sebou stovky vyčerpávajících lyžařských kilometrů, ale útěk za svobodou, zraněný, s vidinou kulky v zádech, překonal vše.

Dvojici uprchlíků pomohlo počasí – v kraji tehdy panovalo nezvykle teplé listopadové období, takže v horách Bílých Karpat nebyl sníh a mohli se relativně snadno skrývat téměř týden v lesích. Dny přečkali v úkrytu, v noci se opatrně posouvali dál směrem na Moravu.

Když se přiblížili rodnému Novoměstu, Cyril si netroufl dojít domů do Studnic – věděl, že statek je střežen a rodina pod dohledem. Naštěstí se mohl spolehnout na své staré přátele lyžaře. Nejdříve našel úkryt u přítele Víta Fouska, poté se skrýval u rodiny Janů ve vesnici Hlinné. S milovanou Růženkou se Cyril dokázal dvakrát tajně setkat u odlehlé Pasecké skály – krátce ji ujistil, že žije, a rozloučil se.

Pak už musel dál na západ. Za pomoci dalších odbojářů přeběhl z Československa hranice do Rakouska. V batohu celou dobu vláčel své dvě nejcennější knihy – Bibli kralickou a filozofický spis Labyrint světa a ráj srdce od Komenského.

Tyto duchovní opory mu dodávaly sílu. Do Vídně se doplazil na Štědrý den 1950, vyhladovělý, s prochladlou nohou napůl ochrnutý, ale volný. Američtí lékaři v okupované Vídni se ho ujali a zranění mu ošetřili.

Záhy se o Musilově útěku dozvěděla exilová komunita. Hned k Novému roku 1951 poslal Cyril do vlasti, konkrétně svým známým lyžařům v Novém Městě, symbolický pozdrav a přání mnoha úspěchů v sezoně. Podepsal se tehdy krycím jménem Metoděj Nesměl, což však československá StB rychle rozluštila.

Režim zuřil a vyslal za Musilem do emigrace dokonce své agenty – ti na něj v Rakousku a poté v Německu spáchali nejméně dva atentáty. Jednou na něj neznámí útočníci přímo stříleli, ale Cyril jako zázrakem na poslední chvíli uskočil před kulkami do průjezdu domu a unikl.

Podruhé se ho prý pokusili neúspěšně unést. Jak je vidět, komunisté ho považovali za velkou hrozbu a chtěli se za každou cenu pomstít, že je zesměšnil svým útěkem.

Musil pochopil, že v Evropě nebude nikdy v bezpečí. Rozhodl se proto odejít co nejdál – přes oceán. V roce 1951 opustil Evropu a zamířil do zámoří, do Kanady. Začínal od nuly, bez prostředků a kontaktů, v cizí zemi. Bylo mu 44 let, předčasně zestárlý někdejší olympionik a válečný hrdina, nyní však vyhnanec.

Aby vůbec přežil, živil se zpočátku tím, co uměl z války – lovil divokou zvěř. Konkrétně se stal lovcem vlků na kanadském venkově. Provinční úřady tehdy vyplácely odměnu za každého uloveného vlka, a tak Cyril brázdil lesy se zbraní: za odevzdaný vlčí ocas dostal pět kanadských dolarů. Takto si vydělával na základní obživu. Přespával v lese, kde se dalo, a jen pomalu se rozkoukával v nové vlasti.

Ani v drsné kanadské přírodě se Cyril Musil neztratil. Usadil se v oblasti Blue Mountains (Modré hory) nedaleko města Collingwood ve státě Ontario. Postupně se skamarádil s několika krajany – českými emigranty, kteří tam také žili – a ti mu pomohli najít si lepší práci.

Začal vydělávat slušnější peníze fyzickou dřinou v lese: kácel stromy a pomáhal upravovat terén pro budoucí lyžařské tratě a sjezdovky, protože v kraji kolem Collingwoodu se zrovna rozvíjela lyžařská rekreační centra. Tvrdá práce v lese mu nebyla cizí a brzy si dokázal našetřit něco peněz.

Za úspory získal pozemek, na kterém se rozhodl vybudovat si nový domov – malou farmu či usedlost po vzoru rodného statku. Po zkušenostech z války a exilu už Cyril příliš nedůvěřoval civilizaci, lákala ho samota kanadské přírody. Na pozemku si svépomocí začal stavět srub a přilehlé budovy.

Nastěhoval do nich všechen svůj majetek – skromný inventář a také své poklady: Bibli kralickou, Komenského Labyrint světa a rukopisné vzpomínky na odboj, které začal sepisovat ještě během pobytu v Rakousku.

Když už byla stavba usedlosti téměř hotová a zbývalo jen položit střechu, zasáhla osudová rána – oblastí se prohnalo tornádo. Mohutná větrná smršť jeho nedokončený srub srovnala se zemí a rozmetala vše, co měl, včetně jeho vzácných knih a písemností.

Přes tuto zdrcující ztrátu se však nepoddal osudu. Okamžitě se pustil do nové stavby. Pomohli mu i místní – popadané polámané stromy z tornáda mu na místní pile zdarma nařezali na trámy a prkna.

Nakonec se Cyrilovi podařilo vybudovat malý lyžařský areál připomínající mu domov. Otevřel si ve svém domě půjčovnu lyží, malý obchod s lyžařskými potřebami a také opravnu lyží. Dokonce zde, v Blue Mountains, vedl lyžařskou školu pro veřejnost – k čemuž využil své staré instruktorské zkušenosti. Na průčelí (štít) nové chalupy pověsil symbol, který dříve zdobil penzion ve Studnicích: koňskou podkovu, přes ni zkříženou lyži.

Tento znak byl pro něj talismanem z domova. Jednoho dne se právě díky němu u Cyrila zastavil krajan, kterého by nečekal – Jiří (George) Brady, muž který přežil Osvětim a po válce emigroval do Kanady. Brady (známý v Česku jako strýc malé Haničky Bradyové z doby holokaustu) zůstal ohromen stát před chalupou s podkovou a lyží: ten symbol totiž kdysi viděl jako chlapec na penzionu ve Studnicích a hned pochopil, že nemůže být náhoda, aby se objevil i zde za oceánem.

Tak se Brady s Musilem seznámili a ač je dělila celá generace, stali se přáteli. Právě přes Jiřího Bradyho se později dostaly do rukou Hynka Jurmana (autora Musilovy biografie) vzácné fotografie a kresby z Musilova kanadského období.

Cyril Musil se dokonce opět zapojil i do vrcholového sportu – byť nepřímo a v nových barvách. Jeho odborné zkušenosti nevyšly vniveč. Pomáhal s přípravou kanadské běžkařské reprezentace a přispěl také k vývoji vylepšených běžek s protiskluzovými drážkami.

Právě s těmito tehdy revolučními lyžemi později závodil americký lyžař Bill Koch, který to dotáhl až ke stříbrné medaili v běhu na lyžích na olympiádě v Innsbrucku 1976. Po mnoha letech tak jméno Musil nepřímo rezonovalo i na olympijských hrách – zásluhou jeho trenérské stopy.

Ačkoli se Cyril v Kanadě zabydlel, nikdy nepřestal myslet na svou původní vlast. Po celou dobu si dopisoval s rodinou a přáteli doma. Dopisy z Československa mu však chodily celé začerněné cenzurou, plné prázdných míst místo textu. Doufal, že jednou přijde čas, kdy se bude moci vrátit do rodné země – byť třeba jen na návštěvu. Šance svitla v roce 1968 s nástupem Pražského jara.

Cyril s nadšením sledoval z Kanady politické uvolnění v Československu a v duchu upínal všechny své naděje k brzkému návratu. Jeho přátelé odbojáři doma byli v roce 1968 rehabilitováni a očištěni od falešných obvinění z 50. let. Začalo se mluvit i o tom, že by se mohl očistit a dočkat uznání i on sám. Musil se proto plánoval poprvé od útěku podívat zpět do vlasti.

Jenže tyto sny se brzy zhroutily. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 brutálně ukončila reformní proces – a s ním pohřbila i Cyrilovu naději na návrat. Když se dozvěděl o sovětských tancích v ulicích Prahy, byl zdrcen. Jako by se v něm něco zlomilo. Po dvaceti letech v exilu pochopil, že domů se hned tak nepodívá, a že oběti, které přinesl, možná vyšly naprázdno.

Právě koncem 60. let se Cyrilův život ubíral smutným směrem. Začal čím dál více holdovat alkoholu – utápěl žal z promarněných šancí v pití rumu. Jeho tehdejší družka, Slovenka jménem Mária Seidlová, v tom bohužel nešťastně pokračovala s ním a spíše ho v pití podporovala.

V červnu 1969 za Cyrilem přicestovala na návštěvu jeho starší dcera Marie (tehdy 30letá) – komunistický režim na čas povolil výjezd, takže mohla na rok vycestovat za otcem. Jenže setkání po tolika letech nebylo jednoduché. Když Marie přistála v Kanadě, otec a dcera se na letišti málem nepoznali.

Vyrůstala bez něj a nyní před sebou měli téměř cizí lidi. Nedařilo se jim nalézt k sobě cestu – neshodli se v názorech a povahou byli odlišní, po tolika letech odloučení to nebylo překvapivé. Jejich vztah zůstal odtažitý a Cyril z toho byl ještě více nešťastný. Frustraci zaháněl alkoholem stále častěji.

Navíc už v prosinci 1969 musela Marie nečekaně odcestovat zpět do Československa, protože tamní vláda po nástupu normalizace zrušila možnost prodlužování legálních pobytů v zahraničí. Cyril tak zůstal opět sám, respektive jen s partnerkou Máriou, ale jejich soužití provázely časté konflikty.

Na začátku 70. let byl Musil unavený, zklamaný muž. Jeho někdejší neutuchající životní energie byla tatam. Tělo oslabené dřívějším mučením, těžkou prací a nyní i alkoholem začalo vypovídat službu. Cyril stále žil v odlehlém srubu uprostřed lesů poblíž Collingwoodu. Partnerka Mária s ním již v té době zřejmě nebydlela – jejich cesty se rozešly.

V kanadské komunitě byl sice vážený jako pracovitý a čestný chlap, ale přesto zůstal spíš samotářem, který si většinu trápení nechával pro sebe. Osud k němu nebyl milosrdný ani v závěru. V dubnu 1977 ho zradilo zdraví. Uprostřed chladného jara se Cyril někde silně nachladil a dostal zápal plic, na který neměl pořádné léky.

V polovině dubna 1977 ho sousedé několik dní neviděli. Znepokojení kanadští známí nakonec 22. dubna zašli k jeho srubu, aby zkontrolovali, zda je v pořádku. Přivolal je prý až kňučící pes Napoleon, jediný Cyrilův společník, který se potuloval kolem. Uvnitř chaty pak našli Musila mrtvého na lůžku – zřejmě podlehl komplikacím zápalu plic v kombinaci s oslabeným srdcem.

Kamna stále hořela, ale Cyril už nedýchal. Jelikož smrt nastala bez svědků, kanadská jízdní policie musela prověřit i možnost cizího zavinění – objevily se dokonce spekulace o vraždě – ale žádné známky násilí nezjistila. Lékař stanovil jako datum úmrtí 17. duben 1977.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Musil

https://www.reflex.cz/clanek/causy/115447/cyril-musil-zavodil-na-olympiade-utekl-z-komunistickeho-lagru-a-dozil-jako-lovec-vlku-v-kanade.html

https://www.denik.cz/z_domova/odbojar-lyzar-cyril-musil-penzion-studnice-na-morave-kanada-politicky-vezen.html

https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/lyze-historie-cyril-musil-studnice-nove-mesto-na-morave-odboj-sport-komunismus-vysocina.A171125_366674_jihlava-zpravy_mv

https://vysocina.rozhlas.cz/olympionik-z-roku-1936-provozoval-na-novomestsku-partyzansky-hotel-byli-tam-i-8443218

https://medium.seznam.cz/clanek/hynek-jurman-nemci-ho-honili-komuniste-mucili-z-ilavy-utekl-101023

https://www.korunavysociny.cz/katalog/362-cyril-musil