Článek
Tereza (34 let) se zamilovala do Petra už na vysoké. On byl pozorný, vždy měl vše promyšlené a nabídl jí bydlení u jeho mámy na venkově, zatímco si ušetří základ na hypotéku. „Tohle bude jen na rok,“ opakoval Petr, „máma je v pohodě, navíc se budeme mít kam vracet z práce, než koupíme vlastní byt.“ Tereza souhlasila, zamilovaná, naivní. Po svatbě se nastěhovali do menšího rodinného domku kousek za jedním menším městem v jižních Čechách.
Jenže se z ročního plánu stalo trvalé uváznutí. Místo rodinného štěstí Tereza prožívá každodenní kontrolu a úkolování od tchyně. „Dnes jsem zaslechla, jak si tchyně stěžuje sousedce, že jsem pěkně líná, protože nevytřu její patro taky… vždyť nás přece nechává bydlet skoro zadarmo.“ Tereza se trápí, protože zpočátku vážně nechápala, jak moc zasáhne prolnutí jejich života s tchyní. Žádné soukromí, žádná šance si cokoliv rozhodnout: tchyně je „doma“, ona je jen host. A tak to i dává najevo.
Původně Tereza myslela, že tchyně třeba něco vyžaduje kvůli zdravotním potížím. Ale tchyně je vitální žena, navíc ji dokáže sledovat na každém kroku: „Když jsem šla do sprchy, za chvíli vtrhla dovnitř. Tvrdila, že potřebuje umýt umyvadlo, prý se jinak zanese vodním kamenem. Úplně bezostyšně na mě zírala, jako bych byla malé dítě.“
Tereza pracuje v kanceláři u jedné spediční firmy. Každé ráno vstává, připraví sobě a Petrovi svačinu, tchyně většinou je už také vzhůru. Často Tereze diktuje, co by měla ještě stihnout před odjezdem: vynést koš, zalít květiny, vyskládat myčku. Když to nestihne, tchyně se durdí: „Myslela jsem, že jsi šikovná hospodyňka, a ono nic.“
Tereza by to možná přechodila, kdyby aspoň Petr stál na její straně. Ale bohužel. „Je to přece moje máma,“ říká Petr. „Nediv se, že chce mít doma pořádek a přehled. Co na tom, že tě požádala o takové drobnosti?“ Tereza se cítí zrazená. Cokoli řekne, obrátí se proti ní. Když naznačí, že se cítí jako služka, Petr ji odbude: „Trochu skromnosti by ti neuškodilo.“
Nejhorší je, že to trvá už pár let a šance na vlastní bydlení se rozplývá. Petr se do téhle „pohodlné jistoty“ zabydlel. „Mám tu mamku, nic neplatíme za nájem, pomůžeme jí kolem domu, je to fér,“ tvrdí, jenže peníze, které šetřil na jejich byt, si teď raději investuje do auta, koníčků. Tereza mohla mívat klapky na očích, ale teď už cítí, že je využívaná: tchyně si z ní udělala spolehlivou hospodyni a manžel má komfortní “dva v jednom”: manželku a maminku v jednom domě, kde vždycky teče teplá polévka a někdo po něm uklidí.
Když Tereza začala vystrkovat drápky a vyžadovat, aby si konečně hledali něco vlastního, tchyně pronesla, „A kam byste asi šli, holčičko? Teď, když vám je tady tak dobře, necákejte tu nesmysly.“ Manžel za touto větou jen tiše přikyvoval. Tereza má pocit, jako by se proti ní spikli.
Někdy ji napadne, zda nemá všechno zabalit a odejít, klidně i do pronájmu. Jenže je s Petrem už přes osm let, a i když si teď připadají jako cizinci, kdysi ho milovala. Nechce ničit rodinu, ale cítí, že tchyně ji utahuje na drátku. „Ona rozhoduje, co budu večer vařit. Nutí mě uklízet i její soukromou ložnici, prý mám přece čas, když nemám dítě. Už ani na mateřství nemám náladu, s ní by to bylo peklo.“
Tereza se cítí vydíraná i v citové rovině: tchyně se často tváří, jako by jí dělala službu, že je vůbec nechá v tom domě být. A Petr? Ten jen omílá, že to Tereza přehání. „Jsi moc citlivá, v životě je spousta horších věcí. Proč dělat dusno kvůli maličkostem?“ Mezitím jsou dny i noci stejné. Tereza netouží po luxusu, jen po troše svobody a pocitu, že něco v domácnosti může rozhodnout sama.
Každý večer stihne aspoň vyvenčit psa, to je její jediná chvilka klidu. Pak přijde domů a tchyně na ni hledí: „Kdes byla tak dlouho? Já jsem neměla koho poprosit o vynesení prádla z pračky.“ A manžel? Přikyvuje, že by mohla být ohleduplnější.
„Nechci se hádat, nechci trvale dýchat jedovatý vzduch,“ povzdechne si Tereza. „Ale cítím, že jestli se brzy neodstěhujeme, udusím se. Kdybych aspoň viděla snahu u Petra, ale on je… ztracen.“
Zatím ještě nenašla sílu bouchnout do stolu. Přemýšlí, jestli by jí pomohlo promluvit si s někým odborným, navrhnout manželovi poradnu. Jenže tchyně s tím určitě nebude souhlasit a on sám je spokojený, proto nechce nic měnit. Tereza si ovšem uvědomuje, že další roky strávené v tomhle rodinném „ráji“ by ji připravily o poslední zbytky sebeúcty. Sedí tiše s obavami, že pokud nepodnikne razantní krok, celý život prožije jako host u panovačné tchyně.
