Článek
Třídní schůzky jsou specifická disciplína. Sedíte ve své třídě, která najednou působí stísněně, a místo dětí před vámi sedí jejich dospělé verze. Dřív to bývala rovnocenná schůzka. Rodiče se přišli poradit, jak svému dítěti pomoct. Dnes mám často pocit, že přicházejí jako advokáti, jako zákazníci reklamovat službu, která nesplnila jejich očekávání.
Očekáváním je samozřejmě dokonalé dítě s dokonalými známkami. A pokud tomu tak není, chyba nemůže být v dítěti. Chyba musí být v systému. A nejbližší, nejhmatatelnější součástí toho systému jsem já. Cítím to každý rok silněji. Tu neúctu, to zpochybňování, tu aroganci. A s každou další třídní schůzkou ve mně rostla únava a pocit, že to, co dělám, už nemá smysl.
Ten večer byl dlouhý. Vystřídalo se u mě asi dvacet rodičů. A jako poslední přišel on. Pan Dvořák. Úspěšný muž v drahém obleku, otec Tomáše ze sexty. Tomáš je chytrý kluk, ale líný. V mém dějepise propadal.
S maximální trpělivostí jsem panu Dvořákovi ukazovala synovy testy, sešity, poznámky o zapomenutých úkolech. Mluvila jsem klidně, věcně. On se jen opíral v židli, prsty si bubnoval o desku stolu a díval se na mě s lehkým pobavením.
Když jsem skončila, chvíli bylo ticho. Pak se usmál tím sebejistým úsměvem muže, který je zvyklý, že má vždycky pravdu. „Heleďte, paní profesorko,“ začal blahosklonně. „Já vám rozumím, ale vy nerozumíte jedné věci. Můj syn je mimořádně inteligentní, je to génius. Takže pokud má špatné známky, problém asi nebude v něm, že? Problém musí být ve vašem výkladu.“
Ta slova mě nepřekvapila. Byla spíš jako poslední kapka, která dopadla do už tak plného poháru. Necítila jsem vztek. Jen obrovskou, drtivou, nekonečnou únavu. Unavenou rezignaci. Jako by ze mě někdo vypustil veškerou energii.
Dívala jsem se na toho sebevědomého muže a najednou jsem se v myšlenkách vrátila o třicet let zpátky. Vybavily se mi tváře stovek studentů. Tichá Anička, která se díky mému semináři přihlásila na archeologii. Problémový kluk, který mi po letech napsal, že hodiny dějepisu byly jediné, kde se ve škole cítil dobře.
Tohle všechno byla ta energie, která mě držela nad vodou. A tenhle muž to všechno jedinou větou smetl ze stolu. Zredukoval mých třicet let zkušeností, příprav a snahy na jednoduchou rovnici: Jeho syn je génius, tudíž já jsem neschopná.
Dívala jsem se mu do očí, ale vlastně jsem ho neviděla. Viděla jsem za něj, do prázdné třídy. Na lavice, kde sedí studenti. A najednou jsem si představila jeho syna, Tomáše. Toho „génia“. Není to génius. Je to normální kluk, který je pod obrovským tlakem svého otce. Kluk, který se bojí selhat, a tak se raději ani nesnaží. Kluk, který je pravděpodobně mnohem nešťastnější než já.
A v tom okamžiku mi to došlo. Moje práce není pro rodiče. Moje práce je pro Tomáše. Pro toho kluka, který sedí ve třetí lavici u okna a tváří se, že ho nic nezajímá, protože je to pro něj bezpečnější než přiznat, že něčemu nerozumí.
Ta drtivá únava byla pryč. Nahradil ji klid a tiché odhodlání. Podívala jsem se zpátky na pana Dvořáka. Už jsem se necítila jako oběť.
„Děkuji za váš názor,“ řekla jsem klidně a můj hlas se nechvěl. „S Tomášem si o tom zítra promluvím.“
Když odešel, zůstala jsem sedět v prázdné třídě. Necítila jsem se poražená. Cítila jsem smysl. Věděla jsem, proč zítra ráno znovu vstanu a přijdu sem.
