Článek
Žiju na Vysočině, v domě se zahradou, který jsem si vždy přála, protože jsem byla vychovávaná v duchu „rodina je nade vše“. A já si to celé roky užívala. Vařila jsem pro všechny, pekla koláče, dělala svačiny pro děti do školy, starala se o manžela, prala, žehlila, uklízela. K tomu jsem chodila do práce, odpoledne se věnovala rodině a večer padala do postele. Tak to běželo roky, dokud se jednou nedostavil pocit, že už jsem jen ozubené kolečko v rodinném stroji, které nikdo nevidí.
„Mami, prosím, můžeš mi vyprat tu mikinu, ať ji mám zítra do kroužku?“ zeptá se dcera. Její tón zní jako by bylo naprosto samozřejmé, že se to vyřeší lusknutím prstu. Manžel mi při cestě domů volá: „Můžeš mi zaběhnout vyřídit balík, nestíhám?“ Přitom z práce přijde stejnou dobou jako já. Jenže nějak automaticky počítá, že pokud něco potřebuje, zajistím to já. Nechci působit protivně nebo jim vyčítat, že žehlení, vaření či vyzvedávání z pošty zabírá čas i energii. Ale už cítím, jak mě to ubíjí, že všichni jen natahují ruce.
Dřív jsem z péče o rodinu měla radost. Těšilo mě, že moje děti mají voňavé povlečení, teplou večeři, manžel pořád čisté košile. Těšilo mě i to, že se setkáme všichni u stolu, povídáme si o dni, smějeme se. Jenže teď se té radosti vytratilo čím dál víc. Každý si prostě sedne, nají se a zase se rozprchne k počítači, k mobilu, ke koníčkům. „Díky, mami,“ občas pronese dcera, „bylo to dobré,“ ale přitom nezvedne ani talíř k dřezu. I manžel to vezme jako normální rutinu, že je postaráno. Nikdo nepomůže, nikdo nenabídne: „Dneska umyju nádobí, mami, ty si sedni ke kafi.“
Někdy se mi chce plakat. Cítím se sama, přestože je kolem mě plný dům. „Musíš si říct,“ radí mi kamarádka. Ale říct si o pomoc znamená otevřít dveře k hádkám. Když jsem manžela poprosila, aby ráno připravil svačiny, jen se protáhl: „Neumím to tak dobře jako ty, v klidu to zvládneš líp.“ Anebo se dcera ohradí: „Máš čas, jsi ženská, ne?“ A já z toho šílím. Mám ráda pocit, že se o ně starám, ale nechci být doživotně dřevěným sluhou, kterého nikdo nechválí, ani si ho neváží.
„Co vlastně chci?“ ptám se. Asi trochu pozornosti. Aby si někdo všiml, že to všechno není povinné. Že můžu taky říct ne, když mám sama dost práce v práci, když se cítím unavená a potřebuju si odpočinout. Když tohle zmíním, rodina kouká nechápavě. „Proč tolik povyku, vždyť jsi to dělala vždycky,“ řekne manžel. Jenže kdysi jsem měla i nadšení, chuť a cítila jsem, že je to moje volba. Teď to připomíná řetěz.
Bojím se, že pokud se vzepřu, bude to bráno jako moje selhání, jako bych najednou vypnula. Jenže já bych se ráda naučila vypínat už dřív, než se totálně zhroutím. Zkouším malé kroky – občas řeknu, že večeři prostě udělat nestihnu, a manžel donese pizzu. Nebo přinesu tašku prádla a řeknu dětem: „Roztřiďte si prádlo do skříní samy.“ Koukají překvapeně, někdy si to udělají, jindy nechají tašku ležet týden v rohu. Ale já zkouším být tvrdohlavá. Potřebuju, aby pochopili, že to není jen můj úděl, starat se o ně.
Cítím vztek i smutek, když pak slyším: „Mamko, co děláš, vždyť je víkend. Nemůžeš to udělat?“ A mám říct ano? A pokračovat ve vyčerpávání se? Nebo jednou vyslovit „Ne, dneska se starám hlavně o sebe.“ Ale bojím se reakce, že se rodina otočí proti mně. I tak ale vím, že to musím udělat.
