Článek
Bělostné stěny, asketický nábytek a mísa dokonale naleštěných jablek na stolku: všechno v mé pracovně hlásá disciplínu a kontrolu nad svým jídelníčkem. Přesně to prodávám – životní styl odměřený na gramy a kroky, který sama (zdánlivě) beze zbytku žiji. Můj byt, můj šatník i můj jídelníček jsou stejně sterilní a uspořádané.
Do té rovnice zapadla i Lenka: třicet plus, unavený úsměv a pár poporodních kil navíc. Při úvodní konzultaci ze sebe vysypala jídelníček ideální učebnicové klientky: saláty, kuřecí v páře, celozrnný chléb. Přikyvovala jsem se školenou empatií a současně ji v duchu řadila k těm, kteří první krizi „na dietě“ neustojí. Profesionální soucit okořeněný špetkou nadřazenosti – můj běžný pohled na věc.
Když vytahovala z kabelky peněženku, na stůl jí sklouzla malá zmuchlaná účtenka ze supermarketu. Zdvořile jsem ji zvedla – a automaticky prolétla očima:
- rodinné balení chipsů
- dva kelímky smetanové zmrzliny
- multipack čokoládových tyčinek
- láhev levného růžového
Triumf! Měla jsem důkaz, že všechna ta řeč o dušeném kuřeti je čistá fikce. Už-už jsem chtěla spustit své obvykle pevné: „Bez upřímnosti to nepůjde, Lenko…“
Pak ale zrak sklouzl na spodní řádky:
- dětské omalovánky s dinosaury
- gumoví medvídci s vitamíny
- náplasti s Tlapkovou patrolou
- sirup proti horečce
Najednou jsem neviděla mlsnou, nezodpovědnou klientku, ale vyčerpanou mámu. Zmrzlina a víno nebyly hříchem obžerství, nýbrž desetiminutovou únikovou komůrkou poté, co se malý horečnatý uzlíček konečně zklidnil.
Zvedla ke mně oči, zrudlá hanbou. „Promiňte, to je…“
Na tuhle scénu neměla moje zaskočená mysl odpověď. Vedle svých dokonalých tabulek jsem poprvé zahlédla skutečný lidský příběh – a studem mi zhořkla pýcha na vlastní „bezchybný“ režim v tichém, prázdném bytě bez dětí.
Odložila jsem účtenku i připravený jídelní plán na stranu.
„Neřešme teď, co jste snědla,“ řekla jsem tiše. „Řekněte mi, jaký byl dnešek. Doopravdy.“
Lenčin hlas se zlomil. Povídala o horečkách, probdělých nocích, strachu. Já poprvé neměřila kalorie, ale naslouchala.
Teprve toho dne mi došlo, že skutečná pomoc nezačíná u záznamu toho, kdo co snědl, ale u pochopení životů, které se za nimi schovávají. A dřív než posuzujeme, co má kdo na talíři, měli bychom se zeptat, jak těžký byl jejich den.
